Není nijak dlouhá, přesto by Vojenská cesta mohla sloužit jako živá učebnice dějepisu. Začíná v Bystřici nad Mladými Buky u Trutnova a vede na Rýchory. Podél ní se psaly důležité příběhy nejen regionálních dějin.
Dodnes tu stojí středověký most, před stovkami let v oblasti horníci hledali zlato, zaniklá obec Sklenářovice se stala jedním z nechvalných symbolů konce druhé světové války v Krkonoších.
Asfaltová cesta stoupající na hřebeny vznikla ve 30. letech 20. století ze stejných důvodů jako známější Masarykova horská silnice z Jilemnice na Zlaté návrší, vynutila ji stavba vojenských bunkrů na hřebenech.
V Krkonoších není mnoho cest, které by na tak malém prostoru zrcadlily tolik historických událostí. Už její začátek v bývalé osadě Bystřice, kde ještě za první republiky stávala honosná výletní restaurace pro 250 hostů, zavede návštěvníky do dávné minulosti.
V místech, kde stezku kříží Zlatá cesta, stojí kamenná studánka u zavaleného ústí bývalé dědičné štoly Klinge. Sloužila k odvodnění a zpřístupnění šachet, dodnes z ní vytéká voda. Pár metrů odsud se nachází impozantní kamenný obloukový most ze 16. století.
Při zlaté horečce zpřevraceli terén, les se tam uchytil v 18. století
Po prudké levotočivé zatáčce se Vojenská cesta zavrtává do Bártova lesa, maximální nadmořská výška v této části je 732 metrů. Zlato se na Rýchorách těžilo údajně už v 11. století, s různou intenzitou těžba pokračovala do druhé poloviny 18. století.
Stopy po ní jsou v lese zřetelně patrné dodnes. Horníci před stovkami let zcela přemodelovali terén, po rozsáhlých přesunech zeminy zbyly hluboké rýhy, příkopy a jámy. Les se tu znovu uchytil až na konci 18. století.
„Zlato bylo v hornině značně nepravidelně rozptýleno a ložisko nedosahovalo velké hloubky. Z ekonomických důvodů bylo snadnější provádět těžbu pomocí hlubokých příkopů vedených po zlatonosných strukturách,“ popisuje starý způsob dolování krkonošský geolog Radko Tásler v publikaci Těžba zlata v okolí Svobody nad Úpou.
Starobylá stezka přes krkonošské Strážné byla zkratkou do Slezska |
„Rýhy dosahovaly délek mnoha desítek metrů, hloubek až patnáct metrů a v nepevných zvětralých horninách horníci často využívali vodu. Postupně byly rozrušené horniny vymývány a těžký podíl se zlatem se hromadil na plošině s plochým dnem umístěné na konci příkopu,“ uvádí Radko Tásler.
Největším pozůstatkem po povrchovém dobývání v Bártově lese je jáma Velká pinka o rozměrech 100 krát 90 metrů, na jejímž dně jsou tři zasypaná ústí šachet. Když horníci v 16. století vytěžili zlato pod povrchem, museli jít do větších hloubek.
V roce 1772 dolování definitivně skončilo. Díky těžbě získala nedaleká Svoboda nad Úpou od císaře Rudolfa II. statut horního města. Rýchorské zlato s příměsí stříbra a paládia je evropským unikátem, podobné se nachází už jen v brazilských dolech Sierra Pelada.
Ve Sklenářovicích bývalo přes 40 domů, zkázu dokonali ženisté
Zatímco na začátku stezky dominují buky a javory, s rostoucí nadmořskou výškou přibývá smrků.
Vojenská cestaČtyři kilometry dlouhá asfaltová stezka spojující bývalou osadu Bystřice a Rýchory vznikla mezi lety 1937 a 1938 kvůli stavbě vojenských pevnůstek na hřebeni Rýchor. Vede skrz Bártův les, kde se už ve středověku těžilo zlato a dodnes tu jsou patrné pozůstatky povrchových dobývek. Východně od cesty se rozkládá vysídlená obec Sklenářovice a přírodní památka Sklenářovické údolí, kde žije jediný stálý obyvatel – hospodář Vlastimil Kadeřábek. Mezi nejzachovalejší technické památky u stezky patří kamenný most ze 16. století. |
Podél Vojenské cesty nejsou žádná zařízení a atrakce pro turisty, nejblíž je až Rýchorská bouda. I proto se po ní neproducírují davy výletníků jako ve východních a centrálních Krkonoších. Stezka představuje výzvu hlavně pro cyklisty, překvapivě kvalitní asfaltka je vhodná i pro silniční kola. V některých sekcích má stoupání alpské parametry.
V místech, kde se tvrdý sklon na chvíli narovná, stojí Ochranná kaple. Původní kapličku s dřevěnými lavicemi pro deset až dvanáct lidí a malým oltářem postavil v roce 1874 sedlák Josef Franc ze Sklenářovic zároveň i jako přístřešek pro pracovníky v lese a na poli.
