Bylo úterý 21. listopadu 1989 a v Hradci Králové mrzlo. Studentský stávkový výbor vyhlásil okupaci kolejí Na Kotli a stávkovat začalo rovněž dnešní Klicperovo divadlo, tehdy ještě s poníženeckým přídomkem Vítězného února.
V ulicích města se tehdy pohybovala skupinka studentů s kolečkem, hráběmi a lopatami. Nářadí měli jen jako alibi. Měli obavy, že v rudém Hradci by jako poslové zpráv z Prahy nemuseli dopadnout dobře.
„Brigádníci“, kteří riskovali vyhazov ze školy a kádrový posudek navždy se škraloupem, měli ve skutečnosti úplně jiný cíl než úklid: rozšiřovali informaci o odpoledním shromáždění u zimního stadionu a potají vylepovali letáky.
V Hradci Králové se právě rodila sametová revoluce. Popravdě: vše začalo již v neděli, kdy na koleje dorazili svědci páteční demonstrace v Praze a v bytě Jana Doskočila, tehdejšího technika podniku Vodovody a kanalizace, rozmnožovali provolání.
Až v úterý ráno se však i v Hradci začalo o stávce konečně mluvit nahlas. Kromě uklízecí čety se před jednotlivými fakultami činili i další studenti a za cenu častých konfliktů se svazáky vyzývali ke stávce.
„V pondělí jsem stávku studentů pedagogické fakulty odmítl, prostě jsem měl obavy, že mě vyhodí. Ale večer jsme šli do hospody Na Růžku, zpátky jsme se zastavili v divadle, zapojili se a už jsme v tom jeli. Mělo to strašně rychlý spád, vzápětí jsme založili stávkový výbor, sháněli informace a zase je předávali dál,“ vzpomínal tehdejší vysokoškolák Roman Zima.
Dav vyrazil od zimního stadionu na tehdejší Žižkovo náměstí
V 15 hodin se na prostranství před zimním stadionem sešlo několik stovek lidí. Dav se vydal na pochod městem za skandování „Češi, pojďte s námi, neseďte za okny!“, a když dorazil na Žižkovo náměstí (dnes Velké - pozn. red.), bylo jasné, že studenti-brigádníci svůj úkol splnili na jedničku: pod dohledem StB se tu sešlo asi šest tisíc převážně mladých lidí.
Ve středečním deníku Pochodeň sice předseda krajského národního výboru Luděk Teichman vyzýval k zamezení šíření vášní a emocí, ale vlnu už zastavit nešlo. Odpoledne se na náměstí opět sešly tisíce lidí, četl se tu dopis kardinála Tomáška, opatrně vystoupili zástupci některých hradeckých podniků a po hymně se dav vydal na pochod městem.
Od té doby se na Žižkově náměstí konaly demonstrace denně až do generální stávky 27. listopadu.
Vtipné je, že ve čtvrtek 23. listopadu 1989, kdy se hradecká rudá bašta komunistům vymkla kontrole, by Klement Gottwald oslavil 93. narozeniny. Tehdy to bylo naposledy, kdy politická reprezentace města u jeho pomníku položila věnec. Tajemník okresního výboru KSČ Antonín Bosák pronesl řeč odsuzující způsob protestu studentů.
V sobotu se na Žižkově náměstí sešlo už asi deset tisíc lidí, nejdůležitější byla podpora pondělní generální stávky. Ta ještě zesílila, když v neděli do divadla přijel ředitel dvorské zoo Josef Vágner, který se díky své autoritě a řečnickým schopnostem stal mluvčím hradeckého Občanského fóra.
Lynč komunistů byl blízko, leckdo by pokračoval do jejich sídla
V pondělí odpoledne se na náměstí mačkalo přes 20 tisíc lidí, mnoho dalších se sem nevešlo, a tak stáli v přilehlých ulicích. Toho dne byl údajně velmi blízko lynč komunistů.
„Nepochybně v tu dobu mnoho lidí chtělo, aby generální stávka vyvrcholila mnohem ostřeji a pokračovala pochodem na krajský komunistický výbor a jeho likvidací, ve smyslu otevření, zabavení archivu, možná i pochytání funkcionářů a jejich pranýřování,“ řekl Oldřich Kužílek, režisér hradeckého divadla a jeden z vůdců Občanského fóra.
Fakultní výbor Socialistického svazu mládeže (SSM) na pedagogické fakultě navzdory všemu pokračoval v tvrdé husákovské linii.
„Zlomilo se to v podstatě až zvolením Václava Havla československým prezidentem (29. prosince 1989). Do té doby se estébáci drželi, prorežimní síly byly velmi aktivní. Některé z nás estébáci zadrželi, chodily nám výhrůžné anonymy,“ řekl jeden z tehdejších studentských vůdců, bývalý náměstek hradeckého primátora Jindřich Vedlich.
