Mezi roky 1976 až 1981 získal Baník tři tituly ligového mistra, navíc v ročníku 1978/1979 skončil druhý.
„Baník a šachty, to byl můj život,“ vzpomíná na nejslavnější éru ostravského fotbalového klubu dlouholetý zaměstnanec OKD.
Od roku 1977 jste byl předsedou fotbalového Baníku, předtím jste ale působil jako basketbalový funkcionář. Jak k tomu došlo?
Jednoduše. Hrál jsem basketbal už jako dítě, pak jsem hrál i ligu, nakonec jsem v něm začal působit jako funkcionář.
A jak jste se od basketu dostal k fotbalu?
Městský tajemník partaje, který se staral o fotbal, se na mě obrátil, abych šel dělat fotbal.
Baník byl tehdy v problémech?
Ne, měli jsme výborný mančaft. Udělali jsme titul, tehdy jsme měli asi nejlepší tým. Vynikající hra, byli jsme doma neporazitelní. Bezvadní kluci jako Radimec, Vojáček.
Dobová fotografie pochází z tradičního uvádění adeptů hornického cechu zvaného Skok přes kůži (Dopita uprostřed s čepicí).
Byl velký rozdíl mezi funkcionařením v basketu a ve fotbale?
To bylo sto a jedna. Basket byl něco jiného, v podstatě přátelská záležitost. Ve fotbale bylo hodně starostí. A hlavně do toho ve fotbale každý mluvil. Hlavně partajní činovníci. Ze strany a vlády.
Jste považován za muže, který do Baníku přivedl trenéra Evžena Hadamczika. Jak se tehdy přetahovali trenéři?
Jednoduše. Když jsem byl donucen začít se zajímat o fotbal, když mě přemluvili, abych šel do Baníku, tak jsem zjišťoval, jaké jsou podmínky. Bavil jsem se s kluky, kteří už tam byli, a ti mi na Evžena Hadamczika dali tip.
Chodil jste předtím vůbec na fotbal, když říkáte, že vás museli přemlouvat?
Ale to zase jo, to bylo samozřejmé. To přece chodil každý Ostravák. A když jsem začal s fotbalem, tak končil tehdejší trenér Rubáš, který byl na hráče až moc přísný, byl na ně jako pes. Bavil jsem se s tehdejším funkcionářem Sklenářem a ten mi poradil právě Hadamczika. Tak jsme jeli do Opavy za ředitelem Ostroje, ten musel dát souhlas.
Čili se jednalo na úrovni vedení firem? Schvalovali to ředitelé OKD a Ostroje?
Přesně tak. Jezdili jsme tam opakovaně. I k němu domů, jednali jsme i s jeho paní. Pak to, o pár let později, bohužel skončilo, jak to skončilo. Tragicky. Oběsil se.
Co se tehdy stalo?
Strana a vláda zakázala olympiádu v Los Angeles. A to Evžena Hadamczika podle mého soudu zabilo. My jsme tehdy měli pro olympiádu výborný mančaft, který poskládal právě on. Ten zákaz byla jeho smrt. Ten moment, kdy se na olympiádu nejelo, na něj moc silně zapůsobil. K tomu měl ještě nějaká jednání se západoněmeckými kluby a tam věděl, že to nevyjde, to se podepsalo. A pak ho našli mrtvého.
Přečtěte si o historii Bazalů |
Dalo se to čekat? Byly nějaké náznaky?
Vůbec žádné. Ráno mu ještě manželka říkala, když odcházela, ať pověsí prádlo, odešla a...
Baník hrál poháry, hrál tady Bayern, Borussia a další velké kluby. Jaké to bylo, vozit sem takové velké kluby?
Když tu bylo třeba zasedání vedení UEFA, tak jsme to udělali v naší chalupě v Beskydech. Manželka napekla koláče a řešili jsme, co bylo potřeba. Jeden z hostů se bavil tak dobře, že zmeškal odlet letadla...
Vy jste byl předsedou Baníku, k tomu jste ještě pracoval v OKD. Jak se to dalo skloubit? Měl jste nějaké úlevy?
Ne, neměl. Všechno se dalo stihnout. Vstával jsem jako na šachtu, v pět ráno. Kdo chtěl něco dělat, musel si najít čas. Ale to byla normálka. Byli jsme mladí.
Když fotbalisté špatně hráli, tak se na ně z publika často volalo, ať hrají pořádně, nebo že skončí na šachtě. Stalo se to někdy?
