Na světě existuje celá řada sportů. Proč jste si vybrala zrovna tanec?
Po tanečních kurzech jsem se úplně zamilovala do tancování. Můj sen byl, abych se dostala do tanečního klubu, a to se mi podařilo. Od té doby tančím.
Pamatujete si na úplně prvního tanečního partnera? A jak jste se seznámila s panem Janem Koškem?
Ano pamatuji. Tančili jsme spolu velice krátce. Nejezdili jsme ani na žádné soutěže. Asi po půl roce jsme začali tančit s Janem Koškem, mým dnešním mužem. Tudíž byl hned můj druhý tanečník, a to už bylo opravdu napořád.
Když jste sama aktivně tančila, byl již tehdy váš sen působit jako trenérka, nebo se tento nápad projevil až časem?
O vedení klubu jsme neuvažovali. Já vystudovala taneční konzervatoř, abych jednou do budoucna mohla vést nějaký klub a trénovat, ale nechtěli jsme ještě skončit s aktivním tancováním. Nakonec vše dopadlo jinak a začali jsme vést taneční kurzy. Pořádali jsme je asi 30 let v PKO, Jablonci, Hrádku i Tanvaldu. Vedli jsme je zkrátka přes celý týden a k tomu ještě klub. Byl to nádherný čas jak pro nás, tak i pro všechny ostatní páry. Když se spolu sejdeme, tak vzpomínáme na taneční zážitky.
Jak se cítíte, když nějaký taneční pár dosáhne úspěchu pod vaším vedením?
Někdo může mít smůlu a přes veškerou snahu se mu ze začátku nemusí dařit, a to nás velmi mrzí. Když člověk vidí, že to ten pár nakonec dokáže, je to něco krásného. Úspěch každého páru je pro nás obrovskou radostí.
Říkáte, že někomu se nemusí dařit. Prohlásila jste někdy některý pár za beznadějný?
Nikdy jsem neřekla, že je to beznadějné. Chtěla jsem, aby z toho měly děti alespoň radost. Pokud se při tancování nějaké dítě trápí a nejde mu to, vždycky se snažíme, aby se to zlepšilo, a nevzdáváme to. Není to pouze o tanci. Je to také o pohybu, a proto bych nikdy neřekla, aby někdo skončil. Je to pak spíš na domluvě, jestli člověku nebude více vyhovovat jiný druh sportu.
Myslíte si tedy, že tančit může každý?
Ano. Myslím si, že tančit může kdokoliv. Záleží na tom, zda chce mít velké úspěchy, nebo tančit jen pro radost. Minimálně základní kroky se může naučit každý.
Jaký tanec je nejvíc populární?
To záleží na věku. U mladších je populární latina a nejoblíbenější tance jsou jednoznačně cha-cha a jive. Na druhou stranu mezi dospělejšími tanečníky je oblíbený více standard. Je totiž elegantnější, ale nevím přesně, jaký tanec je nejoblíbenější. Každý si najde ten svůj.
A jaký máte nejraději vy?
My jsme byli vždy více standarďáci než latináři a milovali jsme slowfox.
Slowfox se označuje jako nejtěžší ze všech tanců.
To je pravda. Slowfox dělá tanečníkům největší problémy. Je to tanec, který se tančí až od třídy C a je úplně jiný než waltz, valčík a quickstep. Tanečníci se při něm musí naučit přesné kroky, které jsou velmi specifické, a muzika je také obtížnější. Páry, které zvládnou slowfox dobře, jsou ve výhodě.
Důležitým prvkem je samozřejmě hudba. Můžete tančit, i když nemáte hudební sluch?
Můžete. Hudba se dá naučit. Vidím to na svých žácích, kteří byli dříve naprosto hluší. Neuměli se v hudbě orientovat, ale časem se to naučili.
Často se porovnávají latinskoamerické tance oproti těm standardním. Je nějaký hlavní výkonnostní rozdíl mezi standardními a latinskoamerickými tanci?
