Jeho jméno je lidem z regionu neprávem neznámé. Je základajícím členem Českého svazu bojovníků za svobodu a zejména jeden z posledních žijících pamětníků hrůz války, koncentračních táborů a degradace osobnosti člověka. Jeho příběh by vydal na knihu.
Skoro celá rodina z maminčiny strany mu zemřela v koncentračních táborech. On sám byl do Mauthausenu poslán v roce 1944 jako dvaadvacetiletý. Měl štěstí v neštěstí, protože byl vyselektován a poslán do Vídně, kde se utvářely pracovní skupiny a on byl zařazen do jedné z nich.
Konkrétně do 124. pracovní čety, a to spolu s dvěma mladíky ze Znojma a Stošíkovic. Vlakem se přesouvali do Francie, místem určení bylo město Dijon. A tehdy poznali hrůzy války naplno, když jejich vlak bombardovali ve stanici Metz spojenci.
„Tu hrůzu nelze jen tak popsat, tam byly první ztráty na životech. Tento otřesný zážitek jsme si všichni pamatovali,“ vypráví dnes Otto Lang.
Zima, hlad, dozor SS
Přežili a dojeli. Ve Francii dostali za úkol budovat podzemní leteckou továrnu. Ubytovaní byli ve velké hale na slámě a spali pod jednou dekou. Jídlo? „Bylo moc špatné a bylo ho málo,“ líčí pamětník.
Třeba hovězí polévku nastavoval kuchař z hlavy krávy čtrnáct dnů, a tak to bylo se vším. Nezbylo než si zaopatřovat jídlo, jak jen to šlo, hlavní bylo nenechat se chytit. Sbírali ovoce a zeleninu nebo si při práci ve skladu proviantu vyhodili chleba oknem.
Pracovali těžce a nepřetržitě ve dvanáctihodinových směnách pod dohledem dozorců SS, byla jim zima a měli hlad. A tak práci sabotovali a úmyslně zdržovali.
Zejména v nočních směnách zapnuli sbíječku, ale nikdo s ní nepracoval. Jeden hlídal a ostatní spali. Nad ránem ji druhou sbíječkou vydobyli ze skály, ale pracovní výkon nebyl téměř žádný.
Ale i když to v Dijonu bylo špatné, mělo být ještě hůř. Při osvobozování Francie spojenci začali Němci ustupovat. A tak pracovní čety musely postupovat před frontou a budovat pro německou armádu obranné linie.
„Tady jsme sabotovali ještě víc, každý z nás se víc díval na to, jak nepřijít o život a přežít. Postupně jsme se dostali až k řece Rýn. Při těchto přesunech byla smrt na denním pořádku a s jídlem to bylo ještě horší. Kolik nás z té stovky přežilo, nevím,“ vzpomíná Lang.
Rodina přišla o majetek kvůli Benešovým dekretům
Po překročení Rýna panoval všude chaos a dozorci prchli. „A v tomto nastalém zmatku se nám několika podařilo dostat do Rakouska a do Vídně. Potom nákladním vlakem do Retzu a následně do Znojma a odtud pěšky s vypětím posledních sil hladový a žíznivý domů,“ líčí Lang.
Jenže ani po skončení války to nebylo dobré. Rodina přišla o dům a majetek, protože podle úřadů se na ni vztahoval konfiskační zákon Benešových dekretů.
V roce 1949 se Otto Lang oženil a nejdříve s manželkou hospodařili na svém, potom pracoval v JZD a po jeho krachu se živil jako traktorista. Manželé vychovali dvě dcery a těší se ze čtyř vnuků a osmi pravnoučat.
Lang je držitelem Medaile za vlast a svobodu a také zlaté medaile Jihomoravského kraje za mimořádné hrdinství během odboje proti nacismu a fašismu za druhé světové války. Podle rodiny jeho dcery se doposud těší dobrému zdraví odpovídajícímu jeho věku a má stále zájem o dění doma i ve světě.