Aktuální experiment ukázal, že lidé mají často problém poznat, co jsou fakta a co manipulace, i to, že kritický pohled Čechů na Evropskou unii se už stává standardem.
„Ovlivněn dezinformací může být každý. Pokud její autor zná osobní profil čtenáře, vytvoří takovou zprávu, která ho zasáhne,“ upozorňuje politoložka Petra Vejvodová.
Jak se fake news a dezinformace liší od nepřesných informací nebo drbů?
Fake news jsou lživé či falešné zprávy, které přinášejí zavádějící informace. Já raději používám pojem dezinformace. To jsou lživé zprávy, které vznikají s cílem někým manipulovat. Autoři je vytvářejí proto, aby podpořili politický, ekonomický či jiný záměr. Součástí dezinformace je záměrnost, tím se odlišuje od nepřesných informací či drbů.
Váš poslední výzkum se zabývá manipulativními technikami v mediálních sděleních. Zjistili jste, že nejúčinnější jsou ty, které útočí na lidské emoce. Překvapilo vás to?
Vlastně ani ne. Tím, že se tématem s kolegou Milošem Gregorem zabýváme už nějakou dobu, vidíme, jaké manipulativní techniky se v médiích, ať už dezinformačních nebo bulvárních, objevují. Útok přímo na naše emoce – typicky strach, rozhořčení, ale například i sympatie – skutečně funguje nejvíc. První lidská reakce, kterou projevujeme, je totiž emocionální, racionální přijde až poté. Protože je jednou z našich základních potřeb pocit jistoty a bezpečí, je účinnost zpráv vyvolávajících strach obrovská.
Výzkum jste provedli pomocí experimentu, přesně řečeno laboratorního šetření. Jak vypadal?
Našim účastníkům, kterých bylo 611 a přihlásili se nám na inzerát, jsme dali přečíst titulky a články. Na monitoru se jim zobrazovaly titulky a oni si sami vybírali, který je zaujal. Ten si rozklikli a otevřel se jim kratší text. Nás zajímalo, které titulky mají největší odezvu, na které nejčastěji klikli, které považovali za manipulativní. Své odpovědi vyplnili do dotazníku.
Výzkum se týkal Evropské unie. Na jaká témata jste se zaměřili?
Především na politickou integraci Evropské unie a aktuální témata týkající se Polska, Řecka, Bruselu. Zajímal nás i postoj daného člověka k Evropské unii, abychom věděli, jak je naladěný a jak o ní smýšlí.
Titulky i texty byly vymyšlené?
Ano. Sami jsme si je vytvořili, abychom mohli kontrolovat, zda obsahují manipulaci. Ke každému tématu vždy byla trojice článků – jeden s protiunijním vyzněním, další s prounijním a třetí neutrální. Texty se lidem zobrazovaly ve speciálním programu, takže neměly žádné, ani grafické indicie o tom, se kterým médiem by mohly být spojeny.
Věděli respondenti dopředu, že vás zajímá manipulace?
Nevěděli, aby nebyli ovlivnění. Přihlásili se do výzkumu týkajícího se politiky obecně. Lhát jim samozřejmě nemůžeme, ale zároveň je nechceme dopředu ovlivnit. Po skončení setkání jsme jim v učebně vysvětlili, o co ve výzkumu jde a že texty byly smyšlené. Vysvětlení je důležité, abychom jimi vlastně sami nemanipulovali.
V textech jste použili nejčastější propagandistické techniky. Můžete je popsat?
