Jen Diecézní charita Litoměřice, která tuto službu poskytuje v Liberci, jeho okolí a ve Frýdlantském výběžku, ošetřila loni 471 „domácích“ pacientů. „Těchto lidí neustále přibývá. Když jsem před jedenácti lety nastupovala, bylo jich téměř o polovinu méně,“ říká vedoucí střediska Zdeňka Černá.
Devět sester musí být v jakoukoliv denní či noční hodinu připraveno vyrazit na zavolání pacienta. Nemají za zády lékaře ani podpůrný tým a musejí si poradit samy. I přes tento stres berou podle Zdeňky Černé stále mnohem nižší platy než sestry v nemocnicích. S přidáváním na ně stát zapomíná. „I proto jsme už od loňského srpna ve stávkové pohotovosti,“ říká Černá.
Pacientů v domácí péči přibývá. Proč tomu tak je?
Velký vliv má tlak na lůžka v nemocnicích a financování zdravotní péče jako takové. Pacient, který třeba před deseti lety ležel v nemocnici dva týdny, se dnes po třech i čtyřech dnech po zákroku dostává domů. Domácí zdravotní péče je součástí zdravotnického systému, a tak nemocnice, obvodní lékaři, ale i lékaři specialisté využívají možnosti následné zdravotní péče v domácím prostředí pacientů. Velikou výhodou je, že domácí péče nejde do nákladů praktickým lékařům či lékařům specialistům, kteří péči předepisují. Jsme stejným poskytovatelem zdravotní péče jako tito lékaři.
Nehrozí lidem doma víc komplikací? Přeci jen je tam větší časová prodleva, než když je pacient na nemocničním pokoji.
Pacienti v domácí zdravotní péči jsou propouštěni z nemocnice ve stabilizovaném stavu, mnohdy ale s náročnou následnou zdravotní péčí. Tu musejí sestřičky doma zajistit. Pokud nastane komplikace, sestry domácí péče ji řeší ihned na místě. Navíc v domácím prostředí nehrozí nemocniční nákazy.
Jaké diagnózy vlastně musíte u pacientů doma řešit?
Sestry aplikují inzulín, injekce do podkoží i do svalu, odebírají krev, dělají různé stěry a podobně. Vyšetřují pacienta glukometrem, to znamená, že zjistí aktuální hladinu cukru v krvi, což je velice důležité u diabetiků. Aplikujeme i komplexní výživu do žilního systému lidem, kteří mají poruchu příjmu potravy. Ošetřujeme vývody, například ze žaludku, střev či ledvin. Dále sestry ošetřují chronické defekty a rány, mobilizují pacienta při poruchách hybnosti. Pečují o pacienty s onkologickou diagnózou. Novým trendem je domácí dialýza. Myslím, že je jen otázkou času, kdy to přijde i k nám.
Nebojíte se, že si s něčím nedokážete poradit? Těch diagnóz musí být přece celá řada.
No, je to práce velice náročná jak psychicky, fyzicky, tak i z hlediska odbornosti. Naše sestry si musí umět poradit v každé situaci. Sestřička v nemocnici má za sebou lékaře, další kolegyně, celý tým odborníků. Kdežto sestra v terénu je vždy na všechno sama a nikdy neví, co ji čeká. Jestli pacient bude mít nějaké komplikace či nebude ležet v bezvědomí. Strach ale nemáme. Jsou to všeobecné zdravotní sestry, které mají minimálně pětiletou praxi u lůžka. Jsou schopné pracovat bez odborného dohledu. Samozřejmě je důležité, aby se neustále vzdělávaly v oboru.
Stává se někdy, že je komplikace taková, že situaci nezvládne a voláte záchranku?
Sestra samozřejmě nastalou situaci ihned řeší. Vždy může zavolat praktickému lékaři, pokud je to v době, kdy ordinuje. Může se obrátit na ambulanci v nemocnici, interní příjem, situaci konzultovat s lékařem specialistou, který má pacienta v péči. Pokud však situaci nelze řešit doma, zavolá rychlou záchrannou pomoc.
Co když se něco stane pacientovi v noci? To usínáte s telefonem u polštáře, abyste za tím člověkem mohly v moci vyrazit?
Smlouvu se zdravotními pojišťovnami máme na 24 hodin, 7 dní v týdnu. Je pravda, že naše práce nikdy nekončí. Vždy minimálně dvě sestry mají večerní a odpolední služby - víkend nevíkend, svátek nesvátek. Již jsme se setkaly i s tím, že nám pacient volal třeba ve tři hodiny ráno - pak musíte vstát a dojet za ním. Na místě pak řešíte nastalý problém.
