iDNES.cz

Pořád na plný plyn. Aneb jak se letí v závodním člunu hlavou napřed

  7:00
Bláznovství, nebo rozkoš? Redaktor MF DNES si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké je to řídit závodní motorový člun na legendárním rybníku Olšovec.

Podle odhadu znalce může člun OSY400 bez závodní vrtule dosáhnout rychlosti zhruba 70 kilometrů v hodině. | foto: Pavel Stančík

Z oblohy září sluníčko, po klidné hladině rybníku Olšovec se bezstarostně plaví lidé na šlapadlech nebo paddleboardech, další rekreanti spokojeně polehávají na břehu. Dokonalá letní idylka.

A přesto mě uvnitř svírá úzkost. Za chvíli se totiž mám nasoukat do člunu, který na první pohled připomíná placku s křídly, motorem a úzkou štěrbinou uprostřed.

To samo o sobě budí respekt přerůstající až v lehkou bázeň. Ale je tu ještě jedna libůstka navíc. „Ocitnete se hlavou napřed asi dvacet centimetrů nad úrovní vody,“ oznamuje Marian Jung, sedminásobný mistr světa v závodech motorových člunů.

To, co mě čeká, je totiž jízda ve vodní obdobě skeletonu. „Čím blíž hlavou k hladině, tím se zdá rychlost vyšší,“ sděluje Petr Hemerka, majitel a šéf nejúspěšnějšího českého týmu H2O Brno.

A já nevím, jestli z té informace mít radost, nebo obavu...

Tady v Jedovnicích na Blanensku se už skoro padesát let v kuse konají závody motorových člunů, tradičnější destinaci v Evropě nenajdete. Další podnik pod hlavičkou mistrovství světa a Evropy se tu pojede o víkendu 7. až 8. září. A pořadatelé před ním sezvali několik novinářů, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké je to letět těsně nad hladinou.

Ano, letět. „Až se to rozjede, loď pod sebe dostane vzduch, trošku se zdvihne a budete mít pocit, že letíte. Což je správný pocit,“ popisuje Jung. On sám závodí v královské třídě F500, jejíž model obdivujeme na břehu. Do tohohle vodního žihadla nás ale neposadí, jako začátečníci bychom neměli šanci jej ukočírovat.

Nefouká, takže nic nehrozí

My se svezeme – vlastně proletíme – v člunu třídy OSY400. Má dvouválcový dvoutaktní motor o objemu 400 kubických centimetrů s výkonem přes 30 koňských sil. Palivem je metylalkohol. „Je to taková babeta,“ glosuje Marcel Čopák, předseda zdejšího Klubu vodních sportů Jedovnice.

Pro někoho možná babeta, ale pro mě pořád solidní monstrum. Ke klidu nepřidávají tři pomníčky věnované u Olšovce zabitým pilotům ani historky a rady z úst matadora Hemerky.

„Pozor na hráz. Už jsem viděl, jak jí jeden prolítl.“ Nebo: „Nemá to brzdu. Když uvidíte, že se nevyhnete břehu nebo překážce, tak se odražte jako kočka a z lodi vyskočte. Ve vzduchu ztratíte energii, ale dopadejte do klubíčka, jinak voda trhá ruce a nohy.“

Na náš lehce křečovitý smích však dobrácký Hemerka reaguje: „Ve vašem případě se není čeho bát. Naštěstí nefouká a vznesení do vzduchu ve vaší rychlosti nehrozí. Jen to nesmíte podcenit.“

Nohy nejsou potřeba

Když kolegové přede mnou své jízdy zvládli, napětí přece jen opadá. Už nejde o to přežít, ale zkusit si to užít. Navlékám záchrannou vestu a nasazuji helmu. „Ty jsou dělané pro motorkáře a nepočítalo se u nich s hledím na čele. Jak budete ležet na břiše, budete muset hlavu nepřirozeně zaklonit. Po chvilce to bolí, ale při tom adrenalinu to nebudete vnímat,“ přibližuje Hemerka.

Na rozdíl od statného kolegy přede mnou se poskládám do člunu poměrně snadno. Pravou rukou zespodu chytám volant, levou chňapnu páku ovládající plyn. Závodní machři korigují svou jízdu i nohama, to v tomhle případě naštěstí není potřeba.

Trasa vede kolem dvou bójí na už vylidněném rybníku. Podobně jako na motocyklové ploché dráze se zatáčí jen doleva a společný je i průjezd zatáček „smykem“.

Náš člun spadá do kategorie proprider, tedy kluzák. „To znamená, že při zatáčení kolem bójí budete klouzat. Nemusíte se ničeho obávat, protože na levé straně lodi budete mít kormidélko z duralu, které vás bude držet tím směrem, který potřebujete,“ uklidňuje Jung.

Chlapi z místního klubu mi ze břehu nahazují motor a já zlehka přitahuju plynovou páku. Člun zařve a vyletí jako raketa, aspoň tak to cítím uvnitř. Ale žádný děs se nekoná, na vodní let si zvykám rychle. Podle odhadu znalce Hemerky se bez závodní vrtule můžeme dostat na nějakých 70 kilometrů v hodině.

Větší rychlost, víc zábavy

Teď je na řadě obrat kolem bóje. „Nejdřív budete dělat velké oblouky, pak se můžete snažit jet agresivněji. Ale strach vám nedovolí, abyste to zařízli jako piloti v závodech,“ prorokoval na břehu Hemerka.