Obavy z ozbrojené odplaty byly nejspíš přehnané
Režim sice mlel z posledního, ale ani hradeckému Občanskému fóru se nevyhnuly pokusy infiltrovat se do něho a škodit. A přestože všechen strach ze zásahu zaslepených milicionářů nebo vyděšené SNB nadšení překonávalo, existovaly i obavy z ozbrojené odplaty.
Lidé z Fóra dodnes vzpomínají na jednání s vojenskými špičkami z letiště, kde se mladí revolucionáři byli ujistit, že armáda proti nim nezasáhne. Traduje se, že obavy z ozbrojených složek byly zcela zbytečné, protože ty měly dost práce s likvidací tajných archivů.
Až po schůzce Oldřicha Kužílka s předsedou městského národního výboru Josefem Zadrobílkem, která se konala koncem listopadu, vyšlo najevo, že funkcionáři v Hradci Králové měli největší obavy z lynčování a jejich aktivita spočívala spíš ve znamení anonymních dopisů a strhávání revolučních letáků.
O hradeckém nadšení vypovídá například den, který se nejvíc zapsal do paměti Romanu Zimovi. Bylo to na Štědrý den. Tehdejšímu studentovi třetího ročníku pedagogické fakulty a jednomu z hlavních organizátorů studentských akcí bylo dvaadvacet let.
Když se rozhodl strávit Vánoce ve štábu na kolejích Na Kotli, doma v Praze si to zavařil. „Sedělo nás tam večer kolem deseti lidí, kteří stejně jako já odmítli jet domů. A najednou se začali scházet lidé, kteří nám přinesli salát, cukroví anebo si jen chtěli popovídat. Tehdy jsem věděl, že to, co děláme, má cenu,“ říká dnes Zima.
Vzpomínají na lidský řetěz, „hladovou zeď“ i odstraňování sochy
Zatímco počátek hradecké revoluce byl v atmosféře poněkud ponuré, závěr sametu byl poetický a hravý. Legendy se po 30 letech vyprávějí minimálně o třech akcích, kdy demonstranti dali průchod kreativitě.
Ani po letech tehdejší studenti nedovedou pochopit, jak v tehdejších podmínkách ve štábu na kolejích Na Kotli dokázali zorganizovat lidský řetěz mezi Hradcem Králové a Pardubicemi.
Převážně mladé lidi na místo vozily autobusy městských dopravních podniků a ČSAD, studenti v desetistupňovém mrazu rozdávali čaj a motivovali zkřehlé účastníky z korby „dvanáctsettrojky“. Přestože se města šestnáctikilometrovým řetězem spojit nepodařilo, akce se stala nezapomenutelnou.
Dne 12. prosince 1989 slepovali na tehdejším Gottwaldově náměstí tisíce krabic, nakonec vznikla čtyři metry široká a dvacet metrů dlouhá zeď, která symbolicky oddělovala sídlo okresního výboru komunistické strany (dnes budova banky) od sídel národního výboru a bezpečnostních orgánů (budova naproti).
Hladová zeď z krabic v Hradci Králové v prosinci 1989.
Odstraňování Gottwaldovy sochy v Hradci Králové přitáhlo davy (14. 1. 1990).
Gottwalda si vzal čert při podvečerním happeningu
Odstraňování sochy Klementa Gottwalda připomínalo divadelní představení, které bylo zinscenováno jako soudní proces. Odsouzený byl po lékařské prohlídce obžalován a odsouzen k trestu smrti zastřelením.
Popravčí četa vzápětí na sochu namířila startovací pistole a vystřelila. Kostlivci, kteří měli znázorňovat Stalina a rumunského krutovládce Ceasescua, za doprovodu Pochodu padlých revolucionářů položili věnec a Gottwalda za slov „Neznals Boha, peklu propadáš“ vyzvedl jeřáb na přistavený valník.
Za oběti diktátora se poté držela minuta ticha, padlému dělnickému prezidentovi předala delegace z obce Bezpráví čestné občanství a klíč v podobě pendreku a představení zakončilo provolání řečníka „Na shledanou u Lenina!“
Jenže zatímco socha Lenina ze stejnojmenného náměstí trůní na zahradě soukromého sběratele v Polomu, Gottwald měl před sebou mnohem kratší cestu.
Porevoluční vedení města nevědělo co s ním, a tak byl vysvobozením zájem Východočeského klubu přátel vojenské techniky, jež Klementa Gottwalda umístilo na návrší za letištěm, odkud shlíží na Hradec Králové. Společnost mu dělá další dobová skulptura - revolucionář s puškou a děvou třímající vlajku se srpem a kladivem. Tato nerozlučná dvojice stála od roku 1962 na Velkém náměstí.
Hradečtí studenti začali stavět zeď z krabic k 30. výročí Listopadu:
11. listopadu 2019 |