V novém světle ukazuje také příslušnou část archeologického fondu chebského muzea.
Jak dlouho se věnujete dějinám Chebska?
Moje cesty do Chebu a jeho okolí začaly v únoru 2007, shodou okolností právě tady, v této kanceláři Muzea Cheb, kde tehdy ještě sedával doktor Pavel Šebesta. V průběhu těch jedenácti let jsem v sérii asi deseti různých dílčích studií zkoumal některé aspekty archeologie a historické geografie Chebska. V rámci toho vznikla i revize nálezového fondu muzea, který se vztahuje k období raného středověku.
Věnujete se archeologickým nálezům i jejich zkoumání moderními metodami. Jaké výsledky to přineslo?
Je třeba říci, že většina objevů, o kterých hovoříme, byla učiněna v depozitářích chebského muzea, protože jsem se zejména věnoval revizi starších nálezů. Asi nejvíce mě vždy fascinovaly nálezy, které pocházejí z hrobů a nějakým způsobem ilustrují, jakým způsobem chtěli pozůstalí prostřednictvím mrtvého demonstrovat svoje společenské postavení. Z nejzajímavějších nálezů, s nimiž jsem mohl pracovat, mohu jmenovat jednobřitý meč z Jindřichova, ostruhu s dlouhým bodcem či zlacenou záušnici z Chebského hradu.
Jan Hasil
|
Jaké zajímavosti jste v průběhu let objevil?
Já jsem zpočátku předpokládal, že v 7. až 8. století bylo Chebsko zřejmě jen průchozím územím pro nějakou dálkovou trasu. Pochyboval jsem o tom, že by zde bylo trvalé osídlení. Ale na základě nového zkoumání ikonické lokality pro Chebsko, kterou je Jindřichov, odkud pochází i meč vyfocený na obálce knihy, se ukázalo, že na Chebsku se zřejmě od konce sedmého století pohřbívalo. A pochopitelně tam, kde se systematicky pohřbívá, tak také někdo trvale sídlí. Je tedy velice pravděpodobné, že počátky trvalého osídlení Chebska leží někde na rozhraní 7. a 8. století. Jsou poměrně nové poznatky, které poprvé uceleně předkládám na stránkách knihy.
Jaké novinky jste o meči z Jindřichova zjistil?
Tento artefakt byl od roku 1929 ve sbírce prvního chebského archeologa – regionalisty Josefa Gustava Hiersche. Nicméně, přestože byl předmětem dneska už úsměvných disputací, které ale měly poměrně neblahé nacionalistické pozadí, nikdy nebyl po odborné stránce analyzován a vyhodnocen. Takže meč putoval do Prahy pod rentgen, kde jsme ověřovali technologii jeho výroby. Šlo o to, zda se jedná o skutečně autentický meč vyrobený v německém Podunají, nebo je to nějaká místní napodobenina. K tomu meči se dochovalo ještě několik doplňků, u nichž nebylo zcela jasné, co mají představovat. Byly to jakési zkorodované kusy železa. Teprve pod rentgenem se ukázalo, že je to pozůstatek kování pochvy. Lišta, která vedla podél břitu, byla zdobená stříbrnou tausií, což je technika vykládání kovu kovem. Ve své době se muselo jednat o skutečně nádherný předmět, který sloužil zřejmě i k reprezentaci nositele. Měli jsme štěstí, že jsme mohli zkoumat nejen zmíněný meč, ale mohli si zapůjčit i pět dalších čepelí z muzea v Řezně a provést srovnání. Tím se nám podařilo prokázat, že naše jindřichovská zbraň patří do skupiny hornofalckých jednobřitých mečů. A také jsme ji mohli poměrně přesně datovat. Já osobně si myslím, že tyto meče byly primárně nikoli válečnou, ale loveckou zbraní na způsob tesáku.
Jsou k meči nějaké další informace? Třeba kde v hrobě ležel?
Ty bychom opravdu rádi věděli. Jenže tehdy meč objevili stavební dělníci a Josef Gustav Hiersche ty předměty od nich kupoval. Víme jen, že se tam našla ještě nerozbitá keramická nádoba, což jsou všechno věci typické pro hroby.
Co další nález, kterému říkáte ostruha s dlouhým bodcem?
V tomto případě se jedná o hrob dospělého muže, který byl nalezen pod jižní sakristií kaple Chebského hradu v roce 1998 v rámci výzkumu doktora Pavla Šebesty. Tamní pohřebiště, které se vázalo k nějaké ještě starší sakrální stavbě na tom místě, má odhadem na pět stovek jedinců. A právě pouze tento muž měl u sebe nůž a na noze ostruhu. Byl pohřben v bezprostřední blízkosti místa, kde tušíme tehdejší chebský oltář. Takže to musela být jednoznačně osoba mimořádného společenského postavení a významu. Nám se nyní ostruhu podařilo na základě rentgenových snímků zrekonstruovat a následně nechat zakonzervovat na univerzitě ve Vídni. A znovu se jedná o předmět, který měl nejen praktické užití, ale svého nositele i reprezentoval. Byl totiž opět zdobený vykládáním železa barevným kovem.
A záušnice?
Ta má jádro tvořené slitinou kovů s obsahem železa. Soudíme tak podle koroze. Vnější povrch je krytý zlatým plátováním, což je docela neobvyklé. Lze říci, že v rámci Čech byly nalezeny tisíce záušnic, byl to tehdy zcela běžný druh šperku, ale záušnice zdobené zlatým plátováním bychom mohli spočítat možná na prstech jedné ruky. Tento honosný šperk opět pochází z hradního pohřebiště v okolí kaple.
Čím by kniha mohla být cenná pro lidi, kteří zde žijí?
V podstatě se dá říci, že je v ní obsaženo přinejmenším pětadvacet tipů na nějaký odpolední výlet. U těch lokalit, kde je to smysluplné, jsou udány i GPS souřadnice. Lidé tak mohou navštívit místa, která byla v minulosti spojována s počátky osídlení Chebska, s raným středověkem, ale dnes je již jasné, že ta očekávání byla neopodstatněná. Přesto se jedná o místa, jež za návštěvu určitě stojí. Mohou se tak podívat například na valovou soustavu Burgholz nad přehradou Jesenice, vydat se na nádherné vrcholně středověké dvojhradí na Gross Waldsteinu ve Smrčinách, mohou se podívat na pravěké hradiště s kolonizační osadou u Libé.
A co místa, která s raným středověkem podle posledních výzkumů opravdu souvisejí?
I ta je krásné navštívit. Doporučuji například zaniklý moderní hřbitov u Třebeně, pod nímž se nacházelo raně středověké pohřebiště. Právě odsud pochází kolekce esovitých záušnic, což je tedy šperk, který byl pro raně středověké Chebsko typický. Druhé pohřebiště z tohoto období se nachází v Horních Lomanech. Ona ta pohřebiště byla umístěna vždy na okraji osídlení, na jakémsi místě mezi světem živých a mrtvých. Tam je nacházíme. Je z nich velice specifický a pěkný pohled do Chebské pánve. Popisuji ale i další místa na výlety, ke kterým knížka může být průvodcem.
Co ještě v knize zmiňujete?
Jak už jsme zdůrazňovali, Cheb leží na česko-bavorském pomezí. Pro nás v Čechách je stále málo známý fakt, že tato hranice mezi slovanským a germánským etnikem je mladého data. V raném středověku byla rozhodně jinde. Osídlení západních Slovanů sahalo mnohem hlouběji do Německa, do Horních Franků na západě a na jihu k Dunaji. V Německu už došlo k prozkoumání stovek lokalit tohoto období, vznikla zde specifická škola slovanské archeologie, kterou reprezentuje především můj učitel Hans Losert z univerzity v Bamberku. Já jsem do své knihy zařadil i tento fenomén, je to v současnosti nejrozsáhlejší české shrnutí této problematiky.
Lze v knize najít nějaké příběhy?
Na úvod knížky samozřejmě shrnuji dosavadní způsoby vyprávění počátků Chebska. Ty jsou jistě mnohdy půvabné, ale já sám nejsem historik, netvořím vyprávění. Jsem archeolog a popisuji struktury. Nové příběhy ode mě vážně nečekejte. Čekejte popis sídelní a společenské struktury, mapy, schémata, vyobrazení. To je způsob, jakým komunikuje archeologie.