Já bych řekla, že jsou na stejné úrovni. Je pravda, že v latině je více pohybu a také baletní průprava, která je velmi důležitá. Standardní tance se však dnes dostávají na takovou úroveň, že je nezbytné mít fyzickou průpravu i v nich.
Mnoho lidí si myslí, že tanec není nijak namáhavý. Většinou si představují pouze kroky a variace doprovázené hudbou. Jak byste je přesvědčila, že je tanec skutečně náročným sportem?
Určitě bych jim řekla, ať si to jdou zkusit. Ať si přijdou zatančit například waltz, valčík a ještě jive. Najednou pak uvidí, že za 10 minut budou vyčerpaní, jako kdyby uběhli spoustu kol na běžecké dráze. Je to také vidět například na soutěži StarDance. Herci si myslí, že si tam jen přijdou a odtancují to. Najednou sami vidí, jaká je to dřina.
Je tedy tanec více uměním nebo sportem?
Já sama bych to dala půl napůl. Tanečník, který má vyšší taneční třídu a jezdí na soutěže, musí být v dobré kondici a něco pro to dělat. Zároveň je tanec společenskou událostí. Tanečníci se musí oblékat a také se chovat tak, aby mohli působit na soutěžích a v taneční společnosti.
Jaké jsou předpoklady, že spolu budou taneční partneři vycházet?
Sám o sobě je to největší předpoklad a zároveň největší problém. Tanec je o dvou lidech, kteří na sebe musí brát vzájemně ohledy, aby se dokázali domluvit. Měli by být velkými kamarády, což je někdy problém. Vždy se snažím, aby děti, které učím, uměly tolerovat jeden druhého.
Jak často by měli tanečníci trénovat, aby dosáhli slušných výsledků?
Minimálně třikrát týdně. Jestliže mají před sebou soutěž nebo něco velkého, tak by měli přípravě věnovat i víkendy. Důležité je trénovat s trenérem, který řekne, na čem by měli pracovat, ale stejně důležité je, aby pár zvládl trénovat i sám. Není ale potřeba tančit každý den. Tanečníci se musí umět také odreagovat a odpočinout si.
V dnešní době je někdy těžké přesvědčit děti, aby začaly sportovat. Jakým způsobem je k tanci dovedete?
Děti začínáme učit v jejich sedmi letech. Nejdříve s nimi běháme a děláme základní kroky a časem to některé začne bavit, a jiné ne. Kluků máme většinou méně, a navíc dívky často ani nechtějí s chlapci tančit. Chtějí prostě holčička s holčičkou a hotovo. Postupně je musíme přesvědčit, že je lepší, když mají tanečníka.
Jak byste zhodnotila vývoj tance od dob, kdy jste začínala?
Vždy jsme se jezdili podívat do Prahy, kde byla jediná možnost vidět světové tancování. Bylo to nádherné. Při cestě domů jsme byli nabuzení úžasnými dojmy. V dnešní době se dá na internetu podívat na světové tanečníky velmi lehce. Tenkrát jsme byli rádi, že jsme si sehnali kameru a doma si pak mohli pouštět záznamy a čerpat inspiraci. Dříve si také páry přály úspěchy jeden druhému. To se dnes někdy tolik nestává a každý si jede ten svůj píseček. Taková je doba.
Jak si vede TK Koškovi oproti ostatním republikovým klubům?
Myslím si, že na tom nejsme špatně. Na většině soutěží máme medailové umístění. Za tento rok máme i několik nových tříd a na MČR v družstvech jsme byli ve finále. Nemůžeme se měřit s pražskými nebo brněnskými kluby, ale je to tím, že oni dostávají většinou už hotové lidi. My v menších městech je postupně připravujeme. Když odejdou na školu do většího města, tak mají už nějakou vyšší taneční třídu.