„Jelikož se jedná o uzavřený areál, nikdo mi moje úsilí neničí a navíc stačí krátký čas k tomu, abych viděl výsledky. Například ve dvou stovkách ptačích budek hned první rok vyvedli ptáci mladé, tůně dnes kypí životem, jezírka jsou plná žab, že k večeru si v areálu musí dávat pozor, aby na ně nešlápli,“ říká sedmašedesátiletý Závalský.
Ochranu přírody jste asi nestudoval, za vašeho mládí ani nebylo kde, že ano?
Jsem původní profesí zemědělský inženýr. Pracoval jsem v družstvech i státním podniku zrovna v době, kdy zasazovat se o jakoukoliv ochranu přírody bylo marné. Tehdy platilo v Československu všechno meliorovat, scelit a každou prohlubeň v poli zasypat hlínou. Teprve v posledních letech je snaha tyto omyly napravit, a to především kvůli zadržení vody v krajině. Řeky se vracejí do meandrů, kopou se nové močály, rybníky, vodoteče. To všechno pak dokáže vytvořit vhodné mikroklima pro hmyz a rostliny. Vlastně až v roce 1997 jsem si založil živnost na ochranu přírody.
Dalo se tím uživit?
První dva roky byly krušné, ale jelikož jsem díky všestrannosti v této oblasti měl malou konkurenci, brzo se to otočilo a od té doby jsem se nezastavil. Samozřejmě v tomto směru mi toho tehdy škola moc nedala, takže jsem se všechno musel doučit sám, v kurzech či samostudiem.
Čím to, že se ochrana přírody stala vaší životní cestou?
Ač už spoustu let bydlím v Ostravě, vyrůstal jsem v Havířově. Tehdy to byl ještě Šumbark obklopený nefalšovanou přírodou. S močály, lesem, žábami, hady, potoky plnými raků, poli s koroptvemi, a dokonce i s chocholouši. To všechno mě fascinovalo, havěť jsem nejen pozoroval, ale i nosil domů a zřejmě šlo o okamžiky, které určily můj směr. Pro současné havířovské děti takové dobrodružství skončilo. Dnes močály, lesy, pole nahradila parkoviště, obchodní domy, zástavba a všudypřítomný beton. Na druhou stranu jsou alespoň lepší zákony na ochranu přírody. Nejde jen tak všechno střílet a všude stavět. Příroda se částečně vzpamatovává, ale s druhy, které zmizely ze zemědělské krajiny, je to stále špatné.
Navrhl jste v zoo i čmelíny, včelíny, hmyzí hotely a líhniště ještěrek. Jsou obsazené?
Ano, ale pokud by je chtěl mít člověk na zahradě, musí je postavit tam, kde má hmyz blízko obživu. Kde se neseká tráva, jsou luční květy, nějaká skalka, jinak se mu v nich třeba včelky samotářky neubytují. Stejně tak u ještěrek. Ty vyžadují skalku z kamení pro úkryt, písek, do něhož mohou vyhrabat důlek pro nakladení vajíček, a blízkou vodu. Nedoporučuji toto budovat tam, kde jsou kočky, neboť všechny ještěrky vyloví. U nás se jim daří.
Jaké jsou další plány v areálu zoo?
Těch je spousta. Kromě údržby už vzniklého přicházejí další nápady, inspirace od nás i ze zahraničí. Chystáme například ptačí věž pro hnízdění jiřiček, rorýsů a netopýrů. Tyto druhy se spolu snesou, protože každý loví jinak, jindy a něco jiného.
Hodně se věnujete hmyzu, v čem je pro vás výjimečný?
Pokud ho člověk vidí jen z dálky a nic bližšího se o něm nedozví, nemůže tušit, jak je krásný a zajímavý. Například vážky se vyvíjejí ve vodě tři roky, a když ji opustí, žijí jen několik dní. Postarají se o rozmnožení a umírají. Jejich larvy jsou dobře vybavení predátoři, kteří uloví ve vodě dokonce čolky. Mají totiž prudce jedovaté kousnutí. Člověku by z něj otekl palec. Je úžasné, jak je příroda vybavila k přežití. Existují na planetě miliony let ve stále stejné podobě, což je skoro zázrak. Člověk se přizpůsobuje mnohem hůře, stačí malá změna a hned panikaří a je v koncích.
Ač lidé vědí, že hmyz je v přírodě důležitý, v oblibě ho nemají...
Je to obvykle zděděná fóbie. Děti vidí, jak matka křičí, jakmile spatří pavouka. Přitom by stačilo, aby jim ho někdo ukázal zblízka. Jeho ohromujících osm očí, barvy, viděly by, jak je chlupatý. Pavoučí sítě jsou pevnější než ocel, kdyby bylo jejich vlákno stejně tak tlusté.
Která zvířata patří k vašim nejoblíbenějším?
Obojživelníci a plazi. Třeba taková užovka. Když polyká žábu zaživa, jde sice o hrozné divadlo, ale také o nezapomenutelný zážitek. Obdivuji i čolky, jejich vzhled, barvy. Kvůli chemizaci prostředí a dopravě jich hodně ubylo. Dostat se přes silnici jim totiž trvá i půl hodiny.
Na co jste, za ty roky, kdy usilujete o ochranu přírody, nejvíc pyšný?
Na úspěšný návrat orla skalního do volné krajiny. Zabralo nám to dvacet let práce a nyní máme radost, že z 27 vypuštěných jedinců zahnízdily dva páry. Orly jsme sice vypouštěli v Beskydech, ale oni usoudili, že jim lépe vyhovuje vojenský prostor Libavá. Populace už je tam dostatečná, sama se bude zvětšovat....
Chováte živočichy i doma?
Doma nemám nic, protože se tam chodím jen vyspat. Mou prioritou je starat se o všechny tvory ve volné krajině, udělat pro to maximum a zkušenosti předávat dál, hlavně dětem ve školách.
Provázíte v zoo žáky ze škol. Máte nějaké vtipné historky?
Když jsem školákům vykládal, že orel skalní vydrží i týden bez jídla, dotazoval jsem se, jak dlouho by vydrželi oni. Prvňačka hned reagovala s tím, že tak dlouho, než se mamka vzbudí. Za ty roky, co s dětmi pracuji, jsem pochopil, že jedna návštěva u mokřadů, kde si samy pomocí sítí loví živočichy a já jim o nich vyprávím, vydá za několik hodin ekologie a biologie ve škole.
A co dospělí?
Překvapuje mě, že si mnozí stále myslí, že netopýři se zamotávají lidem do vlasů, že sova nevidí, že si pletou havrana s vránou. Zlobí mě, že ač se pořád opakuje, aby lidé nenosili z lesa a polí do záchranných stanic mláďata, protože matka může být opodál, stále to dělají.