Lékaři se potřebují vypsat z bolesti, říká gynekolog a básník Tošner

Kapacita v oboru gynekologie a porodnictví, která stojí u zrození a mnohdy i u smrti, ale také citlivý muž s aznavourovskou elegancí poety i hořkostí špatně milovaného.

Lékař Jindřich Tošner má na kontě šest útlých paperbacků s básněmi, zato sedmá je mohutná a plná snímků hlavně jazzového fotografa Marka, starosvětsky černobílých.

Tošnerovy verše však nejsou jen na papíře, už několikrát proměnily knihovnu či Studio Divadla Drak v malou Violu. Rozuměli si s nimi profesionální herci Klicperova divadla, rozumělo jim i publikum.

„Večery poezie a autorská čtení zažívají renesanci. Důvodem je touha po zamyšlení, po neobvyklém pohledu na „obyčejné“ věci a děje, touha po sebepoznání. Lidé jsou unavení z reklam a obchodních kampaní,“ říká lékař a básník.

Kdy jste se rozhodl spojit verše s fotografiemi?
Na autorském čtení v Knihovně města Hradce Králové jsem v loňském roce zkusil prohloubit prožitek posluchačů hudbou a promítáním fotografií významného hradeckého fotografa Patricka Marka. Tak vznikl projekt spojit obraz s verši, které by dále rozvíjely fantazii čtenáře a vedly k většímu prožitku. Černobílá fotografie je syrovější, tvrdší a nevnucuje se tolik jako fotografie barevná. Barevná fotografie bývá příliš dominantní nebo kýčovitá. V obojím případě jsem se bál, že by přehlušila doprovodný text. Myslím, že právě černobílá fotografie s básněmi tvoří vyvážený, rovnoprávný celek,“ říká lékař a básník.

Není to vaše první kniha veršů, ale zdá se první větší a výpravnější?
Knihu Nejisté vztahy jsem připravil jako autor i vydavatel. Básníci a fotografové mimo Prahu, Brno nebo Ostravu nemají šanci být vydáváni v „kamenných“ nakladatelstvích. Kniha je v tvrdých deskách, na kvalitním papíře, se záložkou - kapitálkem. Sazbu provedl citlivě Pavel Svoboda, kvalitní tisk zajistila hradecká tiskárna Dukase. Všechny moje knihy, je jich celkem sedm, jsou v knihkupectví Kosmasu nebo na internetu. Vždycky říkám, že je tam posledních 1 000 výtisků, ať si čtenáři pospíší. Zdá se mi, že se počet mých knih v obchodě moc nezmenšuje.

Lékaři bývají múzicky založení, píší, malují, muzicírují. Je to tedy i váš případ?
Lékaři se často angažují v nejrůznějších formách umění. Kontakt lékařů s utrpením, se smrtí jim dává možnost poznat skutečné hodnoty života. To zásadně ovlivňuje tvorbu. A pak je to také potřeba vypořádat se s bolestí alespoň písmem, vymalovat nebo vyhrát se z trvalého stresu, který každý svědomitý lékař se svými pacienty prožívá.

Pamatujete si, kdy se ve vás rozsvítil zájem o poezii? Kdo ho způsobil?
Na gymnáziu J. K Tyla v Hradci Králové jsem měl skvělé učitele: profesory Vaníčka a Vaňka, kteří nás vedli k literatuře. Do gymnaziálních let spadají i moje literární začátky. Založil jsem v roce 1964 školní časopis Vítěz, kde jsem publikoval své první básničky. Dnes se časopis jmenuje Victor. První sbírky Noční vizita a Nic se nestalo vyšly až v roce 1996.

Měl jste vzory?
Poezii miluji obecně. Na malé ploše dokáže v naší mysli otevřít city, o kterých jsme netušili, že je máme, je to prožitek i způsob meditace. Obdivoval jsem a obdivuji mnoho básníků a básnířek. Je těžké jmenovat jen někoho. Velmi mě ovlivnil Holan, Seifert, Šrámek. Nejraději mám Skácela, také lékaře Miroslava Holuba. Ze současných básnířek obdivuji Lydii Romanskou, Olinu Stehlíkovou, z poetů Bohumila Ždichynce a Petra Borkovce. Bohužel mainstreamová česká poezie se často vyžívá ve vulgarizmech, nesrozumitelnosti. To se mně nelíbí, je mně to cizí. Je zajímavé, že miluji abstraktní malby, ale moderní symfonické hudbě se vyhýbám, neposlouchám ji a zrovna tak nejsem obdivovatelem poezie bez myšlenky s jedinou funkcí vyvolat ve čtenáři hnus, opovržení, beznaděj.

