Jakou tatrovku máte nejraději?
Srdeční záležitostí je nákladní Tatra 815, která se vyráběla v době, kdy jsem v Tatře pracoval. Svezl jsem se v ní, ale nikdy ji neřídil.
Vím, že ptát se generálního vikáře na automobily není obvyklé, ale stejně tak není zvykem, aby začínal v automobilce.
Působení v Tatře pro mě byla velmi cenná zkušenost. Vzpomínám na to rád. Znám více kolegů kněžích, kteří mají zkušenost z nějakého jiného zaměstnání, proto to není až taková mimořádnost.
Martin David
|
Pocházíte ze Štramberska. V této části kraje žije poměrně hodně věřících lidí...
Ano, je to místo se silnou duchovní a kulturní tradicí. Značná část mé rodiny pochází ze Štramberka. Mám vzpomínky na velké duchovní osobnosti, například pátera Václava Altrichtera, který byl pronásledován Státní bezpečností, ten mě učil náboženství. Před ním byl Česlav Plachý, který dlouhá léta působil bez státního souhlasu.
Předpokládám, že vás k náboženství přivedli rodiče.
Jsem ze čtyř sourozenců a rodiče i prarodiče nás odmalička k víře vedli. Babička, maminčina maminka, která u nás bydlela, s námi chodila pravidelně i ve všední dny do kostela, s rodiči jsem byl v kostele o nedělích. Dědeček z tatínkovy strany své vnuky a vnučky učil náboženství. Předávání víry u nás fungovalo, byť to v té době bylo složitější.
Myslíte tím jistě dobu socialismu. Vnímal jste už jako dítě, že víra v něco jiného než v marxismus byla utlačovaná?
Vnímal jsem to, jako to mohlo vnímat dítě. Zrůdnost toho režimu jsem si uvědomil až později, třeba když jsem se dozvěděl o stíhání faráře Václava Altrichtera, kterého mám velmi rád.
V základní škole jste chodil do náboženství?
Jistě. Nebylo nás mnoho. Naopak jsem nebyl členem pionýrské organizace, takže jsem byl trochu černou ovcí kolektivu. Určitě mi to však nevadilo.
Nový pomocný biskup ostravsko-opavské diecéze Martin David (vlevo) s biskupem Františkem Lobkowiczem. (7. dubna 2017)
Pak jste zamířil na průmyslovou školu.
Nastoupil jsem na Střední odborné učiliště strojírenské v Kopřivnici, na mechanika strojů a zařízení, což byl učební obor s maturitou. To bylo v roce 1984 či 1985 a v té době to byla nejbližší střední škola. Byla to tatrovácká škola, takže pak jsem pochopitelně nastoupil do Tatry Kopřivnice na údržbu slévárny.
Pracoval jste tam na přelomu 80. a 90. let, kdy se atmosféra v podniku výrazně změnila.
Ano, v Tatře jsem byl v letech 1988 až 1993, mezitím ještě necelé dva roky vojny. Je pravdou, že změny v Tatře byly velké a v době, kdy jsem odcházel, se začalo masivně propouštět. Mě se to sice netýkalo, ale cítil jsem, že práce v automobilce asi nebude to, čemu bych se chtěl plně věnovat.
Po studiích teologie v Olomouci a jáhenském i kněžském vysvěcení jste začal působit na Opavsku. Jak na to vzpomínáte?
Opavsko jsem si zamiloval a mám ho rád. Už vůbec první dva roky, kdy jsem kaplanoval u monsignora Josefa Veselého, což byla výrazná osobnost Opavska, nikdy nezapomenu. Stejně tak na Stěbořice, což je moje první a jediná samostatná farnost. Rád se tam vracím.
Biskupský znak Biskupský znak Martina Davida vytvořil heraldik Jan Oulík. Martin David zvolil za hlavní symboly znaku hvězdu a písmeno M. Hvězda je mariánským symbolem, čímž se připomíná datum Davidova narození a tři mariánské kostely spjaté s jeho životem - v rodné Ženklavě, konkatedrálu v Opavě a ve Stěbořicích na Opavsku. Písmeno M připomíná rozpůlený plášť svatého Martina. Také modrá barva je barvou mariánskou. Znak doplňuje heslo Slovo se stalo tělem v latině, které bylo převzato z prologu Janova evangelia a připomíná okamžik, kdy se Bůh stal člověkem. |
Čím si vysvětlujete, že do kostelů chodí stále méně lidí?
Já jsem ten pocit ve Stěbořicích ani v Opavě neměl. Ano, ve srovnání s dobou před padesáti lety by to bylo znát, ale ne za mých osm let. Jakýsi úbytek dětí v náboženství jsem sice pociťoval, ale na druhou stranu stále hodně lidí žádá křest. I dospělí. Nějak citelný úbytek jsem nevnímal. Například v posledních dvou letech, kdy je Velký pátek státním svátkem, mne překvapilo, kolik lidí přišlo do ostravské katedrály.
Od roku 2008 jste generálním vikářem a letos se navíc stanete pomocným biskupem. To jsou docela velké výzvy.
Z farnosti do funkce generálního vikáře se mi neodcházelo snadno, protože farář ve farnosti je voják v terénu, v první linii. Generální vikář je ten, který má na starosti celou diecézi a fungování celého úřadu biskupství. Musel jsem se učit mnoho nových věcí a stejné to je nyní u pomocného biskupa.
Co jste si při nabídce na pomocného biskupa pomyslel a jak zareagovalo okolí?
Pomyslel jsem si, že to je velký a nesnadný úkol. Čekal jsem, že to bude někdo jiný, ale volba padla na mě a já se budu snažit naplnit to, co je s funkcí spojeno. Asi nejtrefněji reakce vyjádřil jeden známý, který napsal SMS: Vím, že to není ani ke gratulaci, ani ke kondolenci, ale k modlitbě. Proto se za Tebe budu modlit.
Navíc diecézní biskup František Lobkowicz při oznámení vašeho nového pověření naznačil, že můžete být jeho nástupcem.
Nepopírám, že to v té chvíli zaznělo, ale stejně jako u pomocného biskupa, tak o volbě diecézního biskupa nerozhoduje biskup, ale papež. Ano, může se jím stát pomocný biskup, ale nemusí. Navíc to je ještě hodně předčasné.
V čem je pro vás náboženství důležité?
Myslím, že každý člověk, jestli je trochu pravdivý, zjistí, že lidský život nemá jen viditelný a hmatatelný rozměr, ale že také existuje rozměr daleko hlubší, duchovní, že jsou hodnoty, které člověka přesahují, které dávají pravou náplň lidskému životu. Víra, naděje a láska jsou tři věci, které každý člověk ve svém životě potřebuje. Jsou to přesně věci, kterým učil Kristus.