V diskusi v ostravském Knihcentru autor připustil, že s nihilistickou situací tak trochu počítá. „Stát se může cokoliv. Je zázrak, že dodneška ještě nikdo nezmáčknul ten knoflík. Jsme s kamarády připraveni, máme kryty, čekáme něco jako zombie apokalypsu,“ pronesl Kotleta a zároveň popřel domněnky, že by se za něj vydával někdo jiný.
„Jsem František Kotleta. Někdo říká, že to je pseudonym, což je hrozný nesmysl. Můj otec byl Kotleta a moje babička byla taky Kotleta,“ pronesl na adresu těch, kteří o jeho existenci pochybují.
Drsná poetika, kterou Kotleta častuje své čtenáře, má nefalšovanou příchuť ostravské pouliční bitky a není se čemu divit. „Narodil jsem se v Bruntále, studoval jsem v Opavě a pak na Vysoké škole báňské. Když si dám panáka, začnu mluvit ostravsky,“ říká spisovatel.
František KotletaSpisovatel na volné noze se narodil v roce 1981. Pochází z Bruntálu, nyní žije a působí v Praze. Začínal jako novinář a studoval v Opavě a Ostravě. První autorská kniha Hustej nářez mu vyšla v roce 2010. Dnes patří v oblasti postapokalyptické sci-fi k nejčtenějším českým autorům. Někteří jsou přesvědčeni, že se pod jeho jménem skrývá jiný spisovatel – podivín Jiří Kulhánek anebo nepříliš známý Leoš Kyša. Na otázku, co je pravdy na tom, že Kotleta je pseudonym, odpovídá autor takto: „Říká se, že jde o pseudonym neznámého novináře, ale já tvrdím, že to tak není. Můj otec byl Kotleta. A novinář Leoš Kyša se mi jen podobá, jinak jsme dvě různé osoby.“ Život v Bruntálu, na Opavsku nebo v Ostravě se pro Kotletu stal námětem k reportážím i pozdějším sci-fi románům. On sám tuto nepřikrášlenou realitu srovnává s životem v postapokalyptických příbězích. |
Ostrava, která se podepsala na jeho vypravěčském stylu, ale s tou dnešní nemá mnoho společného. Pro něj je totiž spojena s divokým koncem tisíciletí. „Dnes je Ostrava krásné, moderní, vzrůstající město, ale Ostrava 90. let, což je Ostrava mých vzpomínek, ta je spojena se rvačkami skinheadů a pankáčů, s Benátkami - lokalitou v Ostravě-Hulvákách, s Cihelní ulicí a různými fenomény. Zastavárny, skinheadi, pankáči, anarchisti a bitky na ulicích,“ vyznává se autor.
Vzpomínky na pouliční bitky
„Dnes je ale Ostrava k nepoznání, úžasné moderní město. Jenže ve své modernosti je současná Ostrava až hrozně nudná, takže pro mě už to ani není Ostrava, ale krásné evropské město. Samozřejmě že i teď má své problémy, ale situace už je kultivovanější. Za mých mladých let tu byly bitky na ulici a vzduchem létaly půllitry, to mám pořád v sobě. Horníci rozhánějící mlátící se pankáče a skinheady jsou pro mě nezapomenutelní.“
V myšlenkách se vrací do zahradní restaurace v Hulvákách, k parku, kde pro něj v patnácti a šestnácti byla cílová stanice. „Všichni se tam hrozně opíjeli a pak se rvali. Také ještě dnes chodívám do Stodolní, přestože se i tato ulice úplně změnila. Pamatuju časy, kdy tam šel člověk do hospody U pavouka (Černý pavouk - pozn. aut.), aby si dal spíše lahváče než točené. Dnes jsou všude Poláci a luxusní bary. I tak mě ale Stodolní pořád baví. Stejně jako Přívoz, kde jsou taky má oblíbená místa.“
Co je zábavnějšího než upíři v zoo?
Kdo čte Kotletu, ví, že krajské reálie prosákly i do postapokalyptického děje. „V mé první knížce z trilogie Bratrstvo krve pod názvem Hustej nářez se objevuje Bruntál a Bruntálsko, ale samozřejmě i Ostrava. Mnohé souboje probíhají právě v ní. Vždycky do kraje zabrousím, protože jak to tam znám a jsem tam doma, tak i mé postavy, ať přijedou kamkoliv, vždy se kolem kraje mihnou. Konkrétně v Hustém nářezu po sobě střílejí nejen v centru města, ale bojují také v zoologické zahradě. Proč? Není přeci nic zábavnějšího, než když se mimozemšťani a upíři střílejí mezi sebou uprostřed klecí se lvy a tygry,“ vysvětluje Kotleta.
„Pro mě měla zoo punc legrační kulisy, ale také mé postavy bojovaly i na stadionu Baníku. Teď do Ostravy už moc nejezdím, ovšem neustále ji mám v hlavě. Když vím, že někde hraje Baník, tak zpozorním,“ upozorňuje.
Spisovatel zvažuje i Dolní Vítkovice
Ne všechen potenciál Ostravy po spisovatelské stránce vyčerpal, je prý jen otázkou času, kdy se do ní opět aspoň v ději svých příběhu vrátí. „Dolní oblast Vítkovice, to jsou taky dobré kulisy pro mezigalaktickou bitku. Vždycky si je procházím během festivalu Colours of Ostrava a říkám si, že by se tam mohla některá scéna z mých knih brzo odehrát. Dám si závazek, že do své přespříští knihy něco podobného umístím, a kdo ví, jak to dopadne,“ směje se Kotleta.
„Jsem blázen, většina spisovatelů jsou totiž magoři, proto také končí tak, že se zastřelí při tom, když telefonují se svou matkou. Hemingway je můj zásadní vzor, toho prostě miluju. Příběhy, co se jim tvoří v hlavě, musí ven, formou knihoterapie. Kdybych přestal psát, ubil bych se k smrti. Psát knihy je pro mě možnost, jak se nezbláznit, zároveň mě tyto příběhy velmi baví a naplňují mě. Dokud si neprostřelím hlavu, budu psát.“
Oblíbení muzikanti: Dobeš, Streichl a Nohavica
Při nedávné návštěvě se Kotleta mohl cítit i nesvůj, jak se město od jeho dětství změnilo. „Mám rád Ostravu špinavou, dnes mě to v Ostravě trošku frustruje. Jsem rád za Ostraváky, že je to tu pěkné, město si zasloužilo nebýt špína, nicméně já mám s jeho temnou minulostí spojenou romantiku, která už dnes neexistuje. Takže v mé hlavě jsou dvě Ostravy. Nová a ta původní z devadesátek, bláznivých a šílených s étosem ulic, jako byla Cihelní v Přívoze s klubem Cihelna. To vše se mi natrvalo zapsalo pod kůži. Přesto Ostravě přeju to nejlepší.“
Z místní kultury uznává František Kotleta zejména tu hudební, na níž si cení specifický naturel. „Miluju Pavla Dobeše a Pepu Streichla, Nohavicu, to jsou mí oblíbení muzikanti. Když se potloukáte tímto krajem, nemůžete být úplně normální, zraje ve vás jistá chandra. Tvorba je tu poněkud jiná a tím pádem automaticky oslovuje. Když hraje Nohavica v Praze, tak mu zatleskáte, ale když si jej pustíte ve Slezském muzeu v oddělení třetihor, tak do sebe hážete panáky a pláčete. Společná emocionální úroveň se ve vás nezapře. Mám spoustu fanoušků z kraje, kteří, jak si myslím, se mnou také jedou na poněkud jiné vlně.“