Odsun už není politikum, říká Moravan oceněný v Německu za Pouť smíření

Co přesně vám Frank-Walter Steinmeier udělil?
Dostal jsem Záslužnou medaili, což je nejnižší třída Spolkového záslužného řádu, tedy německého nejvyššího státního vyznamenání. A je za můj příspěvek a aktivity spojené s připomínáním moravského německojazyčného příběhu. Tedy za Pouť smíření a práci na festivalu Meeting Brno, za připomínání divokého odsunu lidí z Brna, za podíl na smíření na česko-německé úrovni. Spolu se mnou prezident ocení asi dvě desítky dalších lidí, ale z Česka tam budu sám.

Jak jste se k tématu poválečného odsunu Němců z Brna dostal?
Můj taťka si po revoluci našel práci v Dolních Rakousích, tedy z druhé strany Pálavy, kde jsem vyrůstal. Chodil jsem tam na gymnázium a spolužáci měli rodiče nebo prarodiče, kteří byli vyhnáni z jižní Moravy. Takže jsem odmalička měl povědomí o tom, co se po válce dělo. Při studiu germanistiky jsem se dozvěděl detaily brněnského léta roku 1945. Připadalo mi absurdní, naprosto nepochopitelné, že tehdy násilným způsobem zmizela čtvrtina, ne-li třetina obyvatel a s nimi i polovina identity města. Nikoho to tehdy nezajímalo, nikdo o tom moc nevěděl. A ti, kdo věděli, o tom nemluvili. Přitom to byl historický přelom, kdy se město radikálně změnilo jako asi nikdy ve své historii.

Proto jste začal v roce 2007 pořádat pietní pochody, později nazvané Pouť smíření?
Není možné, abychom tak klíčový okamžik svých dějin neznali, úmyslně zapomněli, ignorovali. Chtěl jsem ho navrátit do povědomí lidí a udělat něco, co přitáhne pozornost a zviditelní tehdejší události jinak. A lidem, kteří se toho zúčastní, to přinese silný zážitek.

Jak tedy pouť probíhá? Kolik se účastní lidí?
Vyráželi jsme z Brna a šli do Pohořelic až k velkému kříži, kde je památník. Chodí se po silnici, přesně tak, jak tehdy museli jít naši bývalí sousedé. Šli nejen ti brněnští, cestou se na ně napojovaly skupiny i z okolních vesnic – třeba Modřic nebo Rajhradu. Každý rok se ke mně přidává různý počet lidí, hodně to závisí na počasí. První roky nás chodilo pár desítek, do cíle jsme dorazili ve třech. Spousta lidí ale tuto iniciativu zaznamenala, i když se neúčastnili.

Časem se koncept pouti změnil, že? Zlom nastal v roce 2015, kdy se k poutníkům oficiálně přidalo i město Brno.
Na podzim roku 2014 mě kontaktovali lidé z vedení města. Chtěli 70. výročí konce války připomenout jinak, hlouběji než jen položením věnců na hřbitově. K pouti se přidaly další akce a získaly podporu ze strany města nejenom finanční, ale řekněme i morální a praktickou. Pak můj kamarád Jan Hanák, farář z Vyškovska, přišel s nápadem obrátit symbolicky směr pochodu. Za prvních osm let pouti se události do povědomí lidí navrátily, obrácením pochodu a Deklarací smíření jsme šli ještě o krok dál. Už jsme věděli, co se stalo, teď jsme si měli podat ruce. To se taky podařilo. Ukázalo se, jak daleko se česká společnost ve svém přístupu k tématu vyhnání posunula.

Deklarace smíření a společné budoucnosti byla politickým dokumentem. Brňané odsoudili odsun a vyjádřili přání budoucí spolupráce, německá strana stáhla požadavek na přiznání domoviny...
Mělo to dopad jak na mezilidské, tak na politické vztahy. Události v Brně spustily lavinu. Ministr kultury Daniel Herman jako první vrcholný představitel České republiky mohl o rok později promluvit na Sudetoněmeckém dni. Po něm tam jel i vicepremiér Pavel Bělobrádek. Když se i čeští politici přestali bát mluvit o odsunu, už to opravdu něco znamená.

Máte pocit, že se dnes lidé věnují minulosti více?
Rozhodně. Myslím, že by bylo vhodné se na blízké dějiny zaměřit více i ve školách. Protože zrovna odsun z Brna není jen tak ledajaká událost, pro město a vlastně i národy hodně znamenala. Mladí lidé chtějí vědět, co se dělo, mají zájem o lokální historii. V Brně to demonstruje renesance kavárenské kultury – ne náhodou se to všechno jmenuje Falk a podobně. Německý odkaz je najednou sexy.

