Tomáš vyrůstal ve městě mladých, jak se tehdy v dobovém duchu říkalo nově vybudovanému městu Havířov. Jen proto, že tehdy nestála místní nemocnice, se narodil v Karviné. V havířovské sorele trávil dětství v uzavřených dvorcích, které dnes spíše zejí prázdnotou, pak se přestěhoval do Ostravy, kterou dodnes neopustil.
„Nejdříve jsem pracoval v propagaci Domu obuvi, což byl bývalý Baťa na Masarykově náměstí. Po vojně mě přijali do dílen Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ostravě. Začínal jsem jako malíř dekorací. Za komunistů tam byla úžasná ‚zašívárna‘. Sice nic moc peníze, ale ono taky nic nebylo, takže to vyšlo nastejno. Mohl jsem si pracovat na svých věcech, i když jsem patřil pod státní podnik a jeho továrnu na ideje. Těsně před revolucí se uvolnilo místo v ateliéru Divadla loutek, kam jsem přestoupil,“ popisuje Tomáš Volkmer své ostravské začátky.
Tomáš Volkmer Tomáš Volkmer v roce 2006 Narodil se v roce 1961 v Karviné. Pracoval v propagaci Domu obuvi, jako výtvarník pro Státní divadlo Zdeňka Nejedlého a posléze se stal šéfem ateliéru Divadla loutek Ostrava, kde působí. Kromě toho se věnuje návrhům interiérů a solitérního nábytku a veškeré grafice související s divadlem. K jeho výrazným autorským projevům patří obří loutky dekorující průčelí nové budovy Divadla loutek, stropní malby ve foyeru tohoto divadla a také novodobý orloj ve věži přístavby zdejší budovy. Dnes se podílí na řadě inscenací i mimo region a s přesahem nad rámec tradiční loutkoherecké scény. |
Ostravu zažíval od dětství. „Můj tatínek byl loutkoherec, zakladatel loutkového divadla v Ostravě, tenkráte pod názvem Krajské divadlo loutek. Tahal mě do práce, měl jsem možnost zažít ještě tu starou Ostravu. Když ve městě nebydlíte a jezdíte do něj jednou za čas, tak vše, co je na něm to těžké, páchnoucí a špinavé, jako malé dítě vnímáte jinak. Vše vytváří zvláštní a poutavou atmosféru,“ líčí Volkmer.
„Například na mě silně zapůsobily lanovky, co vozily uhlí do koksáren, na které vzpomíná řada pamětníků. Obdivuhodné stavby, pod nimi visely sítě, nad nimi jezdily vozíky. V sítích se občas zachytilo vypadlé uhlí a celý tento proces byl nesmírně zajímavý. Ty nejznámější vedly centrem města přes Černou louku směrem na Karolinu. Další silnou vzpomínkou je původní nádraží ve Svinově, odkud jsme jezdili do Opavy za tatínkovou rodinou. Úžasný zážitek byla parní lokomotiva, nejen se spoustou páry, ale také tím, že se ještě přecházelo z jednoho vagónu do druhého venkem přes balkonek po rozhýbané lávce, což bylo nesmírně vzrušující.“
Páry, pachy, vůně. Ty byly pro Tomáše Volkmera jako vnímavého výtvarníka určující. Formovaly jej původní staré divadelní budovy a jejich zákoutí s nezřídka tajemnou historií, která je poněkud v kontrastu s nově postavenou budovou Divadla loutek na Černé louce, kde je zaměstnán.
Vůně lipového dřeva a klihu
„Divadlo původně působilo na náměstí Lidových milicí, dnes Masarykově náměstí, kde vzniklo v roce 1953. Atmosféra pramenila z citů a dojmů inspirovaných zejména zákulisím, skladem loutek. Na rohovou budovu divadla těsně navazoval dům, jehož částí byly divadelní dílny a velké sklady, kam mě táta vodil. Nesmírně silný zážitek byla směs vůně lipového dřeva a klihu. Loutky visely na věšácích i přes dvě patra. Jak jsem byl malý, tak mi to přišlo nesmírně bizarní. Zvláštně panoptikální, trošku podobné, jako když v hornické šatně u stropu visí oblečení po směně,“ usměje se Tomáš Volkmer.
K dobru dodává také inspirativní srovnání ze světové kinematografie. „Po letech jsem viděl film Fanny a Alexandr od Ingmara Bergmana. Děti se ukrývají u rodinného přítele židovského původu. A tam následuje podobná noční scéna, kdy Alexandr prochází bytem a potkává v něm loutky. Nesmírně mi to připomnělo zážitek z dětství, kdy jsem sám procházel loutkový depozitář v Ostravě mezi mrtvými, spícími loutkami. Ne každé dítě mělo možnost sledovat chod v divadle z druhé strany. Hodně mě to ovlivnilo. Tátu měli všichni rádi, takže jsem se v divadle cítil dobře. Vládla tam komunitní atmosféra, sociální rozdíly byly mezi lidmi menší a lidé měli k sobě blíž. Jezdili spolu na výlety do Beskyd divadelním autobusem.“
Nástup ruské školy
V tehdejším loutkovém divadle ještě pod Státním divadlem působil také slavný herec a režisér Jan Kačer, který se sem vrátil po předchozí éře v Divadle Petra Bezruče. „Občas režíroval přímo loutkové divadlo, inscenace Zlatovláska získala cenu na Skupově Plzni. Začátkem 80. let se hrálo loutkové divadlo dopoledne a večer se uváděla představení z tehdy nově založené Komorní scény, malé činoherní věci pro dospělé. V dílnách jsem se tehdy hodně potkával s panem Šindlerem, který hodně pracoval právě s Janem Kačerem. Byla to výjimečná doba, protože se nabízela příležitost dělat v Ostravě kusy, které jinde nebyly možné. Což bylo v kontrastu s padesátými lety, protože první premiéra loutkového divadla byla ruská adaptace Děda Mráz,“ vypráví Volkmer.
„Komunisté se rozhodli vytvořit síť kamenných divadel pro děti, ideově měly pracovat už na mladé generaci, hodně se hrály ruské hry nebo hry jiných socialistických autorů. Navzdory tradici závěsných marionetových loutek z 18. až 19. století se k nám začala importovat ruská škola hry s javajkou, spodovou loutkou. Herci divadla patřili v 60. a 70. letech k loutkovodičské špičce právě s tímto typem loutek,“ přibližuje někdejší realitu.
V současnosti už je Ostrava podle něj jiná. „Po letech, kdy centrum odkrvila Karolina, se jej daří opět oživovat. Vznikla tady řada kaváren, malých obchůdků, na Černé louce existuje komunitní zahrada. Společně vytváří drobné subtilní radosti, které znáte z Francie či Španělska, a víte, že lidé je nedělají pro zisk, ale kvůli radosti a rádi s vámi poklábosí. Spousta lidí sice pořád remcá, ale myslím, že centrum Ostravy už není tak mrtvé a vylidněné jako dříve a lidé tady mají důvod setrvat,“ usmívá se výtvarník.
„Centrum sice ožívá k lepšímu, ale přívlastek ‚černá‘ se lidem žijícím jinde těžko vyvrací. Lidé jsou pak mile překvapeni, když do Ostravy přijedou. Klišé jsou všeobecná. Zevnitř je hledání identity Ostravy pořád na cestě. Myslím, že není ještě vytříbená,“ dodává Volkmer.