Posunují hranice medicíny a úspěšně provádějí operace, které si jejich kolegové ještě nevyzkoušeli. Ortopedi z brněnské nemocnice u sv. Anny patří mezi špičku v oboru. Na klinice, která vznikla před 85 lety jako první na Moravě, operují ty nejtěžší případy nádorových onemocnění kostí, ale provádějí i běžné výměny kloubů.
Další dva velké úspěchy si lékaři připsali letos v létě. Jako první v republice voperovali pacientovi umělou lopatku a mezi prvními v Evropě dokázali nahradit stehenní kost a kolenní kloub pacientovi s nádorem. Obě operace vedl přednosta I. ortopedické kliniky Tomáš Tomáš.
Před chvílí jste přišel ze sálu. Co jste dnes operoval?
Dneska už mám za sebou čtyři poměrně běžné operace. Dvě výměny kyčelního kloubu a u dvou pacientů jsme odebírali vzorky z kosti pro podezření na zhoubný nádor.
Výměna kloubu je pro ortopeda už rutina?
Je to naprosto běžná operace a trvá zhruba hodinu. Výměn kolenních a kyčelních kloubů provedeme asi 900 ročně. Na klinice děláme i pět výměn těchto kloubů za den.
Na klinice se ale zabýváte i těmi nejsložitějšími případy nádorů kostí. Jako první v Česku jste pacientovi voperovali umělou lopatku. Co bylo dřív s těmi, kteří kvůli nádoru o lopatku přišli?
Pacienti s nádorem lopatky byli po operaci doposud odkázáni na to, žít bez ní. Tím samozřejmě měli výrazně omezenou pohyblivost ramenního kloubu i lokte. Končetinu nemohli plně využívat.
Tomáš Tomáš
|
Umělá lopatka toto vyřeší a mohou s rukou normálně hýbat?
Bohužel pohyb už nikdy nebude takový jako dřív. Umělá lopatka zlepší pohyblivost horní končetiny, ale úspěchem pro nás je, když ji pacient zvedne tak do 45 stupňů. Pohyblivost stěžuje i to, že se při onkologické operaci částečně odetnou i svaly v okolí kosti.
Lopatka byla vyrobena pomocí 3D tisku pacientovi přímo na míru. To asi není zas tak časté?
Náhrada lopatky není příliš častou operací, je spíš výjimečná. Pro tak malý počet operací nemá smysl vyrábět náhrady sériově, navíc by musely být v několika velikostech, takže se zhotovují individuálně. Umělá lopatka se pacientovi vyrobila podle jeho druhé lopatky. Na míru se vyrábějí i náhrady pánve, které jsme už u nás také operovali.
Bude se časem o takové operaci taky mluvit jako o běžné?
Určitě nikdy běžnou nebude. Kostní nádory jsou poměrně vzácné a jejich léčbě se u nás věnují jen tři pracoviště – Nemocnice Na Bulovce, Fakultní nemocnice v Motole a naše I. ortopedická klinika u svaté Anny. Nikdy se o nich nedá říct, že jsou to standardní zákroky. Jsou výjimečné a určené pro specializovaná pracoviště.
V létě jste si připsali další úspěch, když jste jako první lékaři v zemích bývalého východního bloku nahradili stehenní kost a kolenní kloub u pacienta s nádorem.
Pacient měl nádorem zasaženou spodní polovinu kosti. Museli jsme její dvě třetiny odebrat a nahradit. Měli jsme víc možností: buďto použít kost z tkáňové banky od dárce – tam je ale problém v tom, že kost odumírá a může se zlomit. Další variantou je běžný dříkový implantát, který se vsune do zbytku kosti, ale v tomto případě by na něj působila velká páka a během pár let by se pravděpodobně uvolnil. To je strašně brzy. Chceme, aby náhrady vydržely až třicet let. Proto jsme zvolili speciální implantát, který zajistí dorůstání zbytku kosti do jeho povrchu.
Jak to, že kost s novým implantátem sroste?
Pevně se propojí a implantát má speciální povrch, do kterého kost vrůstá. Můžeme si to představit jako malé kuličky kovu, obvykle titanu nebo tantalu, který je nastříkaný na povrchu implantátu. Mezi kuličkami jsou prostory, kam vrůstá kost.
