Bouda Jana nad Velkou Úpou, která v enklávě Janovy boudy stojí od roku 1910, by borůvky klidně mohla mít ve znaku. Pravděpodobně na žádné jiné horské chatě jich nespotřebují více než tady. Na výrobu zmrzliny a koláčů jsou ročně potřeba zhruba čtyři metráky.
Rodina Paškových přišla na tehdejší chatu státního podniku Interhotel v roce 1986, po sametovém převratu stavení se třiceti lůžky a restaurací koupila. V tradici dnes pokračuje syn Petr Pašek. Boudařem se stal navzdory tomu, že ho to od mládí táhlo spíše do světa motorů.
Klikatící se a místy hodně strmá asfaltová cesta z Velké Úpy na Janovy boudy připomíná s nadsázkou horské cesty v Itálii, po kterých jezdí peloton cyklistického Gira.
Bouda Jana leží na spojnici mezi Velkou a Malou Úpou. Zhruba dva kilometry to odtud je do Spáleného Mlýna, na Portášky k horní stanici lanovky i dolů do Velké Úpy. První horalé začali v těchto místech hospodařit už v 16. století.
Uzdravení v Krkonoších
Od Jany, jejíž vyvýšenou terasu lemují truhlíky s maceškami, je krásný výhled na Světlou horu. Enklávy Velkých a Malých Tippeltových bud, rozkládající se na severním svahu kopce, odsud vypadají jako rozevřená kniha. Za horizontem vykukuje špička vysílače na Černé hoře.
Čtyřicetiletý Petr Pašek cestu do míst v nadmořské výšce 920 metrů, odkud je takový výhled, absolvoval nesčetněkrát. Pěšky, na saních, skútru, lanovkou i autem.
Rodiče se s ním z rodného Rokycanska přestěhovali do Krkonoš na začátku 80. let.
„Jako dítě jsem byl často nemocný, lékaři doporučili rodičům, aby se mnou šli na hory. Od té doby jsem byl zdravý,“ vzpomíná Petr Pašek.
Začínali na Jestřábích boudách, pracovali na Hromovce a na hotelu v Horním Maršově.
Na Boudu Jana se přesunuli v roce 1986. V té době Petr Pašek navštěvoval čtvrtou třídu na základní škole v Horním Maršov. Na autobus do Velké Úpy chodil v létě pěšky, v zimě na saních a zpátky lanovkou. Jiná možnost nebyla.
„V té době to bylo normální, do školy tak docházely i ostatní děti z hor. Nepřipadalo nám na tom nic zvláštního. Dětství jsem měl trochu jiné než děti z měst. Rodiče měli volno na podzim a na jaře, tomu se přizpůsobovaly dovolené,“ vykládá boudař.
Na střední školu odešel do Prahy, čtyři roky studoval na prodavače elektro. Po návratu ze studií už v Krkonoších zůstal a začal pomáhat s provozem horského hostince. Rodina ho koupila dva roky po sametové revoluci.
Výhradně rodinný podnik
„Od mládí mě zajímala auta, ale rodiče nechtěli, abych to studoval. Bylo to už hodně vzdálené od provozu hotelu. Prodavač elektro byl takový kompromis,“ vysvětluje Petr Pašek.
Záliba v autech mu přesto vydržela, s terénním vozem každoročně vyráží do Rumunska. Jako jeden z prvních ve východních Krkonoších předělal starší terénní auto na pásové vozidlo, se kterým vozí hosty z Velké Úpy nahoru.
Bouda Jana
|
Bouda Jana zůstala dodnes takřka výhradně rodinným podnikem. Paní Pašková vaří v kuchyni, její syn obsluhuje hosty, vyřizuje rezervace, nakupuje zboží, pouze v sezoně vypomáhají s úklidem a obsluhou v restauraci brigádníci.
Už v 90. letech se bouda přeorientovala z německé klientely na českou, dnes se na Janovy boudy vracejí stále stejní hosté, hlavně rodiny s dětmi.
Zmrzlina z vařených borůvek
Oproti divokým porevolučním letům se poměry i sousedské vztahy nad Velkou Úpou změnily.
„Po roce 1989 se to na horách hodně vyměnilo. Přišlo sem dost lidí, kteří si mysleli, že tady jednoduše zbohatnou. Provozovatelé bud se často střídali, řekl bych, že se dřív i hodně závidělo. V posledních letech se to ustálilo, každý si dělá své, vztahy se zlepšily. S boudaři z okolí se běžně navštěvujeme a občas zajdeme do hospody na pivo,“ popisuje Petr Pašek.
Přestože 300 metrů od boudy se na Pěnkavčím vrchu nachází půlkilometrová sjezdovka a daleko to není ani k hlavním lyžařským svahům ve Velké Úpě, hlavní sezonou na Janových boudách je léto.
Konkurenční výhodou více než sto let starého horského hostince se staly domácí borůvkové speciality. Už před revolucí byl známý borůvkovými koláči a knedlíky. Ostatně specializace krkonošských bud nebyla ničím výjimečným, například nedaleké Růžohorky v minulosti proslavila zvěřina.
Paškovi „borůvkové“ zaměření posunuli ještě o úroveň výš a začali dělat poháry s vlastní borůvkovou zmrzlinou. Ročně na ni spotřebují kolem 400 kilogramů lesních plodů a na odbyt jde celoročně.
„Borůvky jsou zdravé a přemýšleli jsme, co všechno by z nich šlo dělat. Koláče se tady dělaly odjakživa. Dřív byl problém pořádnou zmrzlinu koupit, tak jsme se rozhodli, že budeme vyrábět vlastní. Děláme ji z vařených borůvek,“ prozrazuje Jaroslava Pašková.
Kromě toho v kuchyni vaří houbovou polévku, kyselo, maso na hříbkách a další tradiční jídla, která neodmyslitelně patří k horám.
Jediné, co si sama pěstuje, jsou bylinky. Nic jiného totiž v těchto místech neroste. „Soused na zahradě vypěstuje úplně všechno, my jsme jen o kousek výš a nejde nám tady nic. Zasadila jsem celer a vytáhla jsem ho úplně stejný. Jen měl velkou nať,“ prozrazuje.
Jaroslava Pašková je z prostředím na Janových boudách natolik srostlá, že nemá mnoho důvodů jezdit dolů do města.
„Na samotě pracuju už přes třicet let. Když to převzal syn, přestala jsem jezdit i na úřady a na nákupy do města. Je tady tak hezky, že mi to vůbec nechybí. Stačí jen vyjít před dům,“ dodává.
Petr Pašek má dvouletého syna a pětiletou dceru a doufá, že jednou budou pokračovat v rodinné tradici. „Budu se snažit, aby k tomu měli vztah, ale nutit je asi nebudu. Záleží na nich, co je bude bavit,“ uzavírá boudař.