Kolik pacientů máte? I když je mi jasné, že se počty samozřejmě mění.
Mění se to. Pacienti odcházejí do domova důchodců, zůstávají v péči rodiny nebo se uzdraví. Přijímáme i nové pacienty. Pro představu, v loňském roce jsme ošetřily 471 pacientů.
Je to hodně?
To ano. Když jsem do domácí péče nastupovala v roce 2008, ošetřili jsme určitě téměř o polovinu pacientů méně. Nárůst je extrémní. Tato péče je opravdu potřeba. Nejen proto, že je vyvíjen nátlak na nemocniční lůžka, která systém stojí velké peníze a na kterých pacienti zůstávají jen nezbytně nutnou dobu. Následně pak potřebují domácí péči. Je zde také mnoho pacientů od obvodních lékařů či lékařů specialistů z různých ambulancí či odborných poraden.
Jak jste na tom s platy? O přidávání sestrám se stále mluví. Je to realita?
Finanční ohodnocení sestřiček v domácí péči není bohužel takové, jaké by si zasloužily. Je dokonce nižší, než mají sestry v nemocnicích. Ty skutečně dostaly několikrát přidáno. Sester v domácí péči se to bohužel nedotklo.
Jaké jsou vaše platy?
Nespravedlivě regulovaný systém úhrad zdravotní péče stahuje mzdy zdravotních sester v domácí péči hluboko pod celostátní průměr platů sester.
To je dost nespravedlivé, když máte tak náročnou práci.
Vnímáme to také tak. I proto charita jako celorepubliková organizace loni vstoupila do stávkové pohotovosti. Představte si, že si u vás někdo objedná práci. Vy ji odvedete kvalitně, odborně, včas a v plném rozsahu. Vyúčtujete ji - a poté se dozvíte, že dostanete zaplacené jen tři čtvrtiny. Připadá vám to spravedlivé? Přesně takhle se totiž chovají zdravotní pojišťovny k Charitě ČR a dalším poskytovatelům domácí zdravotní péče. Říkají tomu regulace. Pojišťovny nám proplácejí jen část výkonů, které zdravotní sestry provedou. A kvůli tomuto přístupu je nyní domácí péče ohrožena. Přitom pro zdravotní pojišťovny jde o směšné částky - domácí zdravotní péče činí necelé jedno procento výdajů zdravotního pojištění.
Jaký je věkový průměr vašich sester? A kolik jich máte?
Naše středisko domácí péče má momentálně deset sester včetně mě. Věkový průměr je kolem čtyřiceti let.
Za pacienty jezdíte auty?
Ano, jinak by to nešlo. Jedna sestra denně ošetří i 12 pacientů. Pokud jde o sestru ve službě, pak se jedná i o 15 pacientů denně na jednu sestru. Bez automobilů by to nešlo. A pokud ano, bylo by ošetřených pacientů rapidně méně. Mám celkem čtyři služební vozy - dva v Liberci a dva na Frýdlantsku. Ostatní sestry používají k výkonu povolání soukromá auta.
Minulý týden jste dostaly díky sponzorům novou osobní dodávku Dacia Dokker. Jak ji využijete?
Jedná se o „sociální automobil“, na který přispěly firmy z Liberecka a Frýdlantska. Díky tomuto automobilu můžeme i nadále poskytovat odbornou péči pacientům v jejich domácnostech, naložit i kompenzační pomůcky, jako je invalidní vozík nebo chodítko. Je to velké auto s rozlehlým zavazadlovým prostorem. Sestry pacientům mohou pomoci v tom, že jim pomůcky dovezou až domů.
Co vás na této práci nejvíc těší?
Největší radost máme z toho, když se nám podaří pacienta kupříkladu s chronickou otevřenou ranou uzdravit. Takovýto člověk se uzdraví ve své domácnosti, v přítomnosti svých blízkých a rodiny, aniž by se musel stresovat v nemocnici. To je největší odměna. Spokojený pacient.
Když jsme u těch odměn. Máte vůbec zpětnou vazbu od vyléčených lidí? Snaží se vám za péči nějak odvděčit?
Ozývají se. Bývají to pacienti, u kterých strávíte delší dobu - chronicky nemocní, kam jezdíme i několik měsíců. Nechci říci, že je sestřička součástí rodiny, ale pacient si na ni zvykne. Ví, že se na ni může spolehnout a ona mu vždy pomůže. Také nás potkávají a dávají se do řeči jejich rodinní příslušníci. Občas se u nás někdo zastaví na středisku, poděkuje nám. Přinese třeba malou kytičku nebo obrázek od vnoučat. Taková věc člověka zahřeje u srdce.