Ne, nikoho jsme nikdy fárat neposlali. Když byla ještě stará Slezská, když se hrálo na Střelnici, tak tam ještě někteří hráči skutečně fárali. Ale za nás už ne. To už nešlo. To byl mančaft evropského formátu.
Bylo těžké zajišťovat výjezdy do zahraničí? Třeba při pohárech?
Ne, to se zašlo na krajský výbor strany a všechno se zajistilo. Ale to bylo taky proto, že na krajském výboru byli fandové Baníku. Tak jsme vyřizovali třeba i výjezdní doložky na dovolenou pro hráče a podobně.
Jaro 1981. Paul Breitner a Libor Radimec. Na Bazaly přijel Bayern Mnichov a v ochozech se tísní přes třicet tisíc diváků.
Když tady hrály kluby jako Bayern, byl velký zájem o lístky? Měl jste tehdy najednou hodně „kamarádů“?
Po mně lidi ani tak lístky nechtěli, to vyřizovali jiní kluci z vedení.
Jaký měl tehdy Baník rozpočet?
To si už nepamatuju. Ale bylo to z více zdrojů. Každá šachta dávala, jak se cítili, jak byli zmáčknutí.
Kdo je mačkal?
Drahoš Unucka. Tehdejší ekonomický ředitel OKD. Jemu jsme řekli a on sehnal. Takže to byl jednoznačně nejdůležitější člověk pro Baník.
Přestupy nebyly tak běžné jako dnes, jak to tehdy probíhalo?
Právě přes ekonomického ředitele jsme sháněli peníze na přestupy. To jinak nešlo. A k tomu jsme měli výbornou mládež. I z té jsme žili.
Měli jste i peníze z reklamy?
My jsme si prosadili smlouvu s Pumou. Ta tehdy nebyla ještě tak protežovanou značnou. Všechno se tehdy muselo tahat přes ČSTV, my jsme si vynutili, že jsme mohli uzavřít kontrakt s Pumou.
Jak jste se k němu dostali?
Hráli jsme v Německu a tehdejší ekonomický ředitel Pumy Hans Planck nás oslovil.
Co to Baníku přineslo?
Bylo to vynikající, získali jsme komplet vybavení pro tým.
Platili vám za reklamu peníze?
To už si nepamatuju. Šlo o vybavení A týmu, pak to dědily další týmy.
Který tým Baníku byl podle vás nejlepší?
Ten kolem Vojáčka a Radimce. Ten byl jedním z nejlepších v Evropě.
Co chybělo, aby se Baník dostal do finále evropského poháru?
Ten mizera rozhodčí, který nás tehdy zařízl. Bylo to možná i o tom, že si Češi nikde nic nekoupí, ale fandové jiných týmů jsou ekonomicky zajímavější. Tak nás zařízli. Dnes už bych postupoval jinak.
Kupovaly se tehdy zápasy?
Tady? Ne.
Ptám se na ten „slavný“ zápas v Prešově, kde kdyby Baník vyhrál, byl by mistrem, jinak skončil druhý za Duklou. Jestli si to tehdy třeba Dukla nepojistila.
My jsme zápasy nekupovali. Tehdy neuvěřitelně zachytal brankář Prešova. Ale možná to mohlo být jinak. Zkazil to Unucka... (směje se)
Jak to?
Já byl tehdy marod, takže jsem tam nemohl jet. Jel tam tehdejší ředitel Tofel a jel tam Unucka, který, když to probíhalo, jak to probíhalo, nezasáhl, nic nedomluvil. Kdybych tam byl, asi bych to domluvil. Stálo by to pár šušní. To byly takové náhody. Já tehdy myslel, že ho zabiju... (směje se)
Přišli naopak někdy za vámi, ať pustíte zápas?
Ne, to nikdy.
Jak se na takové velké zápasy dostávali lidé i ve větším počtu, než byla kapacita stadionu? Tiskly se třeba černé lístky?
Ne, to spíš kluci, kteří hlídali u vchodů, někoho občas pustili.
Byly už tehdy problémy s agresivními fanoušky?
Samozřejmě.
Jak se to tehdy řešilo?
Normálně. Řešili to policajti.
Jak jste vnímal nedávné problémy Baníku, kdy dokonce spadl do druhé ligy?
To bylo velice smutné. Ale nedá se nic dělat, takový je život. Ocenil jsem, že se nakonec Baník dostal nahoru, do stavu, v jakém teď je.
Ještě chodíte na fotbal?
Už dlouho ne, naposledy snad při oslavě osmdesátých narozenin, už si to ani nepamatuju. Sleduju ho už jen v televizi.