Mezi ty nejčastější patří apel na strach, který přímo pracuje s emocemi, dále je to nálepkování, což je stereotypizace, kdy slovy či krátkými slovními spojeními označujeme nějaké skupiny lidí – třeba sluníčkáři či fašisti. Další technikou je svalování viny, typicky za problémy celého světa. V souvislosti s migrační krizí se objevovalo, že za ni může německá kancléřka Angela Merkelová, dnes se svaluje vina na miliardáře George Sorose. K už tvrdším technikám patří démonizace, při níž je někdo označován za obrovské zlo. Na tu jsme narazili v předchozím výzkumu, když jsme analyzovali weby Sputnik, Parlamentní listy, Svět kolem nás nebo AC24. Příkladem je třeba sdělení, že evropští politici lační po krvi. Nebo imigrace je přirovnávána k epidemii znásilňování.
Co dalšího závěry experimentu přinesly?
Vypadá to, že se nám v české společnosti standardizuje kritický pohled na Evropskou unii. Její kritika se bere jako něco normálního. Naopak texty, které poukazují na něco pozitivního v kontextu Unie, lidé vnímají jako propagandu. Často nedokážou rozeznat, co jsou fakta a co je manipulace.
Kdo za kritický pohled může?
Politické elity nekomunikovaly naše členství v Evropské unii dobře. Běžný občan moc netuší, jaké výhody i nevýhody z členství plynou.
Která skupina lidí je na dezinformace a manipulativní techniky nejnáchylnější?
Ovlivněn dezinformací může být každý. Pokud autor dezinformace zná osobní profil čtenáře, vytvoří takovou zprávu, která ho zasáhne. Nejzranitelnějšími však jsou senioři. Byli totiž zvyklí přijímat informace určitým způsobem, který se během jejich života proměnil, a musí se zorientovat v informační džungli. Druhou skupinou jsou mladí lidé, kteří jsou sice technicky velmi schopní, ale mediální gramotnost a schopnost analyzovat informace u nich ještě není dovyvinutá.
Jak se nejčastěji fake news šíří? V poslední době se hodně řeší přeposílání takzvaných řetězových e-mailů...
Ano, ty fungují především u starší generace. Jejich obsahu věří, protože jim je pošle někdo blízký. Všichni máme tendenci věřit lidem, které známe. Kolikrát ale ten řetězový e-mail přijde z adresy, která se jen tváří, že patří našemu známému, ale ve skutečnosti ho poslal někdo jiný. Mladší lidé zase mají tendenci více důvěřovat sociálním sítím a sdělením, která sdílejí kamarádi, a už si nedohledávají původní zdroj. V obou případech hraje podstatnou roli pocit důvěry, jen médium je jiné.
Jak se můžeme proti vlivu dezinformací nejlépe bránit?
Jednoduchý návod samozřejmě neexistuje, ale je dobré ověřovat si informace k velkým aktuálním tématům z více na sobě nezávislých zdrojů. Je potřeba kriticky přemýšlet a používat selský rozum, na který často zapomínáme. Vyplatí se být obezřetný k přehnaným emotivním výrazům i používání velkého množství vykřičníků.
Pro zlepšení mediální gramotnosti jste před třemi lety spolu se studenty založili projekt Zvol si info, který jezdí po školách s přednáškami a workshopy. Jak jsou na tom čeští studenti s mediální gramotností?
Liší se to škola od školy. Záleží na konkrétních učitelích, jak se k mediální gramotnosti staví. Někde mají pravidelně přednášky a projekty, pak jsou školy, kde není chuť to řešit nebo jejich zástupci ani sami nevědí, jak na to. Ukazuje se nám však, že je potřeba se rozvoji mediální gramotnosti věnovat.
A kdy by se s ní mělo začít?
Na střední škole už je pozdě. Někteří odborníci dokonce doporučují, aby se s rozvojem mediálních kompetencí začínalo už ve školce, samozřejmě vhodnou formou s ohledem na věk dětí.
Máte něco i pro základní školy?
Loni jsme s další skupinou studentů odstartovali projekt Fakescape. Jedná se o deskovou hru, která je postavená na principu únikové hry. Hráči však neunikají z místnosti, ale před dezinformacemi, vyplňují úkoly a musí odhalit, kdo je manipulátorem.