Přestože je Josefu Kuchejdovi úctyhodných třiaosmdesát let, v hlavě neustále spřádá plány, jak by mohla vypadat další letadla. Ta totiž staví celý život. A nejenom to. S každým letadlem, které postavil, také pravidelně létal. Dneska už ovšem říká, že musel s létáním skončit, neboť tato záliba není zrovna nejlevnější.
Vybavíte si ještě vaše začátky? Co vás přivedlo k tomu, že jste celý život stavěl letadla?
Určitě tomu pomohlo to, že jsme bydleli na Vinné hoře v Hlučíně a přímo pod kopcem bylo letiště. Odmalička jsem měl tak letadla na dosah. V osmi letech jsem pomáhal svézt vozík z kopce dolů, aby se na něm následně mohlo vytáhnout letadlo nahoru na kopec, ze kterého startovalo. Vždycky mě posadili do kokpitu, když letadlo vezli nahoru, dolů už ale létali jiní.
To vás muselo hodně lákat, taky se jednou proletět, ne?
Na to jsem byl ještě hodně malý, ale ještě před nástupem do školy jsem začal stavět první malé modely letadel.
Tak brzy? Jak vám to šlo?
Je třeba říct, že jsem při stavění měl určité limity. Tím myslím hlavně stavební materiál. O dřevěných lištách jsem si v té době mohl nechat jen zdát. Používal jsem špejle od jitrnic a jako lepidlo mi posloužil nátěstek na chleba. Když maminka pekla, trochu jsem jí uždíbnul, a měl jsem tak lepidlo. Později se pak dalo pořídit acetonové lepidlo.
Začátky tedy byly velice skromné. Kdy jste se dopracoval k tomu, že jste začal stavět i větší letadla?
V patnácti letech jsem vnikl do tajů fyziky a udělal si malou cirkulárku. Maminka pak musela trpět, že jsem v ložnici řezal lišty. V tomto období, když už jsem měl postavených několik menších modelů, jsem přišel s nápadem vytvořit i nějaké větší letadlo. Jako první přišlo na řadu desetimetrové, byť nebylo na žádné velké létání. Spíše jsme s ním jen poskakovali z mírných svahů.
Přesto to pro vás musel být silný zážitek, když jste se mohl odlepit od země s letounem, který jste sám vytvořil.
Jistá euforie to určitě byla. Hlavně při prvních pokusech. Měli jsme tak o zábavu postaráno. Můj první letoun však nakonec dopadl poměrně neslavně. Míval jsem ho schovaný v lese, protože jinde to tenkrát zkrátka nešlo. Jedna stará paní si myslela, že ho tam někdo vyhodil, a tak ho rozštípala na dříví. Bohužel podobný osud potkal i mé druhé letadlo.
To jste měl takovou smůlu?
Ve druhém případě to bylo něco jiného. Z Darkoviček se mi podařilo sehnat letoun, který stačilo jen potáhnout. Měl jsem ho ve stodole u kamaráda. Jenže jeho bratři nám aeroplán rozbili, abychom se nezabili. S tímto letounem jsem si tak nezalétal vůbec. Dodnes mě to hodně mrzí, protože dneska by to byl historický kousek. Je to velká škoda.
Nemilé příhody vás však neodradily od toho, abyste stavěl letadla dál, že?
Přesně tak. Třetí v pořadí byl závěsný dvojplošník, který jsem stavěl u dalšího kamaráda, když mi bylo osmnáct let. Tenkrát jsem jej však nedokončil, protože jsem dostal možnost udělat si plachtařský výcvik na letišti. Létal jsem tak na větroni, takže jsem si nemusel stavět vyloženě letadlo pro sebe. I tak jsem měl v čem létat.
Kdy jste se pak vrátil ke stavbě letadel?
Až v roce 1959, kdy komunisté dělali prověrky a mě z letiště vyhodili. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se vrátit ke stavění letadel, pokud jsem chtěl létat. Začal jsem si tak vyrábět dřevoobráběcí stroje a vybavovat zámečnickou dílnu. Udělal jsem si svářečku, takže jsem měl možnost dělat prestižnější věci. Později jsem si pořídil i soustruh.
