Přenos infekcí zkoumá profesor Modrý z brněnské Veterinární a farmaceutické univerzity a z Biologického centra Akademie věd ČR už 15 let. Spolu s Klárou Petrželkovou z Ústavu biologie obratlovců vede mezinárodní tým veterinářů a biologů z univerzit v Česku, USA, Japonsku a Austrálii.
Od letošního roku se věnují výzkumu horských goril ve Rwandě. Kromě toho, že zjišťují, kteří parazité a v jakém množství chráněné gorily ohrožují, mají ještě jiný důležitý úkol. Určit hranici, kdy je gorila ještě zdravá a kdy potřebuje pomoc veterináře.
Fotogalerie |
Co přesně vás u lidoopů a konkrétně u horských goril zajímá?
Chceme zjistit, jakými infekcemi trpí a proč v posledních letech na banální infekce umírají častěji než dřív. Co je dnes jinak, že tak přísně chráněné zvíře, jako je horská gorila, má problémy přežít ve svém vlastním prostředí. U horských goril máme tu výhodu, že s nimi mezinárodní tým veterinářů a biologů pracuje dlouhodobě, gorily v pohoří Virunga jsou pod každodenním drobnohledem.
Kolik horských goril na světě žije?
Někdy začátkem června byly zveřejněny výsledky posledního sčítání horských goril. Poprvé od doby, co se to sleduje, přesáhla populace tisíc jedinců. Před pár desetiletími se jejich počty pohybovaly na polovičním čísle. Žijí ve dvou populacích – jedna je v Ugandě a druhá je v pohoří Virunga na trojmezí Ugandy, Konga a Rwandy. My pracujeme na rwandské straně.
Chráněných horských goril přibývá, ale mají kde žít?
Jak goril díky ochraně přibývá, pravděpodobně se mění podmínky pro přenos některých onemocnění. Cílem našeho projektu je i zjistit, jak moc hustota populace horských goril ovlivňuje přenášení infekcí. Park není nafukovací a je možné, že už v následující dekádě se dostaneme do situace, že gorilám plocha parku nebude stačit. To je smutný paradox jejich ochrany.
Vy jim dokážete pomoct?
Nemocné gorily můžeme léčit, ale musíme se také ptát, jestli a kdy je to žádoucí. Otázka, zda bychom měli zasahovat do života volně žijících zvířat, je velké dilema. Na jednu stranu se gorily snažíme chránit jako divoká zvířata, na druhou stranu jsme je zatlačili do situace, ve které bez lidské pomoci už žít nemůžou.
Co všechno je ohrožuje?
V posledních stoletích v Africe dramaticky přibylo lidí, původní prales ustoupil zemědělské půdě, lidé gorily lovili. Horské gorily měly pořád menší a menší ostrůvek krajiny, až dnes žijí pouze na posledních dvou místech. Dalším z významných rizik jsou pro lidoopy také lidské infekce. Fakt, že jsme si s gorilami vývojově blízcí, usnadňuje přenos řady chorob.
David Modrý
|
Jak se v této souvislosti díváte na takzvanou gorilí turistiku?
To je hodně diskutované téma a je těžké zaujmout jednoznačné stanovisko. Možnost vidět a pozorovat horské gorily má obrovský význam pro celosvětovou popularizaci jejich ochrany. Pro region je to zásadní příjem, tudíž i další motivace zvířata chránit. Průměrný příjem lidí ve Rwandě se pohybuje pod dvěma eury na den, takže peníze z turistiky jsou naprosto zásadní. Přináší to ale i spoustu rizik a jedním z nich jsou infekce – turista s kašlem nebo rýmou může gorily nakazit, infekce se ve skupině rychle rozšíří a některá zvířata mohou i uhynout. Hodinová návštěva horských goril stojí 1 500 dolarů a obávám se, že ne všichni turisté se příležitosti horské gorily vidět vzdají jen proto, že jim „teče z nosu“.
Letos jste byli ve Rwandě už podruhé. Co jste zatím zjistili?
Gorily obvykle žijí v malých skupinách od 5 do 30 zvířat. Měli jsme podezření, že jednotlivé skupiny se významně liší množstvím parazitů. To jsme také potvrdili. Skutečně určité skupiny goril mají trávicí trakt plný parazitických hlístů a tasemnic, a zřejmě tím pádem jsou i více náchylné k dalším onemocněním. Naopak jiné gorilí skupiny mají parazitů mnohem méně a jsou prakticky zdravé. Naším úkolem během následujících tří let bude odhalit, proč tomu tak je. Proč se různé gorilí skupiny v jednom národním parku tolik liší. Zatím se domníváme, že v místech, kde gorily žijí hodně nahuštěně, dochází k intenzivnějšímu přenosu infekcí.
