Na počátku byl omyl, když místní patriot zaměnil uniformu rakouského vojáka za německého, což vzbudilo vášně. Odpůrci sochy namítají, že protiválečně míněný pomník z roku 1935 od renomovaného sochaře Emila Schwantnera byl zneužit už v době svého vzniku i za druhé války.
Už nasbírali přes 260 podpisů pod petici proti vojákovi. Zastupitelé raději couvli, žádná socha se k podzimnímu výročí 100 let od konce Velké války a vzniku republiky opravovat nebude.
„Třiasedmdesát let po druhé válce chce někdo vracet dějiny Teplic do roku 1935. Tehdejší radní věděli, co dělají, když až osmnáct let po první válce instalovali pomník vojína trubače. Zapadalo to do práce páté kolony, kterou plnili ti, kteří svorně vykřikovali hesla jako Zpátky do Říše,“ ohradil se zástupce petičního výboru Ivan Cohla na debatě s vedením radnice, historiky a veřejností. Navrhl uctít pietně oběti vyjmenované na tabulkách v parčíku, ale torzo sochy by nechal jinde.
Debaty, že voják má německou uniformu, zaskočily i odborníka. Přitom sochař vytesal vojáka jistě s rakouskou helmou vzor 16, jiné než rakouské vojáky ani na pomnících Velké války nezobrazoval.
Z mokřin do márnice
„Schwantner byl realistický sochař, ale vstřebával různé umělecké směry. Pouzdro pistole odpovídá rakousko-uherskému, plášť je stylizovaný. Přilba je velmi typickým znakem rakousko-uherských jednotek po roce 1917, když je armáda pořídila kvůli četným úrazům hlavy. Přilby byly vyvinuty nezávisle na sobě v Německu a Rakousku-Uhersku. Příliš se nelišily, to je pravda. Ale spojovat je s 2. světovou válkou, to je už vůbec nesmysl, tam už je rozdíl velký. To je, jako bychom tvrdili, že americký voják má na sobě sovětskou helmu, protože tyto dvě přilby jsou si velmi podobné,“ řekl Jan Čížek ze Státního okresního archivu v Náchodě, který se zabývá vojenskou historií a nyní vydal s badatelkou Věrou Vlčkovou knihu o pomnících z 1. světové války na Náchodsku Nevrátili se - mrtvi jsou.
Socha stávala u horního zámku před zdí z pískovcových bloků, která symbolizuje rakouskou orlici. Na zdi byly čtyři desky z černého mramoru s pozlacenými jmény více než osmdesáti padlých teplických obyvatel. Na prvním místě byl starosta Teplic JUDr. Eduard Loewe, nadporučík střeleckého pluku č. 11, který padl v září 1916 na italské frontě.
Osudy pomníku od roku 1945 byly příznačné. Co ji strhli z podstavce traktorem omotanou řetězem v srpnu 1945, socha se rozlomila v pase i na další menší části. Traktor je odvlekl za město, torzo zahrnul do mokřin za školou.
Části se našly asi v roce 1982 při výkopu pro nové centrální vytápění. Pak putovaly do ohrady, kde město skladovalo stavební materiál. Po roce 1996 se ztratila spodní část sochy, zbytek byl uložen v márnici. Desky s nápisy zmizely už v roce 1946 a nahradila je nová deska s nápisem „Dík Rudé armádě“, která byla sejmuta začátkem 90. let.
Pro trutnovského sochaře Emila Schwantnera, který sám býval dobrovolníkem z první války, je socha vojáka výjimečná. Archivářka Miroslava Moravcová připomíná, že se sochař možná inspiroval místní pověstí o švédském trubačovi padlém v Horních Teplicích, který oznamoval blížící se války nebo nemoci.
Potíž se sochou je, že Teplice jako pohraniční obec mívala většinu obyvatel německých. Tudíž i pomník obětem Velké války si zaplatili a vystavěli tamní Němci.