Obec, kde její stavitel žil, se rozkládá východně od stezky. Při pohledu na louky a zbytky základů a zdiva se jen těžko chce věřit, že v době největšího rozkvětu zde stávalo přes čtyřicet domů, škola, mlýn a dvě hospody.
První zmínka o Sklenářovicích pochází z roku 1515, původně zde žili němečtí skláři, po nich na loukách hospodařili zemědělci. Všechno zmařila druhá světová válka a nucený odchod sudetských Němců.
Dílo zkázy na konci 50. let dokonali ženisté, při akci Demolice srovnali se zemí většinu domů. Velmi podobný osud stihl také osadu Bystřice, kde na přelomu 19. a 20. století žilo osmdesát lidí.
Farmář prošel různá místa, v údolí žije v dobrovolné izolaci
Jediným stálým obyvatelem Sklenářovického údolí, které je od roku 2009 přírodní památkou, je dnes hospodář Vlastimil Kadeřábek. V roce 1992 na samotě začínal s chovem skotu, o osm let později se do údolí natrvalo přestěhoval a vybudoval zemědělskou farmu. V hospodářství rozkládajícím se na stráni chová kozy, drůbež, pěstuje zeleninu i obilí.
„Život mě vedl různě. Pocházím z Broumovska, žil jsem v Praze i ve Svobodě nad Úpou. Chodil jsem po horách a tady našel něco, co jinde není. Člověk musí pochopit kouzlo Sklenářovického údolí, nedá se to vysvětlit,“ vypráví sedmapadesátiletý hospodář, v čem ho život uprostřed luk, lesů a starých pobořených domů okouzlil.
Když do Sklenářovic přišel a pronajal si čtyřhektarový pozemek, byla to podle jeho slov džungle.
„Vykácel jsem asi tisícovku stromů a keřů, pak teprve mohla vzniknout louka. Na starých snímcích z 90. let je vidět, jak to bylo zarostlé,“ vypráví.
Postupně postavil chalupu, pracovní srub, oplocení, skleníky a přístřešky pro zvířata. Elektřinu získává ze solárních panelů a vodní mikroturbíny. Farma mu dává téměř vše, co k životu potřebuje. Kozí maso po vzoru předků zavařuje do sklenic, ze žita, které pěstuje na poli, si peče vlastní chleba. V kompostech rostou hlívy ústřičné.
Přestože pětatřicetitisícový Trutnov leží jen pět kilometrů odsud, do města to Vlastimila Kadeřábka netáhne. Většinu času tráví prací ve Sklenářovicích.
Zbytky domů ve Sklenářovicích, které byly po druhé světové válce vysídleny.
Rozkvetlé prvosenky jarní podél Vojenské cesty
Lovecká chata Pašovka stojí na konci Vojenské cesty v nadmořské výšce 820 metrů.
„Obvykle nakupuju jednou za deset dní za dvě až tři stovky. Jídlo naprosto minimálně, spíš krmení pro psy a kočky. Několik let jsem žil v Praze, město mi nedělá problém, ale nejezdím tam rád,“ říká muž, který se před lety zúčastnil televizní reality show Farmář hledá ženu.
I když se ve Sklenářovicích kromě něj nikdo další natrvalo neusadil, nemůže si krkonošský farmář nevšimnout změn, které údolí za poslední čtvrtstoletí prodělalo.
„Dřív na loukách rostly kopretiny, dnes nenajdete žádnou. Kopřivy se vyskytovaly jen vzácně podél potoka, teď jsou i na loukách. Jedovatá kýchavka byla vidět sem tam, dnes jsou místa, kde roste pouze kýchavka. Hmyz v podstatě zmizel. Louky se podle mě obhospodařují způsobem, který je poškozuje,“ vyjmenovává.
V chatě Pašovka býval sklad trhavin
Sklenářovice se do krkonošských dějin zapsaly ještě úplně jinak. V únoru 1655 sjela ze svahů Rýchor vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších a smetla dva domy. V jejich sutinách zahynulo osm lidí.
Vojenskou stezku v letech 1937 a 1938 vybudovala československá armáda, aby na hřebeny mohla dopravit materiál pro stavbu objektů lehkého opevnění. Lovecká chata Pašovka na jejím konci v nadmořské výšce 820 metrů, kde se kříží se žlutě značenou turistickou trasou, tehdy sloužila jako sklad trhavin.
Původně zde stávala pastýřská chatrč, v pozdější roubené chatě s letopočtem 1913 se scházeli myslivci. Od Pašovky to je už jen půldruhého kilometru k turistickému rozcestí, odkud vedou cesty k Rýchorské boudě a na druhou stranu do fotografy vyhledávaného Dvorského lesa s bizarně pokroucenými kmeny buků.