Letos se rozhodl, že o svém životě tady napíše knihu. A také ji sám vydal. S prací začal v lednu a v červnu už před sebou měl Bedřich Švehla hotovou knihu vzpomínek Tenkrát na Doupově. Mezi střípky vzpomínek čtenář narazí i na Věru Čáslavskou.
Proč jste se rozhodl napsat knihu?
Knihu jsem napsal z popudu svých kamarádů spolubojovníků jako výsledek mnoha mých vzpomínek a vyprávění při společných setkáních spolužáků z vojenské školy Jana Žižky v Bratislavě a vyššího vojenského učiliště Otakara Jaroše.
Proč právě vy?
Jako jediný z mých bývalých spolužáků jsem celý svůj vojenský život prožil u jednotek útvaru 19. a 20. motostřelecké divize. Prošel jsem si velitelskými funkcemi, od velitele čety, roty, praporu až pluku. Později jsem vykonával funkci náčelníka operační skupiny a náčelníka štábu 19. divize v Plzni a po jejím rozpuštění jsem v roce 1990 přijal nabídku vykonávat funkci velitele vojenského výcvikového prostoru Hradiště. Tam jsem působil až do března 1995, kdy jsem odešel do zálohy. Byl jsem tady asi čtyři a půl roku.
Co jste chtěl ve své knize zachytit?
Jsou to v podstatě mé vzpomínky, ale i vzpomínky na kamarády a lidi, se kterými jsem tady prožil to pěkné i to horší a někdy i to nejhorší. A myslím si, že některé události, které jsem popsal jsou víceméně výsledkem vyprávění místních obyvatel a lidí, kteří zde pracovali.
Bedřich Švehla
|
Co vás vedlo k tomu, že jste zaznamenal i takové příběhy?
Myslím si, že jsou natolik zajímavé, že bych se o ně mohl podělit i s ostatními. Samozřejmě kniha není směrována jenom k vojákům, ale i k lidem, kteří mají určitý vztah k těmto krásným horám.
Dá se tedy říci, že jste zachytil i místní legendy?
Zmiňuji v jedné kapitole místní figurky a lidi, kteří neodmyslitelně k Doupovu patří. Ať už jsou to civilisté nebo vojáci.
Neměl jste problém s nějakým vojenským tajemstvím, když jste knihu psal?
Vzhledem k tomu, že už uplynulo pětadvacet let, tak si myslím, že jsem tam téměř nic neprozradil kromě nějakých věcí. A pokud jsem snad něco vyzradil, tak už je to určitě promlčené.
Čím je vaše kniha tak jedinečná?
Jedinečná je tím, že je to první kniha o Doupově a vojenském prostoru Hradiště. Protože dosud o tomto prostoru vyšly pouze dvě odborné publikace, které se týkají více méně přírody, ptáků a morfologických záležitostí. O lidech a o tom, co se zde dělo, se nikdo nikde nezmínil. Částečně proto, že to bylo utajované, a potom se zřejmě nenašel nikdo, kdo by měl tak pěkné vzpomínky jako já. (smích)
Zasahovala nějak armáda do obsahu knihy?
Vůbec ne. Jen jsem některé pasáže konzultoval se svým bývalým nadřízeným generálem Vackem. Ten mi dal některé cenné rady a připomínky ke knize.
Co vás zaválo až do našeho kraje?
Já to řeknu takto. Nastoupil jsem do armády jako voják z povolání v roce 1967, což je strašně let. Každý vojenský život, obzvlášť ten bojových útvarů, se skládá z toho, že se cvičí v mírové posádce a vyjíždělo se do několika prostorů. A protože z Vysočan u Tachova byl nejblíž vojenský prostor Hradiště Doupovské hory, tak jsem většinu času strávil zde. Když jsem si to s odstupem času spočítal, tak jsem tady i jako voják a velitel různých jednotek strávil více jak 850 dnů nepočítaje toho 4,5 roku, kdy jsem zde byl jako velitel vojenského prostoru. Dá se říci, že jsou to více než dva roky mého života. Což může potvrdit i má manželka, která se mnou tuto anabázi snášela. Nakonec i má dcera.
Jak dlouho jste knihu psal?
V řádech několika měsíců.
Neměl jste tvůrčí blok, když jste vzal tužku do ruky?
Nevzal jsem tužku, ale počítač a ťukal jsem to na klávesách. A tvůrčí blok jsem také neměl. Jen jsem si musel ujasnit některá fakta a něco jsem si musel vyhledat.
A co odborné konzultace?
Ani ty ne. Všechno se dá dnes najít na internetu. V některých věcech mi pomohli místní rodáci a také zavzpomínali bývalí spolubojovníci.
Co bylo nejnáročnější, když jste dával knihu dohromady?
Najít nakladatele. Dvakrát jsem se poptal a do třetice jsem se rozhodl, že knihu vydám sám. Což je nejrychlejší a nejlepší.
Můžete připomenout některou z událostí, kterou jste popsal?
Těch případů je hodně. Prožil jsem různá setkání. Některá byla úsměvná a některá méně. Z těch méně úsměvných událostí to byla třeba anabáze se skákající střelou, kdy dělostřelci ze Sokolova stříleli jinam, než měli, a zasáhli obytný dům. Byla z toho tehdy dost nechutná aféra, kterou v knize poměrně podrobně rozvádím.
Určitě je i něco příjemnějšího, na co vzpomínáte, ne?
Zajímavá byla návštěva prezidenta Václava Havla s Věrou Čáslavskou. Tehdy se zde zúčastnili rozsáhlého cvičení dvou motostřeleckých čet, které se ztratily v porostu a pan prezident nic neviděl. To bylo v srpnu roku 1991.
Jak se hlásí takový příjezd vrchního velitele ozbrojených sil?
O návštěvě prezidenta jsem se dozvěděl, když mi zavolala Věra Čáslavská. Já jsem samozřejmě o ničem nevěděl a překvapeně vyslovil souhlas. Chvíli na to mi volal nadřízený z Tábora, který mi sděloval totéž.
A jaké to bylo s Václavem Havlem naživo?
(předčítá přímo z knihy) Na stojanu před panem prezidentem visela mapa v měřítku 1:25, kde byl znázorněn průběh cvičení. Znázorněné útočící čety se tam ztrácely uprostřed zakreslených sousedních praporů. Po skončení výkladu se pan prezident zvedl a zamířil k toaletám. „Takhle jedno pivo by se nenašlo?“ šeptem mě oslovil na chodbě. Dal jsem pokyn veliteli střelnice a ten po chvilce i přes protest ochranky pronikl i s lahví piva na toaletu. Po chvilce z ní vyšel mnohem spokojenější prezident.
Mělo to tenkrát nějaké následky?
Když tehdy odjížděla paní Čáslavská, tak mi vyčítavě řekla, že to pivo jsem si mohl odpustit.
Co ta pověstná Doupovská zima?
Tu jsem zažil. Když jsme sem přijeli, tak tu bylo minus 38 stupňů Celsia. Tehdy jsme krájeli salám sekyrou.