„Podmínky, které u nás dřív byly, svědčily lyžování víc A přijde mi také, že se mladým lidem moc nechce pracovat. Ani už moc neumí lyžovat tak, aby mohli vyučovat lyžování,“ zamýšlí se Major.
Sezona pomalu končí. Jaká zatím byla?
Vzhledem ke sněhovým podmínkám si nemůžeme stěžovat. I když tím, že bylo letos i v menších a méně známých střediscích po republice dost sněhu, klientela se rozmístila. Ještě ale není konec. Sněhu je zatím dost. U nás jsou sice stráně odkloněné na jih a pro areál je složitější udržet tratě sjízdné, ale do konce března se myslím lyžovat bude.
Jak je to s počty lidí, kteří se chtějí naučit lyžovat? Přibývá jich?
Lidé zaplaťpánbůh chodí. Bojujeme ale s jiným trendem. V několika posledních letech je nedostatek instruktorů.
Čím to je?
Myslím, že odrostla silná lyžařská generace. Bývali jsme jednou z nejvyspělejších lyžařských zemí na světě v procentuálním přepočtu lyžující populace. Předčili jsme i mnohé alpské země. Myslím, že to bylo díky povinným lyžařským kurzům, podmínky pro lyžování byly také výhodnější než teď. I když to neříkám rád, za socialismu měla spousta podniků svoji chalupu na horách, mnohdy i s vlastním vlekem, kam mohl každý jezdit za pár korun. Takže lyžařská populace byla hodně silná. To se teď mění. Dnes je to pro rodiny drahá záležitost.
V tom vám dám zapravdu. Syn měl jet na lyžařský výcvik, protože se ale nenašlo dost dětí, kurz škola zrušila. Původně měli jet na pobytový, pak jen na levnější s denním dojížděním. Ani ten se neuskutečnil. Je i toto důvod toho, proč se snižuje dovednost lyžovat?
Jedním z důvodů určitě může být, že je nad síly školy kurzy vůbec zorganizovat. Nesetkal jsem se ani tak s tím, že by školy neměly instruktory, ale většinou to bývá finanční problém. Spousta lidí na to nemá peníze. Dost často se také stává, že děti prostě nechtějí lyžovat. Podívejte, můj kamarád má dcerku, se kterou jezdí pravidelně na hory. Ona ale stejně řekne, že na lyžák nepojede, protože se jí nechce.
Možná z toho, že se horší schopnosti Čechů lyžovat, budete jednou těžit.
Myslím, že už z toho těžíme. (smích)
Když jsme mluvili o nedostatku instruktorů, já bych v tom třeba viděl docela zábavnou práci.
Přijde mi, že se mladým lidem už moc nechce pracovat. I když je to práce zábavná. Sám nevím. Je to každým rokem horší.
Myslíte, že mladí lidé lyžují méně?
Myslím, že jich ubývá. Všeobecně se ví, že zájem o sport u dětí opadá. Vidíme to právě na licenčních instruktorských kurzech. Nejenže upadá zájem o kurzy, ale i lyžařská úroveň je dost špatná. Náplň instruktorského kurzu by měla spočívat v tom, že přijde lyžař, který umí lyžovat a my ho máme naučit, jak má učit lyžovat. Ale v praxi to bývá tak, že ze třiceti lidí jsou tam dva tři, kteří opravdu umí lyžovat. Ostatní to ještě musíme pořádně naučit. Bývá to někdy docela zajímavé.
Instruktoři jsou místní?
Právě místních je strašně málo, byť jich samozřejmě pár máme. Teď je u nás trend, že mladí odtud spíš utíkají, než aby tu zůstávali. Větší část je odjinud.
Jak byste ty lidi se zájmem o práci lyžařského instruktora charakterizoval?
Buď jsou to třeba bývalí závodníci nebo lidé, kteří strávili dětství na horách, s rodiči jezdili a chtějí se lyžováním dál bavit. Velkou část tvoří studenti, kteří mají třeba zimní měsíce volnější. Další skupinou jsou bohémové, co přes léto cestují po světě, vydělávají si po různých brigádách a zimu stráví na horách.
Berou si lidé víc skupinové, nebo soukromé kurzy?
Je to individuální. Soukromá výuka je samozřejmě dražší, ale zase intenzivnější. Instruktor má čas se věnovat jen vám a zdokonalovat jen váš styl. Pokud někdo přijede s tím, že se chce naučit lyžovat, většinou si vybere privátního instruktora. Skupinovou výuku si vybírají často cizinci, co tu v partě tráví dovolenou. Protože se baví, užívají si to a nemají moc velké ambice přijet domů jako super lyžaři. Chtějí si spíš užít a něco se naučit. Pravdou je, že většinou chtějí lidé privátní výuku.