A má pravdu, první dva obraty si dávám „piánko“. Loď poslouchá, žádný problém. V hlavě mi však začíná hučet pokyn, který při instruktáži na břehu zněl zdaleka nejčastěji: „Jeďte pořád na plný plyn.“

V tomto případě to není fráze z motivačního citátu, ale navýsost praktická rada. Právě při plné rychlosti loď reaguje nejlépe. A zároveň poskytuje největší potěšení, vzrušení, nadšení. „Je to jen o tom si ten software uložit v hlavě,“ podotýká Jung.

Stojí to chvilku přemlouvání, ale nakonec přitáhnu páku na maximum a kousek před bójí otáčím volantem doleva.

To je ono! Těžko popsatelný stav, kdy cítíte, jak pod vámi loď doslova klouže po hladině jedním směrem a vy máte dojem, že musíte uletět daleko na opačnou stranu, ale přitom jste pevně usazeni – tedy vlastně uleženi – uvnitř.

To chci znovu. V mysli hlodá červík nejistoty, ale zároveň i slova chlapů ze břehu: „Tenhle člun se ještě nikdy nepřevrhl.“

Jednou elegantní průjezd, podruhé slabota

Přemáhám pud sebezáchovy a mačkám plyn, co to jde. Ale s volantem je to horší. Nejsem žádný velký šofér, takže při průjezdu kolem druhé bóje necitlivě zaberu až moc. Místo vykroužení ladného oblouku vykrojím zatáčku tak, že mám pocit, jako bych se zastavil. Motor řve, loď jako by se zmítala na místě. Být to v závodě, všichni mi rázem frnknou a je po nadějích.

Tady naštěstí soupeřím jen sám se svým strachem. Znovu naberu rychlost a jednu zatáčku znovu vystřihnu docela elegantně, ta druhá opět slabota. Brzy se dozvím proč.

Po asi čtyřech okruzích mířím zpět ke břehu, na vodě jsem mohl být tak dvě tři minuty. Krátký, ale mimořádně intenzivní zážitek.

„Mělo to koule,“ potěší mě uznání na molu. Všem kolem děkuju, že mi tohle umožnili.

A ptám se na hodnocení od mistra světa. „Tam, kde bylo dost místa, to byl krásný průjezd. V užším místě rybníka na vás psychicky dolehlo, že musíte zatočit a rychle se odtamtud dostat pryč. V tom momentě je třeba uvolnit zatáčku do většího rádiusu,“ vysvětluje Jung.

Ta hlava! Nakonec jsem svůj „software“ prolomil jen zčásti. Jung ovšem laskavě doplní: „Jsem přesvědčený, že váš další pokus bude špičkový.“

Kéž by ještě někdy nějaký byl.

Co obnáší vodní formule

Do těsného kokpitu se pilot sotva vleze. A když to rozbalí, za pár sekund se řítí až dvousetkilometrovou rychlostí. Motorový katamarán třídy F500 je skutečná vodní formule.

„Loď pohání vrtule, která ji zvedá, což pod ni umožní nabrat určitou hmotu vzduchu, která pomůže vznést loď nad vodu. Čím menší styk s vodou, tím vyšší rychlost,“ vysvětluje základní princip Petr Hemerka, jehož tým H2O Brno úspěšně zápolí v mistrovství světa.

Řídit tuhle mašinu se čtyřválcovým speciálně sestaveným motorem nemůže kde kdo. Nutná je k tomu perfektní souhra všech čtyř končetin – ruce ovládají volant a takzvaný trim, což je úhel přiklopení a odklopení motoru od lodě. Jedna noha přidává plyn, druhá mění délku výfukového systému.

„Průjezd kolem bójky, který je nejdůležitější, trvá zhruba dvě vteřiny a pilot při něm musí zvládnout asi 25 úkonů. Není u toho čas na přemýšlení, všechno je třeba dělat automaticky,“ přibližuje Hemerka.

Kromě vedení člunu musí závodník zároveň sledovat soupeře, s nimiž se předhání na trati, a číst vodu, protože se například nemůže otáčet na hraně vlny. Pokud udělá chybu a lodní šroub se na delší čas vynoří z vody, může se člun vymrštit vysoko do vzduchu. „Pokud se loď vznese do vzdálenosti dvaceti metrů, tak si zkuste vyskočit ze čtvrtého patra a uvidíte, co vás bude bolet,“ glosuje Hemerka.

Pilota chrání homologovaný bezpečnostní kokpit, helma, šestibodový pás i další prvky, k dispozici má i dýchací přístroj. Ale především spoléhá na své zkušenosti. „Tato kategorie je vyvrcholením závodnické kariéry a pilot jí musí obětovat veškeré úsilí,“ sděluje Hemerka. „Zároveň musí mít snahu neustále vnímat a učit se nové věci. Pokud chce být úspěšný, nemůže jezdit stereotypně. Co platilo před pěti lety, už dnes na špici nestačí.“

Neustálá evoluce se týká také konstruktérů. „Každý rok jsou inovace v motoru i v ovládacích prvcích,“ podotýká Hemerka. Velkou alchymií je třeba i výběr vhodných listů na vrtuli. „Závisí na trati i na tom, jestli je voda tvrdá, nebo měkká. Žádná není stejná, takže se nedají využít technická data. Voda kvete a různě se okysličuje podle počtu ryb i vodních sportů. Také vlny se mění, takže trať je každou minutu jiná. Někde jsou třeba vybetonované břehy a vlny se od nich vrací, i s tím se musí počítat.“

Není divu, že je tato třída braná jako královská.

Autor:
zpět na článek