Jaké to je, vést operaci, kterou ještě nikdo v Česku, nebo dokonce v části Evropy neprovedl?
Je to vždycky trochu napjatá situace. Čekáme, jak to půjde a dopadne. Na naší klinice jsme ale zvyklí provádět unikátní operace, které se běžně v ortopedii neprovádějí. Onkologická ortopedie je vždycky kompromisem. Pokud je to možné, snažíme se pacientovi zachovat končetinu a je pro nás výzvou, abychom co nejlépe zachovali její funkci, ale zároveň odstranili celý nádor. To je někdy velmi obtížné.
Operace stehenní kosti trvala šest hodin. Byla pro vás nejnáročnější?
Náročná byla především v tom, že jsme museli pomalu a pečlivě odstranit nádor. To je vždy nejtěžší, protože se pohybujeme v oblasti, kde jsou cévy a nervy, které musíme zachovat, aby pacient mohl končetinou hýbat. K těm nejnáročnějším patří operace pánve, kde je více nervů a cév, jsou hluboko a těžko se k nim dostáváme.
Jak zvládáte několik hodin na sále?
Posloucháme hudbu a povídáme si, pokud zrovna není nějaká napjatá chvíle. Dá se to vydržet. U delších operací si někdy děláme i krátkou přestávku.
Výměny kloubů jsou pro ortopeda rutinou, pro pacienty už asi tolik ne. Za jak dlouho se pacient po standardní výměně kyčle vrátí do běžného života?
V tomto je ortopedie úžasný obor. Za námi přijde pacient, který má bolesti, kulhá, třeba dva roky trpí nějakými obtížemi. My ho po operaci během tří měsíců vrátíme do plnohodnotného života, kdy může dělat skoro všechno. Nemá bolesti, kloub může zatěžovat, a dokonce šetrně sportovat.
Když umělý kloub dostane například 55letý člověk, vydrží mu až do konce života?
Snažíme se o to. Motto naší kliniky zní: Endoprotéza na celý život. Dáváme takové implantáty, které by měly vydržet právě až těch třicet let. Ortopedie je ale o trpělivosti. Jestli jsme udělali něco správně, se pozná za dlouho. Je to běh na dlouhou trať.
Proč jste se stal ortopedem?
To je těžká otázka. Už jako medik jsem chodil sem na kliniku. Dělal jsem sádrovníka a vypomáhal na sále. Z chirurgických oborů je ortopedie radostná. Pacientovi dokážeme rychle pomoct a vrátit ho do života. Navíc je to tvůrčí práce, protože neustále něco rekonstruujeme. Když mi pacienti posílají fotky z hor, jak lyžují se dvěma umělými kyčlemi, běhají, vrací se ke sportu, mám z toho velkou radost.
Co je pro vás jako operatéra výzva?
Vždycky je největší výzvou provést operaci tak, aby s jejím výsledkem byl pacient spokojený. U výměny kloubu je naším cílem, aby vůbec nevěděl, že má v sobě implantát, a žil plnohodnotným životem.
Před rozhovorem jsem si vzpomněla na scénu ze seriálu Nemocnice na kraji města, kde primář Sova odrazuje mladou kolegyni od ortopedie a říká jí, že je to pro ženy příliš náročný obor. Vy i přednášíte na lékařské fakultě, jaký přístup je v tomto ke studentkám, které si vyberou ortopedii?
Určitě jim to nerozmlouváme, nicméně dívek, které by chtěly dělat ortopedii, je velmi málo. Ostatně málo je dnes i studentů, kteří se rozhodnou pro operační obor. Když se mediků ptáme na jejich plány, jen každý desátý si vybere chirurgický obor. Zájem značně klesá. V době mých studií se nás přihlásila polovina.
Proč podle vás zájem klesá?
S kolegy si to nedokážeme vysvětlit, ale chirurgie i ortopedie je řehole. Je to namáhavá práce. Zatímco lékaři v jiných oborech mohou přes den vědecky pracovat, my jsme na sále.
Máte na závěr nějakou radu, jak bychom si měli šetřit klouby?
Vždycky říkáme: V mládí se šetři, ve stáří mírně sportuj. Kloubům neprospívá nadměrné přetěžování způsobené obezitou, ale i některými sporty a extrémními fyzickými aktivitami.