„Při pátrání po výtvarných dílech v Liberci se k nám dostala stará černobílá fotografie. Na ní byl takový Stonehenge z betonových sloupů, který stál před dřívějším Stavoprojektem, dnes budovou Technické univerzity ve Voroněžské ulici,“ uvedl předseda spolku Jindřich Gubiš. Spolek mapuje existující i zaniklá výtvarná díla z uplynulých desetiletí v ulicích krajské metropole.
Autorem díla přitom nebyl nikdo jiný než významný český výtvarník Jiří Seifert. „Vytvoření Loosova památníku iniciovali lidi ze SIALu, architekti Josef Patrný, Miroslav Masák a další. Právě skloubení Jiřího Seiferta, Adolfa Loose a SIALu je znamenité. Nebylo to jen obyčejné dílo, ale dílo s přesahem,“ myslí si Gubiš.
Kam pomník zmizel? Nikdo nevěděl
Dnes není po instalaci ani památky. Nadšenci do architektury ze Spolku za estetiku veřejného prostoru se proto vrhli do bádání.
„Dostali jsme se k diplomové práci Jitky Hlaváčkové na filozofické fakultě Univerzity Karlovy z roku 2006, která se zabývala sochařským dílem Jiřího Seiferta. V ní se psalo, že Loosův památník čeká rekonstrukce,“ líčila další členka spolku Kristýna Marková.
„Říkali jsme si, že něco tak objemného nemohlo jen tak zmizet. Psali jsme na různé strany, památkářům, muzeu, galerii, ale nikdo nic nevěděl. Posléze jsme zjistili, že objekt odinstalovala z místa sama Technická univerzita a z kanceláře kvestora nám napsali, že památník je uložen v univerzitním skladu.“
Jednotlivé betonové sloupy, které tvořily památník Adolfa Loose, skončily pohozené a poničené kdesi na periferii města.
V tu chvíli Gubiš s Markovou doslova zajásali. Záhy se ukázalo, že poněkud předčasně. „Domluvili jsme si schůzku a pán, který má na starosti správu univerzitních budov, nás vedl kamsi do sklepa. Vzhledem k rozměrům památníku, jehož rozloha činila zhruba pětadvacet metrů čtverečných a váha pětatřicet tun, jsme čekali, že nás asi zavede do nějaké haly, kde budou jednotlivé pilíře složené. Ale on jen otevřel dveře jedné místnosti a řekl – tak to je ono. Jenže uvnitř se nalézala z celého památníku pouze kruhová plaketa s nápisem Adolf Loos studoval v letech 1892 – 1897 na Průmyslové škole v Liberci. O zbytku ten dobrý muž ovšem nic netušil,“ vyprávěl Gubiš.
Zmínka o tom, že je na světě alespoň plaketa, se objevila na spolkovém facebookovém profilu. „Lidi nám začali psát a v komentářích se objevil názor, že si to odvezl někdo na stavbu chodníku na zahradě. To nám přišlo divné, vždyť památník měl naopak projít renovací. Jenže z univerzity jsme se dozvěděli, že to škola skutečně nabídla komusi za odvoz, údajně jednomu ze svých zaměstnanců. Že prý to chtěl zrestaurovat,“ přibližuje anabázi Gubiš.
„Jestli to chcete, tak si to odvezte.“
Dalším krokem bylo získat kontakt na majitele. Povedlo se. „Řekl, že se můžeme přijet podívat. Dodal, že opravdu zamýšlel rekonstrukci a vešel i v jednání s potomky autora. Ale bylo by to celé příliš nákladné. Prohlásil – jestli to chcete, tak si to odvezte,“ dodal Gubiš.
Jenže: odvoz by obnášel nakládání velkých sloupů na nákladní auto a odvoz, což by se muselo opakovat vícekrát. Další na řadě by bylo očištění a obnovení potlučených míst. „Bylo by to neskutečně drahé. Každopádně kdyby se nabídl nějaký mecenáš, jenž by nám s obnovou památníku pomohl, byli bychom nesmírně rádi,“ shodují se Gubiš s Markovou.
Nadšenci zkusili ještě jednou oslovit Technickou univerzitu. „Právě ona před lety slíbila rekonstrukci a zapříčinila to, že památník na svém místě už není. Kdo jiný by měl zaujmout osvícené stanovisko, než univerzita?“ ptá se Gubiš.
„Je to podobně macešský přístup k architektonickým zajímavostem jako při chystané rekonstrukci internátu v Třebízského ulici; ten rovněž vlastní univerzita. Nejen že má zaniknout pozoruhodná mozaika nad jeho vchodem, ale zároveň i celá podoba domu ve stylu socialistického realismu. Ten se přitom v Liberci jinde prakticky nevyskytuje. Zbavujeme se jedinečných věcí, což je škoda.“
Jak dopadne Loosův památník, není dosud zřejmé. Již nyní je však jisté, že se do ulic města vrátí jiný artefakt. Loni na jaře se spolku podařilo z depozitáře libereckých Technických služeb vyzvednout a zachránit plastiku neznámého autora, zvanou Kvetoucí lampa.
Kvetoucí lampa se vrátí do Rochlice
„Dílo je zrenovované. Už rok čekáme na stavební povolení a bojujeme s byrokratickým aparátem a záplavou papírů. Původně byla Kvetoucí lampa na křižovatce Červené a Dělnické ulice v Rochlici, nyní bude na jiném místě, ale pořád ve stejné čtvrti,“ prozradil Gubiš.
Na Základní škole Broumovská zase liberečtí ctitelé výtvarného umění a architektury objevili krásnou skleněnou vitráž. „Chodila jsem do té školy, ale až nedávno jsem si vzpomněla, že tam bylo něco takového. Původně tedy byly dvě, ale jedna z nich se nešťastnou náhodou zničila při rekonstrukci,“ řekla Marková.
„Dohledávali jsme autora a nikdo nevěděl. Až Oldřich Palata, největší odborník na sklo v Liberci, poznal podle signatury Antonína Drobníka. To byl výtvarník, který zdokonalil výrobní postupy hloubkového leptání skla. Právě díky tomu se tato technika využívala právě v podobě zdobených výplní oken, dveří či dělících stěn,“ doplnil Gubiš.
Spolek pořád pátrá po dalších a dalších dílech. „Vždycky si už už myslíme, že je Liberec vytěžený a nic nového nemůžeme objevit – a ono ano. Nedávno jsme se dozvěděli, že před sídlem sekretariátu okresního výboru KSČ na třídě 1. máje, kde sídlí dnes banka, stála plastika od Štefana Nejeschleby. Zmiňoval se o ní soupis památek od Kateřiny Tomanové, který vydal spolek Česká beseda na konci osmdesátých let. Nikdo ale neměl fotografii, ani vdova po autorovi Jana Žáková, která jinak disponuje rozsáhlým archivem. Pomohl až Tomáš Krebs z Boveraclubu, který je studnicí fotografií ze starého Liberce. Zapátral a fotky našel. Nádhera. Dílo už ovšem dávno zmizelo bůhvíkam.“