Současné vedení akciové společnosti Alžbětiny lázně má v plánu stav změnit. Bude to ale proces pomalý. Podle předsedy představenstva Václava Benedikta ovšem v žádném případě nehrozí varianta, že by se město této architektonické perly zbavilo.
Dokážete stručně nastínit situaci, v jaké Alžbětiny lázně v současné době jsou?
Současná situace je dost tristní. I vedení společnosti a pár lidí, doslova srdcařů, objekt zaníceně udržují a dělají vše pro to, aby byl plně funkční. To ovšem nic nemění na tom, že jak objekt, tak provoz jsou neskutečně zastaralé. Jsou tady definované i částečně havarijní stavy. Havarijním stavům se také neustále snažíme předcházet. Stalo se nám například, že jsme řešili stav, kdy nám mohl bouchnout kotel.
Mají se tedy snad návštěvníci lázní bát?
To rozhodně ne. Právě díky těm srdcařům je provoz plně funkční bez jakéhokoliv ohrožení zdraví či majetku. Ale je zastaralý. Jedinou velkou rekonstrukcí prošel objekt v sedmdesátých letech. Dílčí oprava, kdy se k bazénovému centru přidávaly sauny a wellness provoz, se datuje do roku 2004. Ale ta se týkala jen bazénového centra. Takže výstroj objektu je ze sedmdesátých let. S trochou nadsázky řečeno je to technologický skanzen.
Václav Benedikt38 let
|
V čem vidíte příčiny tohoto stavu?
Vychází i z historického kontextu budovy. Byla navržená jako letní lázně, neměla celoroční provoz, tudíž energetické ztráty v zimě nepadaly v úvahu. Stav objektu je vlastně pořád hodně autentický k roku 1906. Někde jsou i jednoduché výplně oken, které jsou také ve špatném stavu, takže energeticky hodně strádáme. To je největší minus našeho objektu. Co do vytíženosti personálu a procedur si stěžovat nemůžeme. Tu máme velkou. Ale pravdou je, že v minulosti ubyly například koupele, což souvisí s dobou, kdy si balneoprovoz dělal hotel Thermal a další hotely v okolí. Když byly takříkajíc suché, tak jsme měli 2500 procedur denně! Je tu přes 90 van na koupele, ale v současné době jich jede jen šest. To ovšem neznamená, že zbytek prostor je prázdný. Snažíme se je využívat k jiným věcem, pronajímáme je, takže máme v nabídce i řadu dalších služeb. Problém je ale v už zmíněné zastaralosti objektu a také ve výrazném podstavu personálu. To nám generuje úbytek klientů. Dalším problémem, který opět vychází z historického kontextu, je fakt, že budova nemá vlastní ubytovací kapacity a chybí místa pro parkování. Takže benefity pohodlnosti, která je dnes takzvaně in, nemáme.
Jak řešíte chybějící ubytovací kapacity?
Abychom vůbec mohli být lázněmi, musíme mít podepsanou smlouvu s ubytovacím zařízením. Po novelizaci zákona totiž lázeňská budova musí mít vlastní ubytování nebo ho musí mít zajištěné smluvně. My v tomto ohledu spolupracujeme s hotelem Imperial. To jsou všechno doprovodné minusy, kvůli kterým nemůžeme konkurovat. Paradoxně ale zjišťujeme, že se k nám klienti pravidelně vracejí právě díky kvalitě našich procedur a poskytovaných služeb. Nabízíme lázeňskou péči v maximální možné kvalitě. Spokojení a stálí klienti jsou pro nás motorem a motivací, abychom tento prestižní lázeňský provoz zachovali. Je to jediná komplexní lázeňská budova v Karlových Varech.
Zachování tohoto provozu je tedy pro vás prioritou. Na druhou stranu ale mluvíte o zanedbanosti objektu. Jaké jsou podle vás cesty z tohoto začarovaného kruhu?
Je to priorita, ale bohužel do nedávné minulosti nebyla. I když někdo třeba říkal opak. Nechci zabíhat do politických debat a dehonestovat minulé vedení, ale bohužel správný hospodář se k objektu měl chovat jinak. To, že tady proběhlo koncesní řízení, během kterého se zastavily veškeré investice, přivedlo objekt do stavu, v jakém je. Z historického hlediska byly Alžbětiny lázně postavené perfektně. Ty základní principy udržují dodnes provoz životaschopný. S vedením města jsme zajedno v tom, že Lázně V jsou precedentní a zásadní. Máme proto představu dvou možných cest, jak je revitalizovat, respektive jak je uchovat.
Jaké to jsou?
Ta nejsložitější, ale nejsprávnější je, aby provoz i budova zůstaly městu. To znamená, že bychom se museli orientovat na běžné dotační tituly, které jsou k dispozici.
Máte i variantu, že by byl provozovatelem někdo jiný?
