Jenže přesně před dvaceti roky se stal zázrak. Zámek přešel do majetku obce a začala proměna v opětovnou barokní perlu. A po dvou dekádách patří kunínský zámek k tomu nejkrásnějšímu a nejhodnotnějšímu, co kraj nabízí.
Se zámkem je spjat i jeho kastelán, novojičínský historik Jaroslav Zezulčík. „Chtěli jsme zámek zachránit a co nejvíce mu vrátit dřívější význam. Nakonec se tehdejší očekávání podařilo překonat,“ hodnotí kastelán.
Kdy jste do zámku vstoupil poprvé?
Bylo to v roce 1998. V 90. letech převedl Národní památkový ústav do Muzea Novojičínska kolekci obrazů, jež pocházela právě z kunínského zámku, ale byla v depozitáři vizovického zámku. Dostal jsem za úkol soubor obrazů zpracovat a identifikovat. Navíc se blížilo výročí úmrtí nejslavnější majitelky kunínského panství, Marie Walburgy, kterou jsme chtěli představit na velké výstavě. Takže součástí bylo i poznání zámku. A já do něj společně se starostou Kunína Františkem Kojetínským, jenž se o záchranu zámku zasloužil rozhodující měrou, tehdy poprvé vstoupil.
Jak zámek vypadal?
Vzpomínám si na strašnou úzkost. Podlahy byly kompletně vytrhány, chyběly omítky, všude příčky. Zámek připomínal stavbu s nějakými celami. Už tehdy se rozvíjely plány na převod ze školního zemědělského podniku vysoké školy veterinární na obec. Pamatuji si, že jsme se starostou chystali zázemí pro brněnské archeology, kteří exhumovali tělo hraběnky Walburgy, a my u toho přemýšleli, co vše by se dalo pro záchranu zámku udělat.
Jaroslav Zezulčík
|
Tehdejší tristní stav musel mít nějaký vývoj. Kdy začalo chátrání?
Už poslední majitelé ve 30. letech nemohli kvůli pozemkové reformě investovat tolik, kolik bylo zapotřebí. A po sporech s československými úřady už ani příliš nechtěli. Poslední majitel, rytíř Victor Bauer, zemřel v roce 1939, jeho manželka odjela na jaře 1945 a do Kunína se už nevrátila. Za války byl v zámku vojenský lazaret, v přízemí stáje pro koně.
A co konec války? Osvobozovací boje byly pro mnoho památek zničující...
Toto období máme zmapované díky deníku posledního správce zámku. Fronta se naštěstí zastavila v nedalekých Hukovicích. Zámek byl sice poškozen několika dělostřeleckými granáty, ale nešlo o nic fatálního. Ruští vojáci pak soustředili u zámku dobytek z okolí, který přepravovali domů. Samostatnou kapitolou pak byla oslava konce války rudoarmějců, na jejíž podobu měl jistě vliv i sousední lihovar. Z dnešního pohledu jednoznačné barbarství, ale tehdy ti mladí opilí vojáci se po všech válečných útrapách prostě chovali tak, jak se chovali. Na koních jezdili po zámeckých schodech, listy knih ze zámecké knihovny používali jako toaletní papír, mnohé obrazy byly probodány bajonety, protože vyobrazení vojáci měli jim neznámé uniformy...
Jak se vám zámek Kunín ve druhé polovině 90. let líbil? Po desítkách let socialistické „péče“ je spíše pro ostudu...
...současnost jedné z nejkrásnějších památek v kraji. Kastelán by si přál návrat k původnímu okrovému odstínu fasády.
A jak se zámku dařilo za socialismu?
Velmi špatně. V 50. letech fungoval jako ubytovna, uvažovalo se o zřízení zemědělského muzea. Nic z toho se neuskutečnilo. Pak tady také fungovala vývařovna pro místní statek. Dobové zprávy se nečtou lehce, například nejvyšší patro sloužilo jako jedna velká toaleta. Takřka konečnou ránu daly zámku plány ze 70. let na přestavbu na ubytovnu. Vytrhaly se parkety, přibyly ocelové zárubně a množství příček. Jediné pozitivní bylo statické zajištění objektu. Naštěstí pak došly peníze, jinak by zámek asi definitivně zanikl.
Nehrozily restituční nároky původních vlastníků?
Když se v roce 2001 podařilo po téměř detektivní práci kontaktovat v USA potomky Bauerů, tak přiletěli, i když bylo krátce po teroristických útocích. Na zámku pak řekli, že restituce nežádají, ani se o nějaké nároky nebudou soudit. Naopak hned na počátku poskytli historické dokumenty a další podklady. Proměnu zámku berou jako prezentaci rodiny. Postoje potomků dřívějších vlastníků si velmi vážím.
Historie kunínského zámku
|
Kdy jste poprvé uvěřil, že se záchrana zámku podaří?
První se opravila střecha, pak fasáda. Vzpomínám také na okamžik, kdy mi volal asistent tehdejšího poslance Hrnčíře, že zámek dostane dotaci z takzvaného porcování medvěda...
Opravdu z tehdy velmi kritizovaného dělení rozpočtu na dotace poslanců do jejich volebních obvodů?
Ano, přesně tak. Ale v našem případě šly peníze na správnou věc. Obec vzápětí získala evropskou dotaci, takže nebylo žádné prodlení. Už v roce 2002 se podařilo otevřít první patro zámku, vystavovali jsme první sbírky, konaly se první prohlídky. Vše dostalo dynamiku.
