Došlo k tomu na místě, kde dnes poněkud symbolicky stojí vlastivědné muzeum. Před sto lety byla v domě na Šubertově náměstí v Dobrušce pošta.
„Poštmistr Václav Malý byl členem odbojové organizace Maffie a v onu sychravou sobotu mu přišel telegram, který členy protirakouské organizace informoval o posledním dění. Jeho obsah se nedochoval, ale zřejmě v něm stálo, že Rakousko-Uhersko přijímá mírové podmínky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Poštmistr měl volno a telegram zřejmě přijala mladičká Marta Šaršounová. Ta si novinku nenechala pro sebe a zpráva se šeptandou bleskurychle šířila městem. V konečném znění pak zřejmě říkala, že je po válce a že máme samostatný stát,“ líčí bývalý ředitel Vlastivědného muzea v Dobrušce Jiří Mach.
Přímo na poště byla před sto lety Anna Kupková. Ta na vznik fámy vzpomínala v roce 1968, když republika slavila 50. narozeniny: „Stála jsem s balíčkem v ruce a trpělivě čekala, až na mne dojde řada. Nevím přesně, kolik bylo hodin, ale jistě kolem desáté, když se prudce rozevřely dveře pro personál a tehdy zaučující se telefonistka, sedmnáctiletá Marta Šaršounová, celá rozrušená volala, že je konec války a že máme samostatnost, že Rakousko-Uhersko kapitulovalo.“
Lidé se začali shromažďovat a nakonec šel městem průvod s kapelou.
Zpívalo se, řečnilo, hudba hrála
„Dne 5. října 1918 rozšířila se jako bleskem, neznámo kým, zpráva, že Rakousko kapitulovalo, válka že jest skončena, Čechové že nabyli samostatnosti. Ač někteří občané nedůvěřivě kývali hlavami, zachvátilo i je nadšení všeobecné. Za chvíli objevily se i prapory na jednotlivých domech, sehnána hudba a večer mohutný průvod s lampiony a hudbou procházel ulicemi města. Zpívalo se, řečnilo, hudba hrála a v hostincích do posledních míst naplněných oslavovalo se ukončení války světové. I několik vojenských zběhů, kteří byli uvězněni pod věží, bylo násilně osvobozeno. Druhého dne nastalo vystřízlivění. Zprávy o převratu ukázaly se klamnými,“ zapsal v říjnu 1918 do kroniky Dobrušky učitel a kronikář Václav Pišl.
Na událost se pozapomnělo a historici ji oprášili až v roce 1968. Prameny popisující „dobrušskou vzpouru“ se v podrobnostech, jak už to bývá, liší, ale na podstatném se shodují: Dobruška o více než tři týdny předběhla celou zemi.
„Večer na náměstí, kde je spousta lidí, hraje hudba a Krauser ohnivě řeční, vítá se mír a boří se Rakousko, strhávají se orli z úřadů, jeden byl vhozen do rybníka u Langrova mlýna, studenti propustili vězně zavřené pod radnicí, všude slavnostní osvětlení, střílí se z něčeho. Jdeme pak na ‚Červenou‘, kde je plno, jako ostatně ve všech hospodách,“ uvádí ve svém deníku pan Vaněk.
Právě jeho deník pomohl historikům upřesnit datum události. Tehdejší voják na dovolené si zapisoval zážitky do deníku každý den, a také proto ho považují historici za nejspolehlivější.
Monarchie trvala dál
Druhý den ale přišlo vystřízlivění, zjistilo se, že svoboda se nekoná.
„V hlášení dobrušské četnické stanice o události není žádná zmínka, ale to je pochopitelné, Dobruška bylo ryze české město, navíc četníci se zřejmě přidali k oslavám. Svědčí o tom třeba i to propouštění dezertérů. Na hejtmanství se ale přesto udání dostalo. Neexistuje o tom žádný úřední záznam, ale podle všeho byli i tam z toho rozpačití. Zřejmě začalo i vyšetřování, ale po 28. říjnu logicky vyšumělo,“ předpokládá dobrušský historik Mach.
Dobrušská vzpoura se dostala i do české literatury. V románu Hráči ji popisuje Karel Poláček, rodák z nedalekého Rychnova nad Kněžnou: „...město Dobruška má na domácí revoluci podíl zcela výjimečný. Neboť zde byla prohlášena samostatnost, jakmile do bran městských došla zvěst, že rakouskouherská vláda uznala čtrnáct bodů Wilsonových. Toho dne shromážděné občanstvo dobrušské zrušilo Rakousko a prohlásilo za všeobecného jásotu sesazení habsburské dynastie. Ale občané netušili, že tento revoluční akt provedli sami a že takovým způsobem octli se ve válečném stavu s Říší rakouskouherskou. Druhého dne se probudili a monarchie trvala dál. A žila ještě asi 14 dní.“