Ondřej Vitko leží na břichu v zářezu vykopaném ve sněhu. Jeho kamarádi ho zahazují sněhem. Mladý muž má ruce před obličejem tak, aby mu zůstala vzduchová kapsa na dýchání. Nakonec mizí pod půlmetrovou vrstvou sněhu.
„Chceme, aby si kluci sami vyzkoušeli, jaké to je být zavalený sněhem. Stačí pár desítek centimetrů sněhu a sám se už ven nedostanete,“ vysvětluje nezvyklé počínání budoucích horských záchranářů lavinový preventista Horské služby Pavel Cingr.
Ondřej se po půl minutě dostává ze sněhového hrobu ven. V obličeji je červený a z plných plic dýchá chladný krkonošský vzduch: „Už tohle stačilo. Je to fakt nepříjemný. Špatně se dýchá, sníh tlačí na hrudník, navíc s každým výdechem ten sníh tlačí víc a víc, dýchání je mělčí a mělčí,“ popisuje nepříjemný zážitek budoucí dobrovolník horské služby v Krušných horách.
Právě lavinový výcvik je jednou ze součástí toho, co si musí čekatelé rutinně osvojit. Cvičí se na prudkém svahu Kotelních jam - tedy v jedné z klasických lavinových oblastí Krkonoš. Teď je ale místo relativně bezpečné, v Krkonoších je vyhlášeno lavinové nebezpečí jen druhého stupně, ale i tak musím mít pod bundou zapnutý lavinový vyhledávač.
Jak se z vrstev sněhu určuje lavinové nebezpečí
„Jeden nikdy neví, nahoře jsou sněhové převěje,“ vysvětlil redaktorovi ráno před vstupem do strmého údolí jeden z instruktorů kurzu s přezdívkou Hex, který ho na skialpinistických lyžích dovedl ke skupince cvičicích mužů. Jedna skupina se učí, jak najít člověka pod lavinou a jak ho co nejefektivněji vyhrabat.
O kousek dál je ve svahu vykopaný velkých zářez hluboký zhruba jeden a půl metru. Tady další lavinový preventista Jan Doubek ukazuje budoucím záchranářům, jak se z vrstev sněhu určuje lavinové nebezpečí.
Zimní Základní škola Horské služby trvá týden. „Třeba dnes ráno byl v devět nástup před chatou s veškerým vybavením. Na skialpech se šlo sem do Kotelních jam. Cvičit budeme do odpoledne. Pak se vracíme na chatu na pozdní oběd, po krátké pauze následuje vyhodnocení výcviku a blok přednášek. Večeře a další blok přednášek. Dnes v noci čeká kluky i cvičná pátrací akce na hřebenech,“ popisuje mi jeden z perných dnů ústřední metodik horské služby Ladislav Bedeč, který kurz vede.
Během sedmi dnů si adepti prohlubují znalosti ohledně všeho, s čím se mohou v zimě setkat. Od zdravovědy, přes zimní lezení, záchranu člověka v nejrůznějších situacích, až po meteorologii. Piluje se i lyžování, byť perfektní ovládání lyží za všech podmínek je nezbytná samozřejmost. „Uchazeč musí být hotový lyžař. Nesmí mít problém ve volném terénu. Všechno ostatní se dá naučit,“ dodává s úsměvem Ladislav Bedeč.
Musí se spolehnout jeden na druhého
Další samozřejmostí je perfektní kondice a zdravotní stav, ale také věk do 40 let. Několik set metrů převýšení v těžkém terénu zvládají všichni hravě. Praktický výcvik končí přelezením sněhové převěje a sjezdem na horskou chatu Dvoračky.
Jeden z čekatelů Lukáš Gašpar je realitní makléř z Vrchlabí. Je mu 33 let, je ženatý a v březnu se těší na třetí dítě. „Nejvíc mě láká, že budu moct pomáhat lidem. Dlouho jsem o horské přemýšlel, ale teprve teď dozrála doba, kdy už jsem usazený, mám čas se tomu věnovat. Hory mám rád, ve Špindlu je super parta, kde se na sebe můžeme spolehnout,“ vysvětluje vysokoškolák, který je čekatelem u horské služby ve Špindlerově Mlýně už čtvrtým rokem a jednou by se záchranářství chtěl věnovat profesionálně.
Právě slova o kamarádství a nutnosti moci se spolehnout jeden na druhého jsou tady důležitá. „Kolektiv musí nováčka přijmout. Musí zapadnout. Ty lidi musí spolupracovat, každý musí být týmový hráč, musí se umět podřídit zkušenějším. Pokud to nefunguje, pak prostě musí odejít,“ konstatuje Ladislav Bedeč.