Kdy jste se začali formovat do pozice školky, jejímž jedním z hlavních zaměření je integrace dětí se zdravotním postižením?
Vzpomínám si, když k nám před dvaceti lety přišel s maminkou chlapec o berličkách po mozkové obrně. Tehdy nás ani nenapadlo, že by tu neměl být. Časem těch dětí začalo přibývat, ve společnosti se to rozkřiklo. Doplnila jsem si vzdělání v oblasti speciální pedagogiky a snažila jsem se k tomuto zaměření vést i zdejší učitelky. To trvá doteď.
Společnost je po novele školského zákona s upravenými pravidly inkluze rozdělená. Někteří vidí další začleňování dětí se zdravotním postižením do kolektivu „zdravých“ jako dobrý krok, jiní jej kritizují. U vás je zřejmé, kam patříte.
Já to vidím jen pozitivně, mám to ze své praxe. Vždycky říkám: Dejme těm dětem šanci.
Odpůrci často argumentují tím, že přítomnost handicapovaného dítěte ve třídě může brzdit rozvoj těch ostatních.
V čem vidí tu brzdu?
Zřejmě je to myšleno tak, že učitelé musí věnovat velký čas práci s daným dítětem, a tím pádem šidí zbytek třídy.
Základem je dobrá spolupráce s rodinou a poradenským zařízením a promyšlená organizace při začleňování dítěte do kolektivu. Učitelé mají k dispozici asistenty pedagoga ve třídách, ve kterých jsou integrovány děti s vyšším stupněm podpory. Z naší zkušenosti víme, že i když je ze začátku někdy potřebné korigovat chování integrovaného dítěte, postupem času to dítě úplně zapadne do třídy. Nejlepší tahouni jsou právě „zdravé“ děti. Když je dítě s nějakým postižením, problémem v kolektivu, kde mají děti stejné problémy, tak se učí problémový vzorec chování. Ale když je mezi zdravými dětmi, tak se učí vzorce chování běžného dítěte.
Mohou z inkluze těžit i zdravé děti ve třídách s handicapovaným spolužákem?
Dám příklad. Máme tu dítě na vozíčku. Péče, jakou mu věnují ostatní děti, to se nevidí. Děti se hádají, kdo mu pomůže, kdo jej bude vozit. To je podle mě pro ně velké plus do budoucna.
Kolik dětí se zdravotním postižením ve školce máte?
Dříve jsme měli až devět dětí, ale nyní jich máme pět. Máme tu děti s problémy po předčasném narození, děti s ADHD, epilepsií, logopedickými problémy, autistu i dítě s mentálním, tělesným a zrakovým postižením. V současnosti musí školky vzít dítě, které patří do jejich spádové oblasti, byť je nějak handicapované. Ale pamatuji časy, kdy k nám děti vozily i maminky z Bohumína nebo Orlové, protože před novou vyhláškou jednoduše nenašly bližší místo, kde by jim ratolest vzali.
Co je vaším cílem? Připravit děti s postižením na integraci v základních školách?
To, že rodiče u nás umístí dítě, je pro rodinu úleva, nejbližší mají čas si trochu odpočinout. Zároveň je motivací vidět, že ty děti tady prožívají šťastné chvíle. Sice věřím, že i ve speciálních třídách prožívají šťastné momenty, ale zase s jejich vrstevníky je to jiné, než když se potkávají vyloženě jen s lidmi se stejnými postiženími. Tvrdím, že mateřská škola je ideální místo pro inkluzi. Tam se to dá nastartovat a dát dítěti šanci. Ale je pravda, že jsou typy postižení, například těžká mentální postižení, která jsou těžce uchopitelná. Pak záleží na individuálním posouzení. Navíc, naší výhodou ve školce je, že my tu nemáme hodnotící systém. Ve škole už může být integrace i v tomto ohledu složitější. Naším cílem je rozvíjet samostatné a zdravě sebevědomé děti cestou přirozené výchovy, a tím je připravit pro školu, život a další vzdělávání s přihlédnutím k jedinečnosti každého dítěte.
Sdílí tyto názory i rodiče ostatních dětí z vaší školky?
Vždy na společných schůzkách poprosíme rodiče dítěte s nějakým problémem, aby ostatním maminkám a tatínkům popsali svůj příběh. Oni zjistí, že se na dítě těšili stejně jako všichni ostatní, ale po jeho narození museli jeho potřebám přizpůsobit celý svůj život. Jsem přesvědčená, že rodiče, kteří tu mají umístěné dítě, mají pochopení. Ano, zaslechla jsem také, že jedna maminka rozmlouvala druhé umístění svého dítěte do naší školky právě kvůli inkluzi. Ale to, že se bojíme neznámého, to je tématem doby i v širším kontextu.