Když se v 70. letech minulého století otevíraly nové školy, mateřinky, sportoviště nebo nákupní a zdravotnická střediska, velmi často se na počest toho slavného okamžiku odhalovala i nejrůznější dotovaná výtvarná díla. Avšak v mnoha případech pochybné kvality, poplatná době a oslavující režim.
Našly se i výjimky. A vlastně se stále ještě nacházejí. To je i případ ojedinělé, skoro padesát let staré asambláže. Nese název Dlouhý, Široký a Bystrozraký, autorem je Zdeněk Petřík. Skončila na dvoře tehdejšího Krajského domu pionýrů v Rautenkrancově ulici před okny výtvarného ateliéru.
Rez tady na plastice vysoké přes tři metry může pracovat už od roku 1972 a je takřka jisté, že kdyby nestála zapomenutá v zahradě současného Domu dětí a mládeže (DDM), kvůli bezpečnosti by nejspíš skončila ve šrotu jako mnoho podobných výtvorů ze stejné doby.
„Je téměř jistota, že kdyby se s asambláží nic nedělalo, za několik roků by se sama zhroutila. Je ve velmi špatném stavu, ale naštěstí půjde zachránit,“ říká kurátorka řady výstav znalkyně umění Marie Rumlarová.
Podle ní je Petříkova socha svým charakterem srovnatelná s oceňovaným Trianglem, který visí na Klicperově divadle. Trojúhelníkovitý reliéf vytvořil uznávaný sochař a malíř Vladimír Preclík, jenž je mimochodem Petříkovým bratrancem.
Asambláž je velmi zjednodušeně 3D obdobou koláže, jednotlivé části se nýtují či svářejí, což je i případ hradecké plastiky.
„Dlouhý, Široký a Bystrozraký je dobou vzniku a námětem mimořádné dílo, patří k tomu nejlepšímu, co v té době vznikalo. Při stavbě veřejných budov byla za minulého režimu určitá část z rozpočtu věnována na umělecká díla. Velmi často jimi byly třeba pískovcové sochy všelijakých matek. Toto dílo z trendu jednoznačně vybočuje, je to něco zcela jiného, v souboru veřejných plastik je v Hradci Králové velmi výjimečné a zasluhuje si velkou pozornost,“ upozorňuje Jan Falta, vedoucí odboru památkové péče na hradeckém magistrátu.
Dílo od vzdělaného zámečníka by se mohlo objevit u Draku
Znovuobjevené dílo začalo údajně vznikat v roce 1967 a zajímavé je, že Petřík, který byl zaměstnancem hradeckých Závodů Vítězného února (ZVÚ) a takřka samoukem, dostal v DDM na starost i zakázku na výrobu zábradlí a nástěnného reliéfu, který nese název Vesmír.
Zdeněk Petřík kvůli vzdělání nikdy nebyl přijat do Svazu umělců, zemřel v roce 2003 v nedožitých 70 letech.
„Byl to vyučený zámečník, ale nesmírně nadaný. Patřil do výtvarné skupiny spolu se sochařem a medailérem Luďkem Vašinou, s malíři Milošem Peterou a Jiřím Šindlerem nebo fotografem Milanem Michlem. Byl specialistou na kov, asambláže a později i velké plastiky. Je velká škoda, že se nezachovala například jeho plastika Země kvetoucí ve Smidarech. Naopak se od něj podařilo dochovat dílo Květ stojící před střediskem v Brandýse nad Orlicí,“ vykládá Rumlarová.
Připomíná, že je nejasný osud několika dalších Petříkových plastik, třeba Jarního dne v Rovensku pod Troskami, měděné květiny v Ronově nad Doubravou anebo další asambláže z rekreačního střediska ve Svojanově.
Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého v horizontu několika měsíců čeká cesta do restaurátorského ateliéru, ale na dvůr Domu dětí se s největší pravděpodobností již nevrátí. Podle všeho by asambláž měla být více vidět a údajně by mohla stát například před Divadlem Drak.
Hradecké skvosty mezi kýčem
V posledních letech se sice ve veřejném prostoru v Hradci Králové podařilo některá díla z druhé poloviny 20. století zachránit, avšak jiná už jsou nenávratně ztracená.
Dobře dopadla například Dívka s kruhem od Karla Mahrly z roku 1966, rekonstrukcí prošly rovněž další dvě abstrakce od téhož autora, které jsou v areálu fakultní nemocnice. Navzdory téměř dezolátnímu stavu půjde zrestaurovat i velkou budovatelskou mozaiku na letišti.
„Samozřejmě v těch dobách též v Hradci vyrostla řada méně kvalitních či kýčovitých děl, ale také dost hodnotných, například molekuly u farmaceutické fakulty nebo kamenná plastika kočky před stacionářem v Gagarinově ulici,“ poukazuje historik umění Ladislav Zikmund Lender.
„Bývalé vedení města v čele s primátorem postupovalo, jako by si myslelo, že umění, které vzniklo v době komunismu, je automaticky odpad. Například za záchranu Dívky s kruhem jsme bojovali roky, bylo to obrovské martyrium naštěstí s dobrým koncem,“ konstatuje náměstek primátora Martin Hanousek (Změna a Zelení).
Pohřešuje se pelikán, ve šrotu skončily Volavky
Takové štěstí však neměly třeba bronzové Volavky, které před několika lety údajně kvůli nebezpečí úrazu zmizely z prostoru před restaurací Metuje na Pražském Předměstí.
„Alespoň podle technických služeb už bohužel nešly zachránit,“ říká Falta. Volavky od sochařky Jany Moravcové přitom podle Lendera patřily k tomu nejkvalitnějšímu, co v druhé polovině 20. století ve veřejném prostoru Hradce vzniklo.
„Nechápu, jak mohla být socha v tak špatném stavu, že musela být zničena, obzvláště byla-li z bronzu,“ pozastavuje se historik.
Neznámý je osud plastiky pelikána z parčíku naproti poště v Pospíšilově ulici, zmizela rovněž socha koupající se ženy před plaveckým bazénem, pryč je také fontána od Jana Wagnera z třídy SNP, socha Váza z Blodkovy ulice nebo jedna ze zlatých koulí z fontány před muzeem.
„Často je to bezmoc. Nikdo se na nic nezeptá a hodnotné dílo skončí ve šrotu,“ popisuje Rumlarová.