Češi a Poláci haldy zkoumali historicky poprvé stejnými postupy a metodami jak při odběrech vzorků, tak při jejich vyhodnocování. Zajímaly je prachové částice a plyny, které z odvalů vycházejí nebo mohou vycházet při odtěžování horniny a při sanačních pracích.
„Sledovali jsme plynné uhlovodíky, polycyklické aromatické uhlovodíky a prachové částice se zaměřením na toxické kovy. Celkem jsme měřili šestnáct uhlovodíků,“ uvedl vedoucí projektu Václav Dombek z Vysoké školy báňské - Technické univerzity.
V Česku se výzkum týkal hald Ema, Heřmanice a Hedvika v ostravskokarvinské aglomeraci. V Polsku jde o lokality Charlotta, RadlinMarcel a Wrzosy v oblasti wodzisławského okresu Slezského vojvodství, prověřoval je Hlavní báňský institut v Katovicích.
„Nejvíce jsou v plynných i prachových emisích hořících hald zastoupeny nízkojaderné uhlovodíky, jako je fenantren, naftalen a acenaften, a ty se považují za nejméně rizikové. Zastoupení těch nejtoxičtějších polyaromatických uhlovodíků, například benzo(a)pyrenu, je naprosto minoritní, pod úrovní jednoho procenta,“ shrnul výsledky Dombek s tím, že naměřené výsledky rizik jsou o několik řádů nižší než platné limity pro okolí a obyvatelstvo, dopad emisí z hořících hald je tak minimální.
„K překračování úrovně znečištění povolené legislativou vlivem termicky aktivních odvalů nedochází,“ dodal Dombek.
Na znečištění ovzduší se odvaly podílejí nejvýše jednotkami procent, a to jen v nejbližším okolí. Na české straně hranice riziko dopadu na zdraví snižuje i fakt, že v nejbližším okolí hald jsou jen průmyslové areály.
Ani život na úpatí nevadí
V Polsku je situace jiná, lidé tam žijí takřka na úpatí hald, avšak ani v tom vědci problém nevidí. „Termická aktivita nemá velký vliv na okolní obyvatele. Pokud není struktura haldy narušovaná, pro lidi to neznamená praktický žádné riziko,“ uvedl Leszek Drobek z Hlavního báňského institutu v Katovicích.
Odborníci netají, že čekali horší výsledky. „Nejen my, ale i správní orgány. Když jdete po povrchu hald, cítíte, že emise z přirozených výdechů výrazně zapáchají. Ale to, co zapáchá, nemusí být toxické. Potěšilo nás to a myslím, že orgány, které řeší otázku životního prostředí, naše výstupy potěší také,“ uzavřel Dombek. Vědci na projektu pracovali přes dva roky.
Jejich výstupy poslouží institucím, občanským sdružením, firmám, samosprávám i státní správě v obou zemích. Výsledky mohou využít například majitelé a správci hořících odvalů při jakékoliv manipulaci s nimi a vycházet z nich mohou i další plány, jak s haldami v budoucnosti naložit.
Odvaly či haldy tvoří nevyužitelné hlušiny z hlubinné těžby a patří mezi největší ekologické zátěže na obou stranách hranice. Každý odval je unikátním souborem přírodnin, jež prohořívají i desítky let.
Nejrozsáhlejším na Ostravsku je odval Heřmanice, objem uloženého materiálu se odhaduje na 21 milionů kubíků. Heřmanice jsou také z trojice zkoumaných termicky nejaktivnější. Objem odvalu Hedvika činí asi 5 milionů kubíků, objem Emy čítá na 2,6 milionu kubíků.