„Dvakrát jsem jel na olympiádu jako závodník a šestkrát jako servisman,“ říká pětapadesátiletý Kopal. „Před třiceti lety na hrách v Calgary jsem skončil sedmý. Úspěšnější byli na olympiádách v historii naší severské kombinace jenom Tomáš Kučera a jeho syn Milan. Vybojovali čtvrté a páté místo,“ říká.
Pro dokreslení. Jágr zvládl jako hokejista pět olympiád stejně jako Björndalen, Neumannová dokonce šest - pět na lyžích a jednu letní na kole.
Jedním z mála, kdo může Kopalovi v počtu olympijských účastí konkurovat, je Jan Železný. Jako oštěpař házel na pěti olympiádách, na tři odcestoval jako trenér.
Ze světových sportovců závodil na olympiádě desetkrát Kanaďan Ian Millar, jezdec na koni.
„Největší zážitky mám z Calgary 1988 a z Nagana, kde jsem dělal o deset let později poprvé servismana,“ vzpomíná Kopal, rodák z Vlastiboře na Jablonecku. Nyní žije v nedalekých Plavech, kde ho znají i jako obecního zastupitele.
K severnímu pólu ho nevzali
Svým sportovním nástupcům by teď v Koreji přál alespoň jedno umístění v první desítce. Koneckonců, bývalý juniorský mistr světa Tomáš Portyk bral na posledním Světovém poháru v Japonsku čtvrté místo.
Kopalova pouť za skvělým sedmým místem na kanadské olympiádě byla mnohem víc překážkovou dráhou, než bezvadně vydlážděnou uličkou. Před Calgary 1988 upadl v nemilost funkcionářů. Nevzali ho na podzimní předolympijskou přípravu do Ruska k severnímu polárnímu kruhu.
Kopalovi uškodil napůl hrůzostrašný a napůl komický pád na mistrovství světa 1987. V prudkém sjezdu vyletěl z běžecké tratí a skončil v ochranné síti, kde se dlouho třepal jako kapr.
„Nakonec jsem ale vydělal na tom, že mě do Ruska nevzali. Nebyl tam skoro žádný sníh. Kluci museli trénovat na suchu ve velké zimě a navíc v době, kdy světlo bylo jen několik hodin denně. Vrátili se unavení a otrávení,“ podotýká Kopal.
„Sotva reprezentace beze mě do Ruska odcestovala, napadla v Krkonoších spousta sněhu. Odjel jsem na Luční boudu a měl jsem tam ideální podmínky na trénink. Dostal jsem se do výborné formy i do pohody, nominoval jsem se do Calgary a tam dosáhl svého životního úspěchu,“ líčí.
V Lillehammeru ho vyřadila nemoc
Příští rok zažil Kopal ještě lepší sezonu. Na mistrovství světa v Lahti skončil v závodě sdruženém na pátém místě. Coby závodník zažil ještě olympiádu v Lillehammeru 1994, z individuálního závodu ho však vyřadila nemoc.
„V Naganu jsem už byl jako servisman a lepší olympiádu jsem pak už nezažil,“ upozorňuje Kopal. „Bydleli jsme v jedné olympijské vesnici kromě jiného s hokejisty a potkával jsem se s Jágrem nebo s Gretzkym. Další olympiády už provázela velká komerce a chyběla jim přátelská a rodinná atmosféra,“ vypráví.
Ve srovnání s olympiádou 1988 v Calgary se servis lyží z gruntu změnil. „Před třiceti lety jsem si na olympiádě mazal lyže sám. Tehdy se stávalo, že jsme si večer vosky nanesli na skluznice podle meteorologické předpovědi, ale druhý den jsme museli lyže od čtyř hodin ráno přemazávat, protože počasí se nečekaně změnilo,“ vzpomíná.
Podle Kopala musí být současný servisman meteorolog, závodník i alchymista. Závisí na něm radost nebo smutek lyžařů, kteří obětovali svým olympijským snům čtyři roky života. „Práce servismanů je strašně těžká a málokdo ji vydrží dělat tak dlouho jako já,“ tvrdí Kopal. „Peníze nejsou bůhvíjaké, pořád vandrujete po světě a máte nervy, jestli jste nepromazali,“ přibližuje.
Po sdruženářském světě jezdí už 35 let. V servisním týmu pro Pchjongčchang ho doplňují dva kolegové - Vláďa Sedláček a Petr Lampa. „Díkybohu, že jsme tři. Na olympiádě je obrovský frmol,“ vysvětluje Kopal. „My si s sebou vozili před třiceti lety troje páry lyží, dneska si jich kluci berou dvacet,“ vypočítává.
Namazané lyže sám projíždí
Kopal pamatuje časy, kdy reprezentace jezdila na závody ve Škodě 120, v dodávce Škoda 1203 nebo v žigulíkovi. „Jednou jsme měli půjčené auto, kde byly zbytky brambor, co se v něm převážely,“ prozrazuje Kopal. „Dneska jezdí s lyžaři speciální kamiony,“ srovnává.
Kopal se při testování na lyžích sám projíždí. Reprezentanti v severské kombinaci dají hodně na jeho pocity.
Přípravou lyží pro závodníky stráví Kopal na olympiádách i osm hodin denně. Před závody pracuje přes půlnoc a vstává ještě za tmy.
„Kluci mně musí věřit, že pro ně dělám všechno, co jsem se ve svém lyžařském životě naučil,“ prohlašuje Kopal. „Konečné rozhodnutí, jaké lyže si vezmou, nechávám ale na nich,“ podotýká.
Při běhu chodí pomáhat na trať, hlásí sdruženářům jejich časy, varuje je před zledovatělými plotnami nebo jim dává taktické rady.
Nikdo z týmu mu ale neřekne jinak než Midlochu. I když by se jeho přezdívka měla psát s ypsilonem. Kopal k ní přišel jako mladík na vojně v Dukle.
„Nosil jsem knír, ale na fotce ve vojenské knížce jsem byl bez něj,“ říká. „Než mě knír oholili, tak mě ho museli namydlit. A někdo mi pak přišil toho Midlocha,“ vysvětluje.