Slzy skrápí skromný žulový náhrobek v severočeské Krupce. Kanou na něj z očí ženy, která zde před 28 lety ztratila bratra a nikdy neměla šanci říct sbohem.
Murat Mambetov zahynul jako jeden ze sedmnácti vojáků při explozi municí plně naloženého tanku v Bohosudově v lednu 1991. Muratova sestra Gulmarja teď přijela uctít památku bratra a jeho zesnulých druhů.
„Je to první návštěva pozůstalých. Většina tehdejších vojáků pocházela ze vzdálených a chudých sovětských republik, takže navštívit Česko pro jejich pozůstalé bylo technicky i ekonomicky nereálné. O to větší radost mám, že se to konečně podařilo,“ míní Václav Bilický, pyrotechnik, major ve výslužbě a radní města Ralsko.
Právě on byl v roce 1991 prvním na místě neštěstí a duchapřítomně zneškodnil požár v kráteru po vybuchlém tanku, kde ležela další munice. Loni za to dostal medaili ruského ministra obrany.
„Proč projevovat lítost nad smrtí příslušníků okupační armády?“ mohl by leckdo namítnout. Přestože patřili k Sovětům, projevili vojáci mimořádné hrdinství a obětavost.
Hořící tank vytáhli na nádvoří kasáren, kde ho zblízka hasili vodou a pískem. Kdyby to neudělali, exploze v garážích by způsobila výbuch desítky tun další těžké tankové munice, proti tomu by byla exploze muničního skladu ve Vrběticích jen menší nehodou.
Obětováním svého života tehdy vojáci zachránili život nebo přinejmenším zdraví lidí z okolních domů. Jejich hrdinství ale tehdy zapadlo. Sověti v roce 1991 opouštěli Československo a atmosféra doby nepřála jakékoliv glorifikaci jejich činů.
Gulmarja přiletěla za mrtvým bratrem z Kazachstánu. „Z letiště po sedmihodinovém letu přes Turecko jela přímo na hřbitov. Přes viditelnou únavu jsme strávili příjemný zbytek smutného, přesto krásného slunečného odpoledne,“ podotkl Bilický. Gulmarju provázel pravoslavný kněz z Krupky Miroslav Vachata. Sám pomáhal plánovat a organizovat její cestu do Česka deset let.
„Gulmarja žije v malém městečku v Kazachstánu, je chudá. Teprve teď nastřádala dost peněz na to, aby se s bratrem mohla přijet rozloučit. Bylo to emotivní setkání. Ona jako mladší ze sourozenců k němu jako děvčátko velmi vzhlížela. Milovala ho. Každý, kdo v životě tragicky přišel o člena rodiny ví, že čas sice neštěstí vyléčí, ale nikdy ho nevymaže. Proto byla její návštěva hřbitova plná slz a dojetí,“ popsal kněz.
Výbuch vojáky rozmetal na cucky
Paradoxní na tom všem je, že dodnes není úplně jisté, kdo na hřbitově v Krupce přesně leží. Výbuch tanku totiž okolo stojící vojáky doslova rozmetal, některé nešlo identifikovat. Ostatky pak Sověti naložili do zinkových rakví a odvezli do SSSR.
„Když po jejich odsunu přišli do kasáren první sběrači kovů – říkáme jim magneti – tak tam našli ještě několik kusů těl. Opodál je několik zahrádek, kde po odchodu Sovětů našli lidé části těl. Všechno se to shromáždilo v Krupce a pohřbilo na hřbitově. Ale kdo přesně leží zde a čí ostatky odvezli do SSSR, to se už nikdy nedozvíme,“ vysvětluje kněz Miroslav Vachata.
Archivní snímek z místa neštěstí v Bohosudově, který dokládá, že po výbuchu nezbylo z tanku T-72 téměř nic.
„Gulmarja toto dilema neřeší. Jako muslimka věří, že tam, kde se navždy zastavilo bratrovo srdce, spočívá i jeho duch,“ vysvětlil.
Výbuch tanku v roce 1991 měl takovou razanci, že utrhl jedenáctitunovou věž tanku i s hlavní a odnesl ji 78 metrů daleko. Úlomek pancíře motorové přepážky urazil vzduchem 150 metrů.
Malou věžičku tanku s poklopem, která byla detonací odmrštěna, si Václav Bilický ponechal a dnes je mementem neštěstí v jeho Muzeu pyrotechnické asanace Ralska. Ještě několik let na ní byly patrné seškvařené stopy po gumových podrážkách velícího důstojníka, který na ní v okamžiku detonace stál a z jehož těla nezbylo vůbec nic.