Jak reagovala veřejnost?
Naprosto úžasně. Vznikly zámecké slavnosti, jejichž první ročník byl v roce 1999 benefiční, chtěli jsme při něm upozornit na stav zámku. Přišly tisíce lidí, zámek byl zcela v obležení.
Jedna věc je stavba, ale kde jste získali vybavení pokojů? Jak jste věděli, jak vypadaly?
Občas říkám, že kunínský zámek je magnetem na původní sbírky. Podařilo se kontaktovat potomky dřívějších majitelů, mnoho sbírek jsme získali od nich ze zahraničí, mnoho sbírek se našlo v různých depozitářích u nás doma, spolupracuje s námi památkový ústav. Podobu interiérů známe z dobové dokumentace a fotografií. Například když v roce 2006 zemřela dcera posledního majitele zámku, tak jsme si ze Salcburku nákladním vozem odvezli také celý archiv rodiny, který má nedozírnou cenu.
Velký sál zámku před dvaceti lety vůbec v ničem nepřipomínal reprezentativní prostor...
...současnost vypadá zcela jinak. Velký sál zdobí nádherné obrazy a dobová výmalba.
Zámek má letos ještě jedno kulaté výročí. Před deseti roky ho postihla blesková povodeň.
Na zámku jsem v tu chvíli naštěstí nebyl, s manželkou jsme celou apokalypsu viděli až další den ráno. Zničený park, přízemí zámku, náš byt. Přišel jsem o jednoho ze psů, druhý se zachránil skokem na stůl a plaval na něm jako na lodičce. Byl zcela vyčerpaný, následky měl po zbytek života. Přišli jsme o zařízení bytu, já o knihovnu a archiv. Ale hned se hlásili kamarádi, známí, brali si dovolenou a denně pracovali na odstranění škod, spali tady, hlídali před případným rabováním. Vznikla úžasná parta lidí a já jim za to budu vždy vděčný.
Co plánujete pro letošní rok?
Možná to bude znít zvláštně, ale náš zámek si letos připomene 300 let od vzniku Lichtenštejnského knížectví. Hraběnka Walburga totiž byla po své matce poslední členkou slavného rodu Hohenemsů, kteří prodali hrad ve Vaduzu příbuzným. A právě ti tam založili knížecí stát. Navíc u nás na zámku je vzácná rodová knihovna Hohenemsů. Lidé ji znají jen podle hřbetů knih, ale letos ji ve spolupráci s Národním muzeem představíme více. Bylo by nám ctí, kdyby dorazila i hlava knížectví Hans Adam II. Dále se budou letos na zámku natírat okna, spojovací chodba a zámecká kuželna. Vyjde konečně i monografie k historii zámku.
Kam dál by měl zámek směřovat?
Každoročně zámek navštíví zhruba dvacet tisíc lidí, chtěli bychom ještě mnohem více. Domnívám se, že význam zámku coby kulturní památky se všemi významnými sbírkami už přerůstá možnosti obce. Už nyní nám výrazně pomáhá kraj, který dotuje celý provoz zámku. Je spíše otázkou na všechna kompetentní místa, jak zajistit další rozvoj zámku, kam by se měl posunout. Jsem přesvědčen, že zámek může mít významné místo i v mezinárodním měřítku.
S jakým stavem zámku by byl kastelán Zezulčík spokojen za dalších dvacet let, tedy v roce 2039?
To je moc daleko, ani nevím, jak dlouho tady budu. Kdybych si mohl vybrat, tak mám datum, kdy bych se chtěl se zámkem rozloučit. V roce 2028 to bude 200 let od úmrtí Marie Walburgy. Začínal jsem – obrazně – s touto osobností a rád bych se tak i rozloučil. Jinak by mě jistě potěšilo, kdyby zámek pokračoval jako zámek, byl v obležení návštěvníků, podařilo by se zrevitalizovat zámecký park do někdejší podoby, což znamená vytvoření projektu dosadby stromů. A také by se mohl kunínský zámek vrátit k původní okrové barvě fasády. A práce pro restaurátory uvnitř je také ještě více než hodně.
A proč má fasáda jinou barvu než původní?
To si pamatuji velmi přesně. Někdejšímu okresnímu úřadu zbyly peníze, které získala obec na fasádu. Podmínkou však byl projekt, přičemž vůbec nebyl čas. Takže se vytáhl projekt ještě z předrevolučních dob s červenou fasádou. Tehdy se barokní fasády dělaly podle zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, což byl omyl. Ale možná výrazná červená fasáda okoloprojíždějícím ukazovala, že se zámek mění. Už je však čas na návrat k původnímu okru. Ostatně i zámek v Jaroměřicích je už také okrový.
Existuje ještě nějaká zámecká záhada, o jejíž vyřešení hodně stojíte? Záhad je v historii zámku hodně. Ale jestli bych si mohl vybrat, tak bych si přál zjistit, jak zámek vypadal před Hildebrantovou přestavbou z tvrze na barokní zámek, tedy před rokem 1726. Máme slovní popisy, inventáře, svědectví sedláků, která však jsou hodně různorodá. Obrázek žádný. Jedna stopa vede právě do Vaduzu. Tehdejší majitelé, rod Liechtensteinů si totiž krátce předtím nechal kreslířsky zachytit všechna svá sídla. Ta nejvýznamnější pak nechala převést do grafické podoby, méně významná zůstala v tužce. Takže možná v tamním archivu je uschována dávná podoba předchůdce současného zámku.