Matka šestiletých dvojčat se svým manželem, který je lékař, založila web detiapohyb.cz. V něm upozorňuje, že z ulic pomalu mizí obrázek přirozeně si hrajících dětí. Příčiny je podle ní potřeba hledat v přístupu rodičů, sportovních trenérů a tělocvikářů i v nezájmu dětí samotných, které preferují jiné činnosti.
Není tedy jen můj subjektivní pocit, že dětí hrajících si na pláccích za domy je v dnešní době minimum?
Stejně to vidím i já. Děti dneska nechodí ven, a když už, tak jdou na procházku s mobilem. Sednou si na lavičku a něco na něm dělají. Chybí tam interakce s ostatními dětmi, kamarádství a přirozený pohyb. Nejsou naučené honit se, lézt po stromech, běhat do kopce a z kopce a podobně.
Kde tedy jsou?
Z mých zkušeností se děti v současnosti dělí na dvě skupiny. Ty, které nejsou aktivní, sedí tak říkajíc u počítače a nesportují, a ty, které sice sportují, ale jedná se o jednostrannou zátěž. Rodiče je ve čtyřech pěti letech přihlásí do nějakého sportovního klubu a tam s nimi trenéři pracují na zdokonalování jedné konkrétní činnosti. Chybí jim pohybová rozmanitost. Dám příklad, pracovala jsem s dospívajícími basketbalisty. Měli tréninky zaměřené na techniku, nějaké posilování, a tím to končilo. Zjistila jsem, že pro polovinu z nich je problém udělat kotoul vzad.
Konzultovala jste to s jejich trenéry?
Ano, trenéři sice na jednu stranu vědí, že gymnastika, atletika a další věci jsou důležité, ale na druhou stranu tomu nechtějí věnovat adekvátní čas. Jako by se báli, že když tomu obětují jeden trénink, tak jejich svěřenci přestanou ten sport umět.
Co taková jednostranná zátěž přináší?
Basketbalisté mají hrb, fotbalisté jsou zkrácení a tuzí, hokejisté mají problémy s kyčlemi. Ale není to jen o tom, co je na první pohled vidět. Občas jsem jim marně vysvětlovala, že když budou dobře pracovat, cvičit, budou pak svaly využívat ekonomičtěji. Že bez toho nedosáhnou na ten koš tak vysoko, jak by mohli, dřív se unaví, hůř regenerují, snadněji se zraní…
Bojí se kotrmelců, gymnastiku ani neznají. Proč se tělocvik tak proměnil? |
Každopádně kotoul vzad, to je přece dovednost, kterou by teenageři měli mít naučenou přinejmenším z tělocvičen základních škol?
Zrovna minulý týden jsem tady měla dítě z víceletého gymnázia a řešili jsme, jak vypadá jeho klasická hodina tělocviku. Ze začátku mají na rozběhání nějaká kolečka, pak rychlá rozcvička na rozhýbání a pak už se hrají hry. O atletiku či gymnastiku tam příliš nezavadí.
Schéma hodin tělocviku i myšlení trenérů rodič jen složitě ovlivní. Jak tedy může v dětech sám budovat tendence vyhledávat přirozený pohyb?
Je to jednoduché, jít jim příkladem, vzít je ven a nechat je blbnout. To je třeba v dítěti budovat už od předškolního věku. V pubertě je už pozdě, to už mají svou hlavu.
Sama máte dva šestileté chlapce. Jak často jste s nimi venku?
Když to dovolí počasí, tak denně. Chodí ještě poslední rok do školky. Poté, co je ve školce vyzvednu, tak ještě zůstáváme na přilehlé zahrádce a hrajeme si tam. Jasně, člověk by někdy šel raději domů, udělal si kafe a odpočinul si po práci, ale je to pro jejich dobro… Sledoval jste někdy, jak si hrají děti ve školce na zahradě?
Vlastně ani ne.
Chvíli běhají, pak se zastaví a s něčím si hrají nebo se baví s ostatními, pak se zase rozběhnou. A tak pořád dokola – zátěž, pauza, zátěž, pauza. Pořád se pohybují v tréninkové tepové frekvenci, automaticky a přirozeně – vycítí, kdy mají ubrat a kdy se zase rozběhnout. Učí se tam hýbat, uhýbat, stabilizovat. Když tam jsou ještě nějaké průlezky, tak lezením po nich posilují tělo komplexně. To vše je důležitý vklad do dalších let.
Vklad, který teď mnohým dětem i z vašich zkušeností chybí…
Jasně, ale není to až tak jejich chyba, jako spíš problém společnosti. Děti se přizpůsobí, stačí jim odmala ukazovat cestu, ale zároveň je důležité nepřetěžovat je velkým množstvím kroužků. Ať mají také volný čas, ať zažijí pocit nudy a mají chuť vyrazit ven a tráví svůj čas spontánně, nikoliv jen podle nalinkovaného scénáře. I při své fyzioterapeutické praxi čím dál častěji narážím na lidi, kteří chtějí dneska na všechno návod. Návod, podle kterého by cvičili, vychovávali, pracovali. Nikdo neposlouchá své tělo a nehledá svou vlastní cestu, která je pro něj ideální. Přitom neexistuje univerzální balík deseti cviků, který člověka, jenž odmala pohyb zanedbával, za pár návštěv fyzioterapeuta zázračně napraví.