Pomník byl odhalen a vysvěcen 29. června 1935 na počátku devítidenních oslav, kdy si Tepličtí připomínali významné výročí sto let od vydání pergamenového privilegia císaře Ferdinanda I. pro městečko Teplice. Tehdy v proslovu poslanec Hubert Birke ze Sudetoněmecké strany zdůrazňoval protiválečný náboj pomníku, totéž napsal ve zdravici i sochař Schwantner.
Politická atmosféra v pohraničí tehdy houstla, ve volbách do parlamentu v roce 1935 v soudním okrese Teplice nad Metují získala Sudetoněmecká strana 61,9 procent hlasů.
Odpůrci trubače zdůrazňují, že za druhé války se u sochy shromažďovali vojáci, kteří právě rukovali, a objevil se tam i Konrad Henlein, říšský místodržící Sudetské župy. Projevili také vážnou obavu, co by soše řekli zahraniční turisté v autobusech, které míří okolo parčíku do Adršpašsko-teplických skal. Prý by se jim dalo stěží narychlo vysvětlit, jaké všechny souvislosti socha skrývá a škodilo by to obrázku Teplic.
Každý pomník je symbol politického selhání
Zastupitelé už své úsilí vzdali, v parčíku se nejspíš dál bude nanejvýš rozsvěcet vánoční stromek. Někteří lidé v Teplicích se však pomníku zastali.
„Pokud se na věci bude pohlížet propagandisticky, tak zhovadilost nikdy neskončí. Ve válkách umírali lidé. Chlapi dostali povolávací rozkazy. Kdo šel do války s radostí, to bylo dáno propagandou. Drtivá většina z nás chodila na 1. máje, brala od ROH poukázky, bonboniéry a podobné věci, prosím, zbavme se propagandy a přemýšlejme o tom, co ohromně hezkého zaznělo z úst autora pomníku. To je memento. Každý pomník je symbol politického selhání,“ řekl Tomáš Janák.
„Původně jsem navrhoval, že by na pomníku mohly být desky obětem 1. a 2. světové války a obětem bezpráví, ale nebyla to správná cesta. Není dobře míchat a slučovat tato období. Za sebe ale říkám, že základní myšlenka byla vrátit se k pietě pro oběti 1. světové války, té nejkrvavější. Jak řekli zastupitelé, odkládáme tuto věc, rozhodně se k tomu letos vracet nebudeme, ať to řeší příští zastupitelstvo,“ řekl starosta Teplic Milan Brandejs (nez. za STAN).
Autor sochy Schwantner byl žákem Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Působil mezi válkami v Trutnově, skončil v odsunu a zemřel roku 1956 v Německé demokratické republice. Sochařská výzdoba z jeho dalších tří pomníků na Broumovsku v Křinicích, Božanově a Libné byla zničena, jen v Otovicích zůstal jeho jediný figurální pomník na Náchodsku, který je nyní opravený.
Více si ho teď všímají v Trutnově, kam se loni vrátila replika jeho Tance smrti. V Adršpašských skalách nedaleko vodopádu je k vidění jeho busta básníka J. W. Goetha.
Autoři knihy o pomnících připomněli, že pomníky Velké války se lišily v českém vnitrozemí a pohraničí, kde se zdůrazňoval víc heroismus, antické či germánské motivy. Tamní je pořizovali ze svých peněz podle toho, kdy se jim je podařilo shromáždit.
Inspirativní je, jak se s podobnou situací vypořádaly jiné, původně německé obce na Broumovsku. Například v Křinicích dokončili v roce 2011 opravu válečného pomníku z roku 1925 a přidali na něj i desku s jmény padlých ve druhé válce. V Otovicích zase vrátili na Schwantnerův pomník obecnou dedikaci obětem obou válek, alespoň se tam ale píše o 30 a 54 padlých v první a druhé světové válce.