V učebně vedle sebe sedí osmnáctiletá studentka, třicátníci i senioři narození před sedmdesáti lety. Příběh každého z nich má stejného jmenovatele: předky, již z českých zemí emigrovali a v novém bydlišti se snažili zachovat svůj rodný jazyk.
„Já jsem šestá generace. Tady pochází mojeho dědečka dědeček. On vyprávěl dědovi a děda mně, že jsou od Karlových Varů,“ říká dobře srozumitelnou češtinou jednasedmdesátiletý Anton Šovanek z Kruščic v srbské části Banátu.
Je ve třídě pokročilých a patří k těm, kteří se česky dobře domluví. Pochází z oblasti, kde je českých vesnic hned několik a čeština se tam dokonce učí na základní škole.
„V první a druhé třídě jsme měli učitele Pagače, čistou češtinu. Ve druhé a třetí byla čeština a srbština a od páté třídy se učilo srbsky,“ vzpomíná na dětství.
Tvrdé a měkké i nemůžeme pochopit
I doma nebo mezi přáteli používá češtinu. Ve vsi jsou české spolky, mají tradiční kroje a slaví i české svátky.
Do letní školy pro krajany se přihlásil proto, aby jazyk zvládl ještě lépe. Stejně tak i o deset let mladší Láďa Škornjička ze sousedního města Bela Crkva, v překladu Bílý Kostel.
„Přišel jsem, abych správně mluvil, aby mě naučili i psát, protože u nás v srbštině nejsou ty háčky nahoře. U nás je jednoduchá abeceda. Tady jsou háčky, čárky, pak to tvrdé a měkké i. To nemůžeme pochopit,“ říká muž, který v Belé Crkvi navštěvuje každý týden výuku češtiny pro dospělé.
„Na základní škole je učitel, který pochází z Hlinska, a každý rok přichází druhý učitel. Já jdu na hodinu každý týden, protože jazyk se musí cvičit. Jak se nemluví, tak se zapomene,“ připomíná.
V Dobrušce se před šestnácti lety učila česky i jeho dcera, která později studovala v Brně, našla si tam manžela a dnes žije poblíž Uherského Hradiště. On se na kurz přihlásil až nyní v jednašedesáti letech. Dříve kvůli práci nemohl.
„Musíte tady být celý měsíc, a já musel pracovat v lese, abych měl peníze. V zimě, kdy není práce, není kurz. Teď nemám práci, manželka je v důchodu, tak jsem si to mohl dovolit,“ vysvětluje Láďa Škornjička.
Tradice udržují České besedy
Stejně jako v srbských Kruščicích a Belé Crkvi, udržují české zvyky i jazyk také krajanské spolky v Chorvatsku. Česká beseda funguje v Daruvaru i v Záhřebu.
Aktivní je v nich také Lucija Siruček, která se v Dobrušce sama představuje jako Lucie Sirůčková. Sedmadvacetiletá učitelka hudební nauky na základní škole v Záhřebu přijela do Dobrušky, aby si obnovila znalosti češtiny ze základní školy a lépe se pak domluvila s ostatními v krajanských spolcích.
„Vždy jsem mluvila lépe česky než moji rodiče, protože oni vůbec nechodili do české základní školy, učili se mezi sebou. Většinou mluvím česky se staršími lidmi, protože my mladí jsme mezi sebou zvyklí mluvit v chorvatštině, ale samozřejmě i ti mladí umí češtinu. Ale když s někým poprvé promluvíte v nějakém jazyku, už to zůstane,“ popisuje, jak čeština mezi mladými krajany v Chorvatsku pomalu mizí.
Výuka v Dobrušce jí vyhovuje, protože si jazyk v krátkém čase zopakuje. Kurz češtiny tu Univerzita Karlova pořádala od 20. července do 17. srpna už osmadvacetkrát.
Účastní se ho dvaasedmdesát studentů ze sedmadvaceti zemí, nejvíce jich je z USA, Argentiny a ze Sýrie. Potomci Čechů tu však jsou i z Ruska, Řecka, Jihoafrické republiky či Paraguaye.
„Každý rok komise na základě přihlášek a doporučení krajanských komunit vybírá šedesát studentů, kteří získají stipendium. To nelze získat dvakrát. Ostatní si musejí kurz platit,“ říká vedoucí kurzu Vladimíra Koreňová.
Zejména krajané z Ameriky jsou ochotní za výuku, ubytování, stravování a výlety zaplatit 1 420 eur. Třeba Margaret Supik z Baltimoru sem jezdí už osmnáct let. České kořeny má v rodině její manžel.
„Celý život jsem chtěla mluvit jiným jazykem než anglicky. Měla jsem možnost studovat češtinu, tak proč ne?“ odpovídá na otázku, proč se na kurz stále vrací. Tím hlavním jsou však pro ni zdejší pedagogové a neopakovatelná atmosféra v městečku pod Orlickými horami.
„Běžel jsem každé ráno 300 metrů tam, kde jsou vidět Orlické hory, a každé ráno vidím svítání,“ popisuje oční chirurg z New Yorku Lawrence Jindra, jehož oba rodiče jsou Češi. Renomovaný specialista přednáší po celém světě, už devět let však v létě míří do Dobrušky. Kromě malebné vesnice, jak Dobrušku nazývá, ho sem táhnou hlavně vynikající učitelé.
„Byl jsem student v Harvardu a Oxfordu, ale Pavel učí, jako když Rembrandt maluje. To je, proč já jsem tady. Studovat u něho,“ říká pro našince kostrbatou češtinou.
Kvůli stěhování ztratí kurz duši, tvrdí studenti
Kurzy v Dobrušce však letos kvůli uzavření zdejšího střediska končí a přesunou se do Poděbrad. Podle dlouholetých studentů už to ale nebude ono a zvažují, zda se jich opět zúčastní. „Myslím tak méně než padesát procent. Kdyby to bylo v Dobrušce, přijedu určitě,“ říká Lawrence Jindra. Stěhovat se nehodlá ani zakladatelka kurzů Alena Obstová, která učí cizince česky už 38 let.
„Pro mě osobně to znamená smutek, jako když vypouštíte dítě do světa. Já sama se nepřesunu, protože v mém vysokém věku už by to nebylo ani možné. Ale bude mi to líto,“ přiznává pedagožka.
Přitom vzpomíná, jak po revoluci kurzy zakládala. Původně sloužily pro české krajany z okolí ukrajinského Černobylu, kterým vláda nabídla návrat do Česka.
„Bylo potřeba je začít připravovat, aby se tady mohli začlenit, pracovat. Kdyby dobře neznali češtinu, těžko by si našli odpovídající práci. Když se o tom dozvěděli naši krajané z okolních zemí, rozhodli se také žádat, aby se mohli toho kurzu zúčastnit. Měli menšinové školy, kde se učilo česky, nebo nedělní školy, kam děti po bohoslužbě v kostele chodily na češtinu. Učili je krajané, kteří ale neměli české vzdělání,“ vzpomíná.
Studenti v Dobrušce jsou rozděleni do šesti tříd podle úrovně znalosti jazyka. Učí se dopoledne a někdy i odpoledne. Celkem zvládnou za měsíc 90 hodin češtiny a dalších 30 hodin výtvarné a hudební výchovy a českých reálií. Přednáší se dějiny, politika a ekonomika. Po výuce nebo o víkendech jezdí na výlety.