Start na Sněžce, cíl na Klínovci. Mezi tím zhruba 300 pěších kilometrů s plnou bagáží přes Vrchlabí, Jablonec, Ještěd či Děčín, spánek pod širákem. Cílem je pomoci malé Michalce Michálkové, která trpí dětskou mozkovou obrnou a dalšími zdravotními obtížemi. To má v plánu Jiří Vysocký o své letošní dvoutýdenní dovolené.
Nápad vydat se na cestu mu vnukla pouť do Santiaga de Compostela, kterou na začátku letošního roku absolvovali jeho přátelé.
„Okamžitě jsem chtěl dát výpověď a jít. Pak se mi opět prokrvil mozek, já se uklidnil a začal vnímat realitu,“ vypráví pobaveně prodejce automobilů a doplňuje: „A tak jsem si vymyslel svou vlastní pouť. Konec konců i v Čechách je co objevovat a ukazovat lidem.“
Na začátku července se proto vydává na 300 kilometrů dlouhou trasu ze Sněžky na Klínovec. To, že chce průběh cesty zprostředkovávat ostatním prostřednictvím facebookového a instagramového profilu a že chce tímto způsobem také pomáhat, mu bylo jasné od začátku. Najít někoho, komu pomoci, bylo ale složitější.
„Hledal jsem nějakou konkrétní rodinu z Karlovarského kraje, které by nevadilo zveřejnění jejího příběhu a medializace,“ vysvětluje poutník.
Nakonec se mu díky výzvě na Facebooku sešly příběhy pěti dětí, ze kterých si vybral desetiletou Michalku. „Michalka se narodila ve 29. týdnu těhotenství. Bylo to takové malé ptáčátko,“ vzpomíná dívčina maminka Michaela Kantorová.
Nedovyvinuté plíce, infekce, nedomykavost srdce, krvácení do mozku, kvůli kterému má z mozku pod kůží až do břicha zavedenou hadičku, která zastává práci za míchu – to provázelo začátek Michalčina života. Některé ze zdravotních obtíží se podařilo překonat, jiné se přidaly.
„Michalka trpí dětskou mozkovou obrnou, kterou jí lékaři diagnostikovali v jednom roce. Její stav se pak ještě zhoršil ve dvou letech, kdy se jí hadička na mozkomíšní mok ucpala. Museli ji operovat a vývojově se vrátila na úplný začátek. Psychomotoricky je na tom v současnosti jako tří až šestiměsíční miminko. I přes naše pravidelná cvičení se jí právě kvůli obrně natolik zdeformovala, že se ve vývoji vrací ještě zpět. Neumí sedět, nedrží hlavu a postupem času by jí mohlo hrozit i udušení kvůli zhroucené poloze,“ vyjmenovává zdravotní obtíže své dcery Kantorová.
Nadějí je riziková operace
Nadějí je velmi riziková operace páteře, kvůli které má holčička zabudovaný vývod žaludku a musí přibrat dva kilogramy váhy. To se zdá být momentálně jako největší překážka, kvůli neustálému Michalčinu zvracení. Pokud vše dobře dopadne, mohla by na podzim zákrok podstoupit.
Poté bude nutné několik alespoň třítýdenních rehabilitací v takzvaném kosmickém oblečku. Ty nabízejí pouze soukromé kliniky, a protože je pojišťovny nehradí, rozhodla se rodina využít vybrané peníze právě na ně. Jeden týden intenzivního cvičení se dvěma specializovanými fyzioterapeuty stojí zhruba 20 tisíc korun.
Jak říká Michalčina maminka, která se o ni stará 24 hodin denně, přes nepřízeň osudu je Michalka veselá holka, která se umí i pořádně vzteknout, když se jí něco nelíbí: „Ráda poslouchá muziku, například Bena Cristovaa, Alana Walkera a další zpěváky a hity, které hrají v rádiu. A moc ráda také chodí ven. Kdyby záleželo jen na ní, pořád někde couráme.“
Obě se proto chystají Jiřího Vysockého podpořit a doprovodit na nějakém méně náročném úseku jeho poutě.
I doprovod dalších zájemců poutník jen vítá. Stačí se s ním během cesty domluvit přes sociální sítě. Souřadnice o své poloze bude průběžně aktualizovat.
„Fyzicky asi pošlapu sice většinou sám, ale v mysli ne. Půjdu s mým nejlepším kamarádem Honzou, který nedávno náhle zemřel. Tahle zpráva, moje zdravotní problémy s kotníkem a období, kdy přípravy celé akce nešly zrovna podle plánu, mě přivedly do stavu, kdy jsem to chtěl vzdát. Dokonce jsem o tom řekl i Michalčině mamince. Nakonec mě její reakce plná pochopení a vděčnosti a právě to, co se Honzovi stalo, přimělo pokračovat. Řekl jsem si, že není na co čekat a že když chci, musím to zvládnout teď. Půjdu tedy aspoň se vzpomínkou na něj,“ vysvětluje Vysocký.
„On, zkušenější, mě v šestnácti vzal na můj první trek a ukázal mi, jak v lese fungovat. Já tenkrát vyrazil se sportovní taškou a dvěma barely vody, protože jsem se bál, že umřeme žízní. Tak ho teď vezmu na jeho výšlap poslední.“
Úmysl novorolského poutníka motivuje už i další organizace a lidi, kteří chtějí pomáhat ať už přímo Michalce, nebo podobným způsobem i jiným postiženým. A právě to hodnotí už teď jako úspěch svého projektu. „I kdyby to celé nakonec nedopadlo, praskl mi kotník nebo bych to z jiného důvodu nedošel, to, že se mi podařilo seznámit lidi s Michalčiným příběhem a třeba i přimět některé dívat se okolo a zajímat se o ostatní, to má smysl.“