Převažují u vás ve škole cizinci, nebo Češi?
Ještě tak před deseti lety jsme měli dospělých Čechů, kteří vůbec neuměli lyžovat, minimum. Byla to výsada zahraniční klientely. Česká nátura je taková, že když na tom neumím, už na to nepolezu. Chodili spíš lyžaři, jež uměli lyžovat a chtěli se zdokonalit. Aby ale dřív přišel začátečník, to bylo unikum. Dnes je to běžné, i když zahraničních klientů je pořád víc. Dřív také lidé učili své děti spíš sami. Dnes už Češi většinou dávají své děti do lyžařské školy. A chodí se víc učit i dospělí.
Mají lidé víc zájem naučit se na snowboardu, nebo na lyžích?
Určitě na lyžích. Boom snowboardu, který byl na konci 90. let, už opadává.
Čím je sezona pokročilejší, cítíte větší únavu? Jste denně na svahu?
S mojí muskulaturou a věkem cítím kolena pořád. Ještě před pár lety jsem byl opravdu každý den na svahu. V poslední době, když jsem starší, už tomu zas tak nedám. Na kopec ale vyrážím pořád. A občas se projdu na skialpech.
Stalo se vám, že by byl někdo takové dřevo, že se ani po několika hodinách nenaučil lyžovat?
Stalo. Ale spíš to bylo tím, že to ten člověk prostě vzdal. Nemyslím si, že by se to někdo nenaučil. Většinou to zvládne každý.
Pozorujete nějaké rozdíly mezi národy?
Nějaké rysy se asi dají vysledovat. Například Holanďané bývají takoví pohodáři, kteří v podstatě nic neřeší. Stává se třeba, když vrací lyžáky, že zpátky k autu odejdou po blátě v ponožkách. Teprve tam se přezují. Překvapivě, i když nemají hory, jsou na tom lyžařsky daleko lépe, než mnohé jiné národy. Hodně tam bruslí na kanálech, v létě na inlinech. Mají tak pohybovou průpravu, pocit skluzu, práci s těžištěm. Je to opravdu znát. Ale je to spíš individuální.
Pokud vím, třeba Poláci ještě před dvaceti lety skoro vůbec neběžkovali. Jak jsou na tom na sjezdovkách?
Co vidíme my, za poslední roky polská klientela narostla. Nikdy jsem ale nepátral po tom, z jakého je to důvodu. Myslím, že tady je to pro Poláky i levnější. Možná jsou na tom finančně lépe. Dnes už bývají mimosezonní termíny vyplněny polskou klientelou.
Měli jste i exotické lyžaře?
Určitě se občas objeví někdo i z exotických krajů, spíš je to ale výjimka. Určitě sem nejezdí cíleně na lyžařskou rekreaci, spíš tráví nějakou dobu u známého a ten je vezme na lyže.
A co VIP klienti?
Naposledy tu byla Marta Jandová, zavítal sem Ivan Trojan, Pavel Liška či Richard Genzer. Většinou jsme ale učili lyžovat jejich děti. A Jakuba Koháka jsem učil telemark. To ale bylo v rámci natáčení pořadu.
Vždy jsem litoval instruktory, když učí hodně malé děti. Drží je, musejí být shrbení...
Je to hodně náročné. Většinou to schytávají ti noví instruktoři (smích). I když samozřejmě děti učí všichni. Začínáme s nimi na rovinkách a pláccích, aby postupovaly samy. Spousta rodičů dělá tu chybu, že s dítětem vyjedou nahoru a mezi nohama ho tahají. Jednak se sami dřou, jednak to tomu dítěti nic nepřináší. Kdyby vzali plyšového medvěda, bude to mít stejný efekt. Kopce mohou děti spíš stresovat. Nemůžu taky vidět, když rodič vozí dítě přivázané na provázku.
Proč?
Jednak je to nebezpečné, protože mezi vás může kdykoliv kdokoliv do toho provazu vjet. Jednak ho vezete zase jako loutku. Držíte ho, brzdíte, odbouráváte jeho přirozený pud sebezáchovy. Může to přinést dětem i psychické potíže, mohou mít strach z těch kopců. Ale hlavně, když ho pak z provazu odpoutáte, nemá ten správný pud, aby si samo regulovalo rychlost jízdy nebo zastavilo. Nejlepší je zkrátka začít na rovince nebo na malém kopečku a postupně to posouvat dál.
Pošlou vám za tu dřinu někdy aspoň pohled?
Posílají. A děti většinou nechávají instruktorům obrázky. Nejvíc nás těší, když příští rok přijedou znovu. Máme docela dost klientů druhé generace. Učili se u nás a teď sem vozí i své děti.