Byl prosperující, slavný, opuštěný, znovu objevený a nakonec se díky silnému příběhu stal známým po celé republice. Neratov v Orlických horách je podle mnohých dějištěm zázraku.
O obnově vesnice, která byla po 2. světové válce odsouzena k zániku a po listopadu 1989 znovu ožila, se hlavně v posledních letech napsalo mnohé. Méně známá je však vzdálenější historie samotného Bärnwaldu.
Výstup za netradičními výhledy jsem plánoval několik měsíců, jenže člověk čeká tak dlouho, až nakonec tu správnou chvíli promarní. A nebo možná ne. Naši návštěvu Neratova sice poznamenal celodenní vytrvalý déšť, ale pro zdejší místo je právě drobná nepřízeň počasí možná tou nejlepší dobou, kdy celý příběh téměř zaniklé vsi dostává správnou, až filmovou atmosféru.
Mikrobus přijíždí do vsi kvůli opravám silnic se zpožděním, neratovský farář Josef Suchár u vstupu do kostela Nanebevzetí Panny Marie už na nás čeká. Řidič se pokouší vyjet až na kopec ke kostelu. Bláhový nápad. Dodávka drhne tažným zařízením o kameny.
Všichni vystupujeme a řidič se s odlehčeným vozem snaží vyprostit ze zajetí. Dnes by už možná projel, na konci června totiž kamennou cestu nahradila nová asfaltová vozovka. Pro někoho možná zmizel jeden ze symbolů syrovosti zdejšího kraje, avšak pro mnohé poutníky je to značná úleva, když se nemusí drápat do kopce přes kameny.
Stoupáme a po krátké zdravici uvnitř poutního kostela s částečně prosklenou střechou, který se nikdy nezamyká, míříme k nově zpřístupněným věžím.
„K čemu je kostel, když je zavřený. Má to být místo setkání člověka s bohem. Protože tady není v zásadě co ukrást, řekli jsme si, ať sem může kdokoliv přijít třeba v noci a dívat se na hvězdy,“ vypráví Josef Suchár ještě v kostele.
Zatímco ten zůstává otevřený stále, věže jsou přístupné jen od 9 do 16:30 hodin, v neděli se otevírají až o jedenácté. Vstup je zdarma a trasa jednosměrná. Pravou věží se stoupá nahoru, po lávce nad kůrem se přejde do levé, která návštěvníky svede dolů. I při naší návštěvě se však ukazuje, že ne každý to pochopí.
V Neratově jsem byl již nesčetněkrát, ale nyní ho poprvé vidím z jiné perspektivy. Už jen pohled na znovu pulzující obec z cesty před farou bere dech. Nejsem sám, kdo tuší, že výjimečnost místa ještě umocní pohled z oken věží, které se tyčí do výšky téměř 50 metrů.
Pomalu stoupáme po točitém schodišti mezi kamennými zdmi bez fasád. Provázejí nás kulaté informační panely, u nichž se nelze nezastavit. V první věži přibližují dávnou historii obce a kostela, ve druhé se věnují obnově poutního místa.
Historie Neratova sahá až do 15. století, kdy zde měla být sklárna. Vesnici založili němečtí kolonizátoři a byla součástí rokytnického panství.
„Legenda praví, že při jedné pouti nezodpovědný sedlák vyklepával dýmku nad hnojištěm. To se vzňalo a shořela celá Rokytnice. Panu faráři se pak ve snu zjevila Panna Marie a řekla mu, ať udělá procesí do Neratova a tady jí zasvětí svatyni. Farář nechal vyřezat sošku, kterou sem s procesím donesli a zasvětili jí kapličku,“ líčí Josef Suchár události z roku 1661.
Žena se uzdravila díky sošce, zázraky se přičítaly i pramenu
V té době stál v Neratově jen dřevěný kostelík. Jenže po přinesení sošky Panny Marie se v Rokytnici zázračně uzdravila jedna žena. Zázračná moc se přičítala i zdejšímu prameni, a když se vše rozkřiklo po okolí, kostelík přestal stačit náporu poutníků.
Nejprve ho přestavěli na kamenný kostel, z něhož dnes zbyla jen hřbitovní kaple. V roce 1723 pak začala stavba současného barokního kostela.
„Toho se ujal řád servitů, který v té době pobýval v Králíkách. Ale představení řádu se nepohodli s radními v Rokytnici, kteří jim nepovolili postavit pivovar. Tak se naštvali a zůstali v Králíkách. Kostel nechal dostavět hrabě Nostic Rejnek, což byl rokytnický pán, který měl v Rokytnici svůj pivovar, takže tu nechtěl mít konkurenci,“ pokračuje farář.
V archivech je evidováno 1100 uzdravení, takže to bylo poměrně významné poutní místo.
Míjíme vyobrazení někdejšího dřevěného kostelíku v první věži a už se před námi otevírá pohled z velkých oken posetých kapkami vody. Úzkou silničku lemují domy, v nichž sídlí Sdružení Neratov, u křižovatky je hospoda s obchodem, vlevo zahradnictví, staveniště budoucího společenského domu a pivovar.
Hned vedle něj ještě letos vyroste Jánský most přes Divokou Orlici, který obec spojí s Polskem. Půjde vlastně o obnovu původního stavu, jak ukazuje další z panelů. Řeka v minulosti netvořila hranici a německé obyvatelstvo žilo na obou březích bystřiny.
Požár na konci války a vysídlení. Farář šel také, zbyl by sám
Ještě než vystoupáme ke dvěma novým zvonům, černobílé snímky na panelech ožijí barvami. Jde však o smutné pohledy, ukazují zpustlé torzo kostela na začátku 90. let.
Poutnímu kostelu hrozila demolice, zbývaly jen silné obvodové zdi. Za obnovou jsou roky dřiny.
Po chvíli už pozorujeme zvony, jejichž ladění odpovídá jejich předchůdcům, které v roce 1945 zničil požár střechy po zásahu pancéřovou pěstí z ruky opilého sovětského vojáka. Devastující požár předznamenal další pohromu – vysídlení zdejších Němců.
„Odejít musela vlastně celá vesnice. Farář tady sice směl zůstat, ale co by tu dělal, když tu nikdo nezbyl. Odešel proto s nimi,“ poznamenává Suchár. V té době měl Neratov několik stovek obyvatel i vlastní školu.
Po prohlídce zvonů nás čeká další nový pohled. Vůbec poprvé shlížíme do útrob kostela téměř od střechy (farnost se však potýká s dalšími opravami, více čtěte zde: Unikátní prosklenou střechou kostela v Neratově zatéká)
Lávka mezi věžemi vede až nad kůrem a je současně prostorem pro dočasné výstavy. Nyní jsou tu práce dětí z uprchlického zařízení v Kostelci nad Orlicí.
Vstupujeme do druhé věže, kde nás schodiště vede na nejvyšší přístupné místo v kostele – do meditační místnosti. Nad hlavami máme už jen barokní báně, které se sem vrátily teprve v listopadu.
Cestou dolů nás provází příběh obnovy Neratova. Stokrát popsaný, a přesto stále stejně silný a hlavně nekončící.
Odvážná skleněná střecha bude potřebovat opravu:
4. června 2019 |