20 fotografií

Bádají lidé třeba na vlastní pěst?
Ano, ale teď nemyslím, že se rovnou vydají do archivu, spíš objevují příběhy, chtějí o minulosti mluvit. Spisovatelka Katka Tučková se ve své úspěšné knize Vyhnání Gerty Schnirch k příběhu dostala tak, že ji začalo zajímat, kdo dříve žil v činžáku, kde bydlela. Začala si shromažďovat informace a příběhy dvou žen spojila do jednoho osudu fiktivní postavy. Těžiště zájmu je v lidech od dvaceti do čtyřiceti let. Ty důvody jsou nasnadě. V momentě, kdy už to není akutní a bolestivé, je přirozené objevovat. Zájem stoupá a je to dobře.

Máte tušení, jaké mají nyní obyvatelé obcí na Brněnsku vztahy s vysídlenci?
Individuální vazby jsou užší spíš v sudetoněmeckém oblouku, třeba v Krušných horách. Tam se vyhnanci skládali například na rekonstrukci kostela už v 90. letech. Myslím si, že na jižní Moravě se to nedělo. Asi proto, že obcí, kde byla německojazyčná většina, nebylo tolik, respektive byly rozházené v okolí Brna. Po revoluci se lidé začali navštěvovat. Jenže lidé z okolí Brna skončili někde v Bavorsku, zatímco v Sudetech se lidé z bezprostředního pohraničí jenom přesunuli na druhou stranu hranice. Pro ně bylo uchování vazeb snazší.

A co Rakousko? Tam přece odešli lidé ze Znojemska a Břeclavska.
Nemám na to čísla, ale lidé, kteří skončili v Rakousku, se mnohem více rochnili v křivdě. Dám příklad. Rodina mé bývalé partnerky, která pochází z Rakouska, měla takový rituál. Babička s dědečkem naházeli vnoučata do auta, dovezli je na kopce kolem Drasenhofenu, všichni mlčky vystoupili a děda ukázal: tam je náš barák. A vnoučata ani nevěděla, co to znamená. Nikdo jim to nevysvětlil. Rakousko v roce 1945 lidi z Moravy opravdu nechtělo, nepostaralo se o ně. Je to tam ještě stále citlivé téma.

Promítají se podle vás události z roku 1945 i do přítomnosti?
Vyhnání a smiřování už naštěstí nehraje velkou celospolečenskou roli. Už to není politikum, lidé to obecně akceptují, když už ne přímo podporují. Ještě při minulých prezidentských volbách s tím jeden z kandidátů, Miloš Zeman, hodně pracoval, to ale fungovalo jen na určitý segment voličstva. V roce 2015 se lidé blízcí Zemanovi rozhodli, že se pokusí smíření v Brně zpochybnit. Veřejnost na to ovšem Michalu Haškovi nebo Zdeňku Škromachovi neskočila.

Kdyby s deklarací přišlo Brno o deset let dřív, vyvolala by jiné reakce?
Určitě. Vždyť třeba Václav Klaus a jeho ODS si ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998 do jisté míry na odsunu vystavěla volební kampaň. Ještě před prvním pochodem jsem napjaté vztahy vnímal jako vřed, který dokud nepraskne, nedovolí nám být sebevědomými Evropany. Přestože naše generace s tím nečekaně pohnula, tak se to stalo jen v určité výseči historie. Ale česká identita a vnímání historie jsou deformované.

Jak to myslíte?
Jakkoli je to paradoxní, český jazyk ani nedokáže popsat dvě roviny slova Čech. My nerozlišujeme mezi národností a zemskou příslušností, přitom je to k pochopení událostí klíčové. Zvlášť na Moravě se lidé prvně viděli jako Moravané, až potom jako Češi nebo Němci. V českých hlavách ovšem stále přetrvává mýtus a zjednodušení ještě z Palackého doby. Rozdělení na my a oni – Němci sem nepatří, vzali se tu asi omylem. Přitom tu žili už mnoho staletí a zvlášť na Moravě šlo jen o jazykovou skupinu. Soužití to bylo hodně jiné, než si většina české společnosti dnes představuje. Je moc hezké, že se nám podařilo alespoň v jednom dílčím momentu chápání sebe samých posunout, ale nestačí to.