Přesně před 60 lety vstoupil na Pohansko u Břeclavi profesor brněnské Masarykovy univerzity František Kalousek. A provedl první průzkum lokality, která se později stala jedním z nejcennějších zdrojů archeologických poznatků o Velké Moravě.
O rok později odstartoval pod patronátem univerzity na slovanském hradisku systematický výzkum. A jak v rozhovoru pro MF DNES potvrzuje současný šéf výzkumu Petr Dresler, nevysvětlených otázek je ještě mnoho.
Co bylo prvním impulzem, aby se o území u Břeclavi archeologové vůbec začali zajímat?
Profesor Kalousek provedl první prohlídku a mapování lokality na popud místního lesního správce. Lesní správa totiž plochu Pohanska poorala – po 1 100 letech zřejmě poprvé. A správce na ploše hradiska objevil jakési kameny a maltu.
Už předtím se tedy vědělo, že tu nějaké sídlo bylo?
Ano, první zmínky o tom, že na Pohansku existovalo nějaké hradisko, pocházejí z 19. století. Ale předpokládalo se, že je maximálně z 11. století. Tím pádem Pohansko uniklo pozornosti badatelů – třeba profesora Josefa Poulíka, který v tutéž dobu začal s výzkumem v Mikulčicích. I když ho kolegové upozorňovali, že by se na Pohansku také mohlo zkoumat, naštěstí ho to nezaujalo.
Pohansko u Břeclavi
|
Naštěstí? Myslíte proto, že teď máte prostor vy?
To také. (směje se) Hlavně však výzkum nebyl záležitostí jednoho člověka, nýbrž celé linie badatelů. Hned na začátku se určil systém, jak se bude pracovat, dokumentovat a podobně, a toho se v podstatě držíme dodnes. Takže jsme schopní veškeré informace – i ty hodně staré – dávat do souvislostí.
Pohansko je proti Mikulčicím stále tak nějak v pozadí, výzkum je přitom zhruba stejně dlouhý. Je to dobře, či špatně, že se vám sem nehrnou návštěvníci?
Do jisté míry cítíme, že Pohansko je ve stínu Mikulčic. Samozřejmě za to může částečně fakt, že bylo dlouhá léta v nepřístupném pásmu železné opony. Dokonce s tím měli problém i tehdejší studenti. Ti, kteří kádrově nevyhovovali, sem nemohli jezdit na praxi. Po revoluci se však začalo na propagaci více dbát. Vznikla nová expozice v opraveném lichtenštejnském zámečku a rekonstrukce se dočkalo také kultovní místo včetně zemnice a studny. Někdy nám přijde líto, že o výzkumech na Pohansku lidé tak málo vědí. Na druhou stranu, když jsme zkoumali kostel hned u silnice, museli jsme si prostor oplotit, protože nám byli schopní vlézt až do hrobů. (směje se)
Co vše se na Pohansku za těch šest desetiletí našlo?
Podařilo se prozkoumat podstatná místa lokality, která v době své největší slávy měla až 55 hektarů. To byl obrovský rozsah, srovnatelný s tehdejšími západoevropskými metropolemi. Objevili jsme dva kamenné kostely, kolem nichž se nacházelo pohřebiště. Hroby byly vybavené meči, sekerami nebo ostruhami a typickými velkomoravskými šperky. Také jsme zkoumali velmožský dvorec s pravoúhlým půdorysem, kterým bylo Pohansko od počátku raritní, stejně jako opevněním centra, jež mělo téměř dva kilometry na délku – to byl ve své době významný stavitelský počin. A pak šlo samozřejmě o běžné stavby, kde jsme doložili kovářskou výrobu, zpracování drahých kovů, textilní výrobu i hospodářství jako takové.
Jaký má ještě Pohansko potenciál?
Archeologicky je prozkoumána tak čtvrtina plochy. A nedestruktivními metodami, jako je geofyzikální průzkum, další čtvrtina. O zbytku stále nic nevíme.
Proč stále tak málo?
Pohansko je nesmírně rozsáhlé. A samozřejmě nás limitují finance. V posledních několika letech navíc máme problémy i v takových věcech, ve kterých jsme je nikdy neměli. Mám na mysli například nedostatek brigádníků. Peněz na jejich zaplacení moc není, takže spíš nabízíme exkluzivitu přírodního prostředí, sociálního života, zajímavých zkušeností a také kolektivu. Obecně už studentů není tolik. Doby, kdy nám jich do ročníku nastupovalo čtyřicet, jsou za námi. Archeologických kateder je v České republice spousta, takže zájemci začnou studovat raději někde blíž svého bydliště, než aby si zvolili prestižní Brno.
Kdybyste se dnes vrátili na místa, kde badatelé zkoumali před 60 lety, objevili byste tam ještě něco nového?
Určitě. Obor jde obrovsky dopředu s každým desetiletím. Tenkrát se místo překopalo motyčkou, odrylo a jelo se dál. Vše, na co dosáhneme, používáme moderní. Nejnovější geodetické přístroje, totální stanice, 3D skener, digitální fotografie a software k tomu, abychom si vytvářeli 3D modely toho, co jsme vykopali. Máme motorová síta, kterými zkoumané vrstvy proséváme. Někdy si říkám, že by nebylo od věci prosít tu už prozkoumanou plochu a zjistit, kolik věcí bychom tam ještě našli. To se