Zmínil jste, že jste už mohl dělat prestižnější věci. Co si pod tím může člověk představit?
Vzhledem k tomu, že jsem pracoval na pile, využil jsem motorků z vyřazených starých pil k vrtuli, která poháněla můj kluzák, který jsem postupně vylepšoval. Když se mi pak naskytla možnost koupit motor z trabantu a očesat jej, aby byl co nejlehčí, postavil jsem nový kluzák.
Rukama vám prošlo mnoho letadel. Co všechno obnášelo postavit každé z nich?
Možná to bude znít jako suchá a otřepaná fráze, ale musel jsem se neustále učit. Musel jsem znát aerodynamiku, mechaniku létání a pevnostní prvky pro danou stavbu, byť jsem to nepočítal takovými koeficienty, jako to počítají odborníci. Zátěžové zkoušky jsem si pak vždycky dělal sám, byť u nich musel být technický dozor. Faktem je, že všechno vždycky proběhlo tak, jak mělo. Nikdy se mi nestalo, že by moje letadlo neprošlo zátěžovými zkouškami.
Podle čeho jste letadla stavěl?
Vždycky jsem vycházel z nápadu. Pokaždé jsem chtěl postavit letadlo tak, aby bylo lehké a bezpečné. Když jsem si něco takového vymyslel, musel jsem si udělat náčrt, jak bude letoun vypadat, a šel jsem i do detailů. Musel jsem umět vypočítat plochy, překližky, kování a podle toho jsem pak musel nakreslit křídlo. Každé letadlo jsem měl nakreslené na výkresu do nejmenších detailů. U mě vždycky velice dobře fungovalo prostorové vidění. Buď jsem měl tento dar od přírody, nebo v genech. Když jsem letadlo nakreslil, mohl jsem zavřít oči a stále jsem výkres viděl, každý jeho detail.
Za svůj život jste postavil spoustu letadel. Bylo mezi nimi nějaké, kterého jste si zvlášť považoval?
Rozhodně Moby Dick, kterého jsem stavěl společně s dalšími třemi kamarády v letech 1993 až 1995. Dohromady nám tehdy bylo 240 let. S tímto letounem jsem pak létal skoro dvacet let. Absolvoval jsem na něm téměř čtyři sta startů. Navíc s ním létali i jiní a tento stroj létal za běžného provozu s ostatními letadly. Nakonec jsme ho ale prodali jednomu zájemci z Jihlavy, takže nevím, jestli s ním ještě dnes létá. Bylo mi to hodně líto, ale my už si to nemohli dovolit. Létal jsem s ním každou sobotu alespoň hodinu. A když k tomu připočtu dopravu na letiště, tak mě takový den vyšel na tisíc korun.
O vaší zálibě museli vědět i lidé v okolí. Prosívali vás, jestli by se s vámi mohli proletět?
To se stávalo u Moby Dicku, který jsme udělali se dvěma sedadly, ovšem i to zadní bylo pro pilota. Nebylo pojištěné, takže na něm správně nesměl sedávat žádný pasažér. Jenže když jsme létali jako dva piloti, ten, který seděl vzadu, se nudil. Nakonec jsme sedadlo odstranili, ale v době, kdy tam ještě bylo, jsme občas vzali s sebou třeba někoho z rodiny, byť to bylo načerno. Potom jsme všechny odmítali s tím, že se na nás nesmí zlobit, protože za ně neseme zodpovědnost.
Zažil jste někdy i nějakou kolizi?
Kdysi jsem si při přistání zlomil páteř a kostrč, protože jsem měl špatnou sedačku. Nebyla polstrovaná. Byla to však moje chyba, za kterou jsem si mohl sám. Vzpomínám i na nehodu, kdy se nám „podařilo“ odstartovat letadlo, které nikdo neřídil. Tenkrát jsem používal jako katapult gumu, která měla letoun odstartovat. Nedopatřením jsme letadlo vypustili, když v něm nikdo neseděl. Nikomu se ale nic nestalo.