Opravdu?
Část nově vydávaných básnických sbírek postrádá kontinuitu. Bývají to solitéry. Mohou být dobré. Ale kvalitu sbírky zvýší příběh. Jednotlivé básně musí tvořit děj, měly by být řazené jako články řetězu vedoucího na vrchol hory poznání. Poezie by měla mít funkci průvodce životem nebo situací, ve které se čtenář nachází. Pak ji bude mít rád. Poezie je šerpa, který nás provází k vrcholkům života. A pak je tu ještě jedna funkce literatury obecně. Odhalovat a tlumit zlo, blokovat neřády.

Vaší doménou je hlavně vztahová lyrika...
Témata se obvykle nemusí hledat. Nacházejí se sama při vědomí toho, že všechno už napsal Shakespeare. Lze opěvovat krásu přírody, života, složitost lidských vztahů. Je možné skládat hold vojevůdcům nebo politickým idejím. Je možné popisovat beznaděj a utrpení. Vše, co se o životě napíše, je pravda. Vzhledem k mému věku se snažím vyrovnat se stářím, s neodkladnou smrtí.

Ta otázka se nabízí - jak si rozumí poezie s vaší profesí?
Jako lékař, který poznal utrpení, smrt často mladých lidí, pokládám za důležité lidem sdělit, že pokud jsou zdraví a žijí „obyčejný“ život, jsou šťastní, jsou jedineční a měli by svůj život chránit a kultivovat, nezoufat si nad maličkostmi. A pak je tu mnohdy zprofanované a špatně pochopené slovo láska. Ta je v našem životě mimořádně důležitá. Není to jen láska partnerská, ale také rodičovská, láska k práci, k umění, k přírodě… Láska spojuje, svár rozděluje. Láska je smyslem života. V knize Láskolamy je na téma lásky básnička: Láska je svoboda, nikdy nesplacený dluh, tón harfy, trůn, kruh od porodu ke smrti, láska je Bůh. Beznaděj, úzkost a zloba mizí v nedohlednu, nevydrží s láskou v jednom pokoji, odemkni okna, dveře, srdce: nezvi je zpátky, nech je jít.

Jaký je to pocit slyšet na večerech poezie vlastní verše v podání profesionálních herců?
Asi všichni jsme trochu ješitní. Každý v skrytu touží po uznání. Těší mne, když své básně slyším v divadle nebo v rozhlase. Občas se stane, že někdo moje básně recituje na společenských setkáních zpaměti. Tím mě zahanbí, protože já své básně zpaměti neumím.

Jaromír Nohavica má písničku, že kdekdo s ním mluví o penězích, chce fotky, ale nikdo se už nechce bavit o Máchovi či Nezvalovi...
Myslím, že dochází k velké změně. Lidé se k poezii vrací. Možná i prostřednictvím fotografií v knihách, ale i na Facebooku. Sám na něj umisťuji své texty s fotografiemi.

Máte obrovské množství zásluh v oblasti porodnictví, čeho si nejvíce ceníte?
Porodil jsem asi 5 tisíc dětí, provedl jistě stovky velkých operací, věnoval se výzkumu v oblasti gynekologické rakoviny, rád jsem učil. Snad jsem mnoha lidem pomohl. Toho si cením nejvíc.

Na co jste nejvíc pyšný?
Pyšný nejsem na nic. Mám pocit, že jsem toho mohl dokázat víc. Ledacos bych udělal jinak. Hodně energie jsem věnoval přestavbě a vybavení gynekologické kliniky. Snad jsem se měl více věnovat rodině, přátelům. I tak jsem měl a mám dobrý život. Jen se bojím, že už dlouho nepotrvá. Chtěl bych být mladší. Ale kdo by nechtěl.