Jak poznáte zdravou gorilu?
To není vůbec snadné, bavíme-li se o infekcích parazity. Během našeho výzkumu se budeme snažit určit, co vlastně je normální stav. V podstatě nevíme, jak vypadá zdravá gorila, protože ještě před několika desetiletími jejich infekce detailně nikdo nezkoumal. Samotného mě překvapilo, jak málo o nich víme. Teď po letech si můžeme troufnout odhadnout, že gorilí skupiny, které mají málo parazitů a netrpí klinickými obtížemi, bychom mohli považovat za zdravé. Spolu s místními veterináři se snažíme vytvořit systém rutinní diagnostiky umožňující včas odhalit zvířata s nepřirozeně silnou parazitární infekcí a podat jim léky dříve, než začnou významně strádat. To je v podstatě běžný přístup u domácích zvířat.
Gorily jsou ale volně žijící zvířata.
S nadsázkou by se dalo říci, že jsou to divoká zvířata zatlačená do téměř faremního způsobu života. Přírodu jsme dostali někam, kde už není schopná sama fungovat. Teď nám nezbývá nic jiného, než jí něco vrátit a snažit se pomoci ohroženým zvířatům. Horské gorily jsou specifické – jsou pod drobnohledem, máme o nich neuvěřitelné množství dat. Mají svá jména, víme, kdy a které matce se kdo narodil, kde se v uplynulých letech ta která skupina pohybovala, známe příčiny jejich smrti. Denně je někdo pozoruje, což je u jiných volně žijících zvířat skoro nemyslitelné. Těžko můžete takto monitorovat tygry – buď vás sežerou, nebo je ani neuvidíte.
Vaše zjištění mohou zabránit tomu, aby gorily neumíraly zbytečně?
Ano, naší snahou je pomoct zvířeti, když má akutní problém. Ale je to poměrně složitý filozofický problém. Někdy je snaha rozlišit, jestli daný problém způsobil člověk, nebo se jedná o přirozený běh života goril. V uplynulých desetiletích veterináři zasahovali především v situacích, kdy byly zdravotní problémy volně žijících zvířat zaviněné člověkem – třeba při poraněních od pytláckého oka. Typickým příkladem situace, kdy veterináři nemají zasahovat, jsou následky konfliktu mezi dvěma jedinci.
Jak je to dnes?
Dnes se zdá, že hranice se pomalu posunuje a je snaha pomáhat i v situacích, které by pro ně za přirozených podmínek znamenaly smrt. V případě infekcí parazity je to o to složitější, že nevíme, co jsou přirozené podmínky. V okamžiku, kdy přiznáme, že gorily mají více parazitů, protože jsme je my lidé dotlačili do podmínek, v nichž původně nežily, je zase asi na nás, abychom jim pomohli a nenechali je uhynout.
Kolika let se horská gorila dožívá?
Přibližně 30 až 40 let. Je to srovnatelné s tím, kolika let se asi dožívali naši dávní předci, než začali žít v civilizované společnosti.
Začínal jste zkoumáním parazitů u plazů a obojživelníků. Čím dalším se zabýváte?
Když to shrnu, studujeme přenosy infekcí v jakémsi pomyslném trojúhelníku mezi člověkem, domácími a volně žijícími zvířaty. Naše pole působnosti je rozmanité – studujeme nemoci delfínů v Černém moři, krysy na Filipínách, exotické ohrožené ptáky v Polynésii, pracovali jsme se slony v Africe, ale zkoumáme také například přenosy infekcí mezi vlky a psy v Evropě. Spíše než jednotlivá zvířata nás zajímá celková epidemiologická situace. Zkoumáme infekce a poskytujeme rady veterinářům i lékařům.
Nemocemi zvířat se zabývá i nezisková organizace Veterináři bez hranic, kterou jste v Česku spolu s ředitelem liberecké zoo Davidem Nejedlem založil. Na čem teď pracujete?
Dokončili jsme dlouhodobý projekt očkování psů proti vzteklině v okolí jezera Turkana v Keni, který jsme předali místním. Chystáme se spustit projekt zaměřený na výchovu komunitních veterinárních techniků v odlehlých oblastech Libérie. Místním vesničanům poskytneme základní trénink, jak se postarat o domácí zvířata a jak je ošetřit. Pohybujeme se v místech, kde veterinární péče úplně chybí. Veterinář je ale drahý, takže se snažíme, aby v každé komunitě byl člověk schopný vyřešit základní věci – nejen obvázat pazneht koze, ale poznat i příznaky smrtelných nemocí šířených zvířaty, jako je ebola.