To je právě ta druhá varianta. Pokud by se objevil investor, potencionální koncesionář, samozřejmě neberu to podle původního koncesního řízení, ale pokud by se objevil, tak proč ne. Samozřejmě za podmínky udržení komplexních veřejných lázeňských služeb. A to je vždy velmi komplikované. Investor chce samozřejmě vydělat. Městu jde o uchování hodnot a zhodnocení majetku. Což někdy může být proti záměrům investora. Ostatně ukázalo to už několikrát zmiňované koncesní řízení. Když se projekt převalí na stranu výhod investora, město se více méně změní v pověstnou dojnou krávu, která zaplatí rekonstrukci.
Vraťme se ale k první variantě.
O tu se snažím osobně nejvíc. Jak získat peníze na postupnou revitalizaci objektu, je v režii města. Samozřejmě budeme rádi, když se postupem času dostaneme k většímu balíku peněz. Našel jsem několik případů, kdy se díky pravidelným dotacím v řádu milionů podařilo opravovat dílčí problémy. Když se investorovi dařilo tři čtyři roky pracovat v souladu s podmínkami dotačních titulů, pak se v rámci ministerstev dostal k větším rezervám. Taková je moje vize. Samozřejmě krásná představa, ale znamenala by obrovské množství práce. Dotační tituly jsou specificky stanovené. Musíte vyhovět nastaveným limitům, udržitelnosti, využitelnosti objektu. Začal jsem u ministerstev. Ministerstvo kultury vypisuje dotační tituly na obnovu památkové péče. Jeden z nich je Regenerace. V jeho rámci se ale může pouze opravovat, nesmí vnést nic nového. Na Alžbětiny lázně se tedy tento program úplně nehodí, navíc z něj lze čerpat jen malé částky. Pak je ještě program Záchrana architektonického dědictví, který se ve finále řeší přes samosprávy. Tam jsou navíc dosažitelné částky vyšší. V něm vidím potencionální cestu, která by se pro naši budovu hodila. Další možnosti se rýsují na ministerstvu pro místní rozvoj, které, na rozdíl od ministerstva kultury, může dotovat i provoz. Jeden z možných postupů je projekt Restart. Tam už řešíme ve spolupráci s krajem nastavení podmínek. No a pak zkoušíme i další programy, jako jsou například norské fondy. Všude je ale velmi úzká profilace, takže musíme splnit bezpočet podmínek, abychom se do nich dostali. Ale jde to, jak dokládá případ kláštera v Teplé či hradu a zámku v Bečově nad Teplou. Doufám, že se to podaří i nám.
Máte spočítané, kolik by stálo uvést Lázně V do vyhovujícího stavu?
To je komplikovaná otázka. Když vezmeme všechny dosavadní prognózy a projekty, většinou z dob koncesního řízení, tak se částka pohybovala od půl miliardy k miliardě. Otázka je, jak jsou tyto odhady relevantní. Tím ovšem nechci říct, že by se sumy nějak nadhodnocovaly nebo že by někdo někoho uváděl v omyl. Osobně předpokládám, že by se částka mohla pohybovat kolem půl miliardy.
Získat postupně půl miliardy asi nebude úplně jednoduché. Jak dlouho si myslíte, že to potrvá?
Záleží na tom, k jakým částkám se dostaneme. Každý titul má své limity. Třeba z Regenerace se dá získat milion, milion a půl. A ještě jen na obnovu. U Restartu tak úzkou spjatost s penězi nevidím. Tam je celkový balík peněz, teď tuším miliarda a půl. Záleží na tom, jak je titul nastavený a jak se ten koláč bude krájet. U Záchrany architektonického dědictví se jedná o částky dva, dva a půl milionu korun ročně. Tento program využíval několik let například tepelský klášter. Může se zdát, že takové částky jsou u objektu, jehož obnova má stát půl miliardy, malé. Ale uděláte za ně třeba jednu fasádu, uděláte okna, čímž získáte energetické úspory. Navíc jsou to věci, které jsou vidět. A pak, pokud splňujete všechny podmínky, je šance dostat se na nějakou rezervu v rámci ministerstva.
Troufnete si odhadnout, jak dlouho by takový proces mohl trvat?
To by byla velmi odvážná úvaha a já nechci být pohádkář. Moje představa je, pokud bychom se do nějakého programu dostali, tak by bylo reálné opravit lázně do pěti let. Ale to by muselo všechno frčet. Když dám rozmezí pět až deset let, je to blíž realitě.
Nebylo by pro město svým způsobem jednodušší Alžbětiny lázně prodat?
Vždy říkám: když máme volit mezi jednoduchou a správnou cestou, volme tu správnou. Nejjednodušší by bylo samozřejmě lázně prodat, a problému se tak zbavit. V tom případě ale v Karlových Varech končíme s lázeňstvím jako takovým. Nemyslím si, že mini wellness a balneoprovozy hotelů by dokázaly nahradit Alžbětiny lázně. A že bychom ztratili poslední veřejný lázeňský provoz v lázeňském městě, to snad ne. To bychom si mohli sbalit kufry a odstěhovat se. A hlavně: snažíme se o nominaci do UNESCO v rámci Great Spas of Europe. Prodej Alžbětiných lázní by nesvědčil o tom, že se lázeňství v Karlových Varech snažíme udržet.