Když se po sametové revoluci a pádu železné opony vrátili po letech do Aše potomci německých obyvatel, kteří ze svých domovů museli po válce odejít, čekal je smutný pohled. Aš se změnila. Více než polovina původních domů už nestála, zmizely celé ulice. Nenašli ani hroby svých předků. Na místě rozlehlého evangelického hřbitova vyrostly tenisové kurty.
Radnice chce někdejší necitlivé rozhodnutí o stavbě sportoviště na svěcené půdě narovnat. Na místě bývalé márnice plánuje vybudovat památník, který by historii místa i jeho osud připomněl.
„Myslím, že to tehdy v sedmdesátých letech nebylo právě šťastné rozhodnutí. Hodně lidí v Aši o tom mluvilo a záměr odsuzovalo, ale tajně. Nikdo nechtěl získat nálepku potížisty,“ vzpomíná na dobu svého dětství Milan Vrbata, mluvčí ašské radnice.
Zrušením a likvidací největšího ašského hřbitova, kde našla místo posledního odpočinku celá řada známých a pro město významných osobností, přišla Aš nenávratně o kus své minulosti. Ani to však nezastavilo bagry, které se zakously do hrobů a srovnaly náhrobky se zemí.
Gustav GeipelČestný občan stavěl chodníky, zakládal nadace Jednou z významných osobností, které spočinuly na někdejším evangelickém hřbitově, byl Gustav Geipel (1853-1914), jeden z nejbohatších továrníků v Aši. „Urna s jeho popelem byla uložena do hrobky rodiny Geipelů, která na hřbitově stála,“ uvedla historička Jana Kočišová z Muzea Aš. Podle jejích slov byl Gustav Geipel majitelem tkalcovny a členem správní rady plzeňského pivovaru. Zakládal různé nadace, např. Geipelovu nadaci na léčbu tuberkulózy. V Aši nechal vydláždit řadu silnic a chodníků, pořídil pro tamní nemocnici rentgen, evangelickému kostelu Svaté Trojice věnoval varhany, které byly ve své době největším varhanním systémem ve střední Evropě. Měly 4318 píšťal. Městu také daroval pozemek pro stavbu gymnázia. Vděční Ašané jej v roce 1909 jmenovali čestným občanem města. Pomáhal ale i po smrti. Ve své závěti odkázal městu pozemky, lesy, zemědělskou usedlost, dnes ji známe jako Lipový dvůr. Pamatoval i na dláždění zbývajících ulic a na ten účel v závěti Ašským daroval šest milionů korun. Město Aš mu v roce 1924 nechalo postavit na Okružní ulici pomník, který na místě stojí dodnes.  Portrét Gustava Geipela. |
Za své vzala i rozlehlá smuteční síň, která stávala poněkud bokem, u přístupové cesty lemované stromořadím. Její podoba už je zřejmá pouze z historických fotografií. V té době už nestál ani evangelický kostel uprostřed hřbitova, který v roce 1960 do základů vyhořel.
„Samotný hřbitov byl zrušen o šest let později. V roce 1973 kompletně ustoupil stavbě sportoviště. V tom roce se začal areál se šesti kurty budovat v rámci takzvané akce Z, což vlastně znamenalo pracovat zadarmo. V kronikách města z tohoto roku jsem k tomu našel jen pár řádek. V tomto roce byl ustaven tenisový oddíl, který je velmi iniciativní. V akci Z začali jeho členové budovat celý areál tenisových dvorců. Víc se o této věci kronika nezmiňuje,“ uvádí Vrbata, který zároveň pracuje jako kronikář.
Nevhodné umístění tenisových dvorců v místě někdejšího hřbitova vedlo po revoluci k úvahám o přemístění tenisového areálu do jiné lokality. Jednalo by se ale o finančně velmi náročnou investici, proto se od plánu nakonec ustoupilo. Areál před časem převzalo od TJ Jiskra město Aš a postupně jej modernizuje.
„V listopadu 2012 byla u vchodu do tenisového areálu z iniciativy Domovského spolku okresu Aš se sídlem v Rehau (Heimatverband des Kreises Asch e. V.) odhalena pamětní deska připomínající, že na tomto místě kdysi býval evangelický hřbitov. Text je v českém a německém jazyce a uvádí se v něm historické údaje týkající se hřbitova a jeho osudu. Zmiňuje kupříkladu letopočet 1724, odkdy se datuje existence dolní části evangelického hřbitova, rok 1966, kdy byl hřbitov zrušen, a rok 1975, který byl rokem otevření tenisových kurtů,“ dodává Vrbata
Dodal, že další upomínka na minulost by měla vzniknout v rámci revitalizace celé lokality na místě, kde stávala smuteční síň. Plochý památník bude tvořit soubor různě velkých kamenných kvádrů s prohlubněmi k umístění svíček.
„On ten hřbitov byl ale mnohem rozlehlejší. Skládal se celkem ze tří částí. Nejstarší část se rozkládala u bývalého kostela, druhá v prostoru dnešních tenisových kurtů a třetí směrem k Okružní ulici,“ upřesňuje historička Jana Kočišová z Muzea Aš.
Podle jejích slov se příliš podkladů o celé lokalitě nezachovalo. „Máme k dispozici nějaké fotografie a pár písemných záznamů a existuje i mapa části hřbitova se zakreslenými hrobkami a jmény jejich majitelů. Jenže ta je v soukromých rukou, takže používání tohoto materiálu je velmi omezené. Ale třeba náhrobky z ostatních částí hřbitova zmizely v nenávratnu. V lapidáriu muzejní zahrady je pouze několik těch nejstarších, které se podařilo zachránit, se jmény starých měšťanských rodů. Ale zbytek je pryč. Je to i z pohledu historiků ohromná ztráta. Vlastně se tak současně se hřbitovem povedlo vymazat i část historie města,“ dodává Kočišová.