„Když jsem začínal, o ekologickém stavění tady nikdo nevěděl, ve stavebnictví nebyly vhodné materiály. Dnes už je situace jiná, banky dokonce půjčí i na slaměný dům,“ říká Gajda.
Jak dlouho se přírodním stavitelstvím zabýváte? A jak jste se k němu dostal?
Aktivně to dělám přes dvacet let. Celé to začalo díky tomu, že nás po měsíci cesty po Americe okradli. Pomohli nám místní lidé, bylo to na venkově v horách. A narazil jsem tam na člověka, který stavěl domy z recyklovaných materiálů. Byl z nich schopen postavit celý dům, jediné, co kupoval, byly hřebíky a třeba komponenty na elektroinstalaci nebo na vodu. Kolikrát jsme chodili sbírat staré dřevo, rozebírali staré budovy nebo přístřešky pro koně a dobytek, abychom měli materiál na stavbu. Nám se to líbilo, ale s přírodním stavitelstvím jsme si to ještě nespojovali. Dalším krokem bylo, že jsem pomáhal na Aljašce stavět dřevěný srub.
To je celkem zvláštní. Pocházíte z Valašska, kde se roubenky stavěly celá staletí, ale sám jste se je naučil stavět až za oceánem…
Přesně tak. S kamarádem jsme tam pomáhali známému postavit roubený srub. Sami jsme si natěžili dřevo, přepravili, opracovali. Dělalo se vše takovým primitivním způsobem, takže to mělo blízko k přírodnímu stavitelství. V té době navíc stavění v Americe fungovalo tak, že když měl člověk pozemek, mohl si na něm dělat, co chtěl. Jediné, co potřeboval, byla revize elektra a vody, na stavebním úřadě nemusel nic řešit. Myslel jsem, že je to normální, ale pak jsem přijel tady a chtěl jsem řešit vlastní dům. Tvrdě jsem narazil. Realita je jiná.
Můžete to přiblížit?
Sehnali jsme v Beskydech parádní pozemek a chtěli si postavit vlastní dům. Najednou jsme řešili spoustu právních komplikací. Co se může a nemůže, shánět povolení od CHKO, památkářů. Seznámili jsme se s realitou byrokracie a všech těch procesů, kdy se ne vždy a ne vše měří stejným metrem. To bylo někdy před patnácti, dvanácti lety. Problém byl i s materiály.
Jaký problém?
Chtěli jsme už tehdy stavět přírodně, řada materiálů se ale nedala vůbec sehnat. Často se na nás dívali jako na blázny. Jako izolaci jsme chtěli použít ovčí vlnu, i kvůli chovu ovcí, který má tady v regionu tradici, ale byl problém ji vůbec sehnat. Naštěstí za těch dvanáct let to udělalo velký skok dopředu, možná už je výběr až moc velký. Na našem domě, což je taková varianta kanadského srubu z kulatiny, jsme si to všechno vyzkoušeli. Potom jsem dělal pár domů pro kamarády a známé, až se to zvrtlo v podnikání a pro mne i životní náplň.
Říkáte, že situace ohledně materiálů se už zlepšila. Týká se to přírodního stavitelství obecně?
Konzumu už jsme se pomalu nasytili a lidé začínají přemýšlet jinak. I proto u nás zájem o přírodní stavitelství roste. Je to vidět zvláště u slaměných domů, a to díky sdružení lidí, kteří mají velkou zásluhu na tom, že se stavby slaměných domů posunuly i právně, co se týká certifikací a různých povolení. Jako krok, kdy to společnost akceptuje, beru okamžik, kdy vám na to banka půjčí peníze. Znamená to, že ten systém to už přijal. U slamáků už to tak je.
Začínali jste dřevěnými sruby. Jsou stále pro vás tím stěžejním?
Teď už se nezaměřujeme na jeden typ stavby, ale především na přírodní stavitelství, na využívání obnovitelných materiálů a zdrojů. I pro zákazníky hledáme pro ně to ideální, často to znamená dlouhé hledání kompromisů. Někdo třeba nechce srub, ale chce co nejvíce ekologickou stavbu.
Jaké materiály tedy používáte?
Jakékoliv, jen musí být co nejvíce přírodní a co nejvíce lokální. Někdo chce dřevo, to se vždy snažíme, aby bylo pokud možno z místních zdrojů. U slamáků, když jsou jednoduché, si lze prakticky vystačit se dřevem, slámou a hlínou. V Beskydech je to se slámou horší, ale v zemědělských oblastech je poměrně snadno dostupná. Tam se nabízí spojení i s lokálním přístupem. Je totiž trochu divné stavět přírodně a vozit materiál až z Německa.
A řeší lidé i takové otázky?
Přístup lidí je různý. Někdo chce lokální materiály, někdo chce zdravé bydlení, ale netrápí ho, že se materiál poveze stovky kilometrů odjinud. Ale většinou lidé přemýšlejí jinak než jen o ceně. Řeší materiály, z čeho je, jaké je v tom domě klima, jaká je v tom domě pohoda. U někoho to přechází až v ezoteriku, někdo je naopak nastavený moderně a potřebuje mít vše podložené vědecky.
Zmínil jste i to, jaké jsou v domě klima a pohoda. I to patří k přírodnímu stavitelství?
Kdysi trávili lidé většinu času venku, a když už byli v chalupě, tak to byl hlavně přístřešek do špatného počasí. Stavbami profukovalo, takže byly dobře provětrané. Zdravější než dnes byly dokonce i staré paneláky.
Opravdu?
V interiérech tam sice bylo hodně lamina a plastů, ale protože ty stavby nebyly nikdy úplně těsné, přes okna tam docela fučelo, takže tam byla neustálá výměna vzduchu. Nezdravé látky, které se z plastů a laminátů uvolňují, tam proto nezůstávaly jako dnes, kdy jsou všechny stavby vzduchotěsné. Dnes se tomu říká syndrom nemocných budov. Jako první se to začalo řešit u různých open space kanceláří, kdy se pátralo po příčině, proč jsou tam lidé více nemocní. A zjistilo se, že prostory jsou špatně odvětrané, že tam jsou laminátové podlahy a nábytek a že ovzduší má špatný vliv na lidské zdraví.
Lze něco takového vyjádřit exaktně?
Dá se to vyjádřit poměrem záporných a kladných iontů v ovzduší. Záporný náboj je jedním z důležitých elementů, které zajišťují pohodu. Dobře se to dá ukázat na příkladu bouřky. Před bouřkou je vzduch nasycen kladnými ionty a lidé se proto necítí dobře. Je dusno, připadá nám, že se vzduch skoro nedá dýchat. Po bouřce je naopak vzduch nasycen zápornými ionty a většina lidí se cítí skvěle a uvolněně. A to díky obrovskému obsahu záporných iontů. Stejné je to u vodopádů, u vody nebo v lese. A záporné a kladné ionty fungují i v interiéru. Pokud se záporné ionty vybíjí, tak se tam necítíme dobře. Proto se snažíme volit materiály jako hliněné omítky, u kterých je dokázáno, že se na nich záporné ionty tolik nevybíjejí. Není to přitom žádná ezoterika, probíhá ohledně toho seriózní vědecký výzkum.