Masožravá Adéla v chebském muzikálu hýří díky výtvarnici barvami

Díky její fantazii vznikají osobité kostýmy, které dávají tvář mnoha představením. I když se nechává inspirovat mnoha vlivy, rozhodně to není na přehlídkových molech s novými kolekcemi.

„Módě vůbec nerozumím. Pohybuji se na hraně metafory a fantazie. Mě zajímá výtvarnost, a ne zájem obchodního řetězce a trend pro jaro,“ říká Andrea Králová.

3 fotografie

Odkud jste čerpala inspiraci při navrhování kostýmů pro muzikál Adéla ještě nevečeřela?
Se scénografem jsme se domluvili, že chceme představení držet v nějakém dobovém charakteru, inspirovali jsme se začátky černobílé kinematografie, brali jsme to i jako poctu Karlu Zemanovi, kterého máme rádi. Režisérovi a uměleckému šéfovi chebského divadla Zdeňku Bartošovi, se kterým dlouhodobě spolupracuji, se ten výtvarný klíč líbil a v tomhle duchu jsem navrhla jednotlivé kostýmy.

Například Adéla je ale barevná. Jak to?
Právě ona měla být jediným barevným prvkem, až revuálním, aby se odlišovala od celkového vizuálního pojetí. Na kombinézu jsme použili nejrůznější lycry, ze kterých se dělají taneční kostýmy. Látka v divadelním světle hází různé odstíny. Chvíli je zelená, fialovorůžová, někdy začíná zlatavět, efektní jsou i různé flitry.

A co její tvar?
Ten naopak vyšel z reálné podoby masožravých rostlin. Tam jsme si vymýšlet nechtěli. Základní návrh dělal výtvarník scény. Kostým jsme nechali šít v pražském divadle Disk, kde mají zkušenosti s mnoha experimenty. Museli jsme vymyslet, jak kostým vycpat, uchytit na postavě, vymyslet, aby fungoval, když si do něj herečka vleze a rozevře ruce, aby to mělo stále tvar rostliny a bylo překvapivé. To vše se zkouší na několika dílčích zkouškách, kdy se látka různě prostříhává, muchlá, našívá, aby ve světlech vytvářela rostlinnou strukturu.

Proč je na podvozku s kolečky?
Tvoří vlastně spodní část květináče. Patří k muzikálové náladě, chtěli jsme, aby to bylo živé a zábavné. V květináči jsou i menší modely Adély.

Zkusila jste si kostým sama?
Jasně, já lezu do většiny kostýmů. To musím. Nejlépe tak poznám, jestli jsem nenavrhla nějakou hloupost. Když něco nakreslíte, je to pak stejně trochu jiné, když to ušijete, a ještě trochu jiné, když si to někdo oblékne.

Co vše musí herečka v kostýmu Adély zvládnout při požírání lidí?
Vpředu je suchý zip na otevírání, oběť jí pak vyleze pod nohama. Ale je tam ještě to, co divák nevidí. Herečka v roli Adély se mění. Když ta „základní“ Adéla, Vladimíra Vítová, nemůže, protože dělá něco jiného, střídá ji jiná. Proto má také ta postava škrabošku.

Jak vznikaly další kostýmy?
Ke každé postavě jsem si vybrala nějaký tvar a šrafuru. Bavilo mě hrát si s různými proužky, puntíky. Bavily mě kočky a kabaret. Myslím, že se docela povedla postava dědečka, která je roztomilá. Jsem ráda, když se na jevišti objeví vše, co bylo pověšené na ramínkách, a funguje to dohromady i s rekvizitami, třeba s kufrem plným vynálezů. Tedy když je to dotažené do konce. Kostýmy jsou služebná věc.

Navrhovala jste pro muzikál i rybky v akváriu?
Dodala jsem tomu nějaké výtvarno, aby vtipy byly dotažené do konce i vizuálně.

A co postava liliputána?
V první variantě měl chodit po kolenou. Ale režisér Zdeněk Bartoš s hercem Miroslavem Sabadinem přišli s nápadem, že by to šlo na skateboardu. Zkusili jsme to a vypadalo to celkem dobře. Museli jsme ale kvůli tomu absolvovat tři zkoušky, protože celý kostým se skládá z pěti částí. Šil se žaket, který je spíš širší než delší, také malé kalhoty, druhé ruce, vyráběly se speciální boty.

Co bylo při navrhování nejtěžší?
Návrhy jsem se nijak netrápila, ty mě bavily. Nejtěžší je zajistit, aby se herci stihli převléci, vědět, jakou další část kostýmu si může nechat na sobě. Těch kostýmů jsou desítky. Na první pohled to působí jako totální chaos. Hercům pomáhají oblíkačky, kmitají tam kulisáci, rekvizitáři podávají rekvizity, do toho sjíždí různé opony a ještě se promítá. Je to náročné.

Sledujete módní trendy, chodíte na přehlídky?
Ne, já vůbec módě nerozumím. Já se živím jako kostýmní a scénická výtvarnice, dělám masky, loutky, učím scénografii na katedře alternativního a loutkového divadla, dělám kostýmní výtvarnici pro film. S módou ale nemám nic společného. Pohybuji se na hraně metafory a fantazie. Mě zajímá výtvarnost, a ne zájem obchodního řetězce a módní trend pro jaro.

Musíte se ale vyznat ve stylech oblékání používaných v minulosti. Co tedy inspirace v historii?
Mám ráda retro. Mám sbírku kostýmů od padesátých do osmdesátých let. Dělali jsme třeba módní přehlídku v chebském Retromuseu, ale to byla spíš parodie na módní přehlídku.