Uhelnou stezkou v Krkonoších odešel Komenský do exilu, aniž to tušil

Měří sice pouze jeden kilometr, ale má v sobě příběhy, které by vydaly na hodiny vyprávění. Vycházková trasa v Černé Vodě u Žacléře vedoucí na česko-polskou hranici nemá v mapách žádné jméno, dříve jí však nikdo neřekl jinak než „uhelná stezka“.

Nedlouhá trasa překvapí zajímavými výhledy na Rýchory, Krkonoše a Vraní hory.

Kdy přesně se po cestě z Černé vody směrem k dnešním hranicím začalo dopravovat uhlí, není jasné. V 18. století, kdy se těžba na Žacléřsku ve větším měřítku rozvinula, už s určitostí sloužila jako důležitá průmyslová tepna.

14 fotografií

„Koňské povozy směřovaly do Kowar a dalších míst v Polsku, uhlí se po této cestě přepravovalo do roku 1945, pak už se vyžívaly nově vybudované silnice. Mezi lidmi se dochoval název uhelná cesta. Když na začátku druhé světové války přicházela do Žacléře německá vojska, tak pamětníci zmiňovali, že přicházejí také právě po uhelné cestě,“ vysvětluje ředitelka žacléřského městského muzea Eva Rennerová.

První písemné zmínky o dolování černého uhlí na Žacléřsku pocházejí už z roku 1570, tehdy opat Kašpar z kláštera v dnešním polském Křešově dal povolení k průzkumu a těžbě Jakobu Rabemu z obce Oppau.

„Když se uhlí začalo v Žacléři těžit, bylo to právě v lokalitě Černé Vody. Odtud se vozilo na polskou stranu,“ poznamenává ředitel hornického skanzenu v Žacléři Karel Novotný.

Kromě vzrostlých javorů a kaštanů cestu lemuje několik božích muk a kamenných křížů. Hned na rozcestí stojí na mlýnském kameni obecní kříž, který byl místem posledního rozloučení.

„Je u vstupu do obce, ale z kronik máme záznamy, že povozy se zemřelými vždy u obecního kříže zastavovaly, aby se nebožtík pomyslně naposledy rozloučil se svou rodnou vsí. Teprve potom pokračovaly dál,“ upozorňuje Eva Rennerová.

V Černé Vodě dlouho chyběl hřbitov, založený byl až v roce 1925. Do té doby se lidé pohřbívali v Žacléři.

Z roku 1901 pochází kříž s knihou vdovy Franzisky Kalnnerové, kulturní památkou je barokní socha sv. Anny.

„Rychtář Johann Georg Feest místním lidem slíbil, že když se Černé Vodě vyhne válečné běsnění, nechá sochu postavit. V roce 1765 tak skutečně učinil,“ podotýká ředitelka muzea.

V nezvykle velkém množství se drobné sakrální památky vyskytují v celé Černé Vodě. Velmi často nesou jména lidí, kteří je postavili.

Bývalá sudetská vesnice vznikla podél Černého potoka v 17. století, bydleli zde zaměstnanci dolů, zemědělci a chovatelé dobytka. Na návrší Burg žil správce dolů Rudolf Manger, mimo jiné tu vybudoval kruhovou pec na pálení vápna.

Černá Voda má i další zajímavé historické souvislosti. V roce 1778 tady pruský král Friedrich II. dokončil vzpomínku na svého přítele, francouzského spisovatele a filozofa Voltaira, který ve stejném roce zemřel.

Přes Černou Vodu přešel 4. února 1628 na cestě do polského Lešna Jan Ámos Komenský. Aniž by to tehdy tušil, bylo to jeho loučení s rodnou zemí. Z vynuceného exilu se už nikdy nevrátil.

„Do Žacléře přišel z Horní Branné s dalšími stoupenci Jednoty bratrské, údajně přenocoval na žacléřském náměstí. Spekuluje se o dvou domech, zřejmě to byl hostinec U Koruny. Odtud pokračoval do Polska. Žacléř si vybral, protože v té době zde ještě byli spříznění protestanští páni, takže mohl projít bez úhony. Jinde by mu už hrozilo nebezpečí,“ vypráví Eva Rennerová.

Labyrint na Růžovém paloučku

Poslední kroky učitele národů od loňského podzimu připomíná originální pomník na Růžovém paloučku, kde uhelná stezka na hranicích končí. Uprostřed kamenného labyrintu s průměrem 12 metrů je bronzová podobizna Komenského, do narůžovělých kamenných bloků z lomu v polské obci Szklarska Poreba jsou vytesány jeho citáty.

Pomník odkazuje na dílo Labyrint světa a ráj srdce, nahradil původní pamětní desky. Sochaři Paulina Skavová a Petr Beneš ho připravovali od roku 2012.

„Poslouchala jsem, co mi řekne krajina kolem a to místo samotné. Snažila jsem se o něco, co nebude moc invazivní a naopak umocní krajinný ráz a panoráma kolem. Labyrint je silný symbol a svým způsobem i jasný odkaz na dílo Jana Ámose Komenského. Je to cesta,“ vysvětluje žacléřská rodačka Paulina Skavová.

Prvním vytesaným citátem v labyrintu je: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“ Další Komenského myšlenky by měly přibývat postupně.

Přestože uhelná cesta stoupá jen velmi mírně, zaujme malebnými výhledy. Na jedné straně se vypínají vrcholy Vraních hor, tvarem nápadně připomínající vyhaslé vulkány, na druhé straně se rozkládá hřeben Rýchor. Za dobré viditelnosti je ze stezky vidět také Sněžka.

Z Růžového paloučku žádná oficiální turistická trasa do Polska zatím nevede, je odsud možné pokračovat podél hranice do Bobru a na Rýchorách se napojit na dálkovou Cestu bratří Čapků, která spojuje Úpici a Pomezní boudy.

Zájemcům se otevřela část bývalého dolu Jan Šverma

Součástí horské scenérie jsou zdálky viditelné objekty bývalého dolu Jan Šverma, kde těžba černého uhlí definitivně skončila v roce 1992. Od té doby byl důl likvidován a podzemí postupně zaplnila rychletuhnoucí směs.

V komplexech budov souborů těžních jam Jan a Julie se v roce 2012 otevřel první hornický skanzen ve východních Čechách. V šachetních budovách vznikla expozice, návštěvníci se dostanou do části větracího kanálu, ventilátorovny jámy Julie a mohou vystoupat na 52 metrů vysokou těžní věž jámy Jan.

Od loňského roku je pro veřejnost otevřená stometrová štola Jitřenka s důlním bagrem, dřevěnou výztuží a funkčním světelným a zvukovým signalizačním zařízením, v současnosti je před dokončením její rozšíření o nové východy.

Skanzen po nedávné rekonstrukci zpřístupnil památkově chráněnou šestipatrovou úpravnu uhlí ze druhé poloviny minulého století, kde se vytěžená surovina třídila a čistila od příměsí. Od letošního léta je otevřené nové zázemí pro návštěvníky u vstupu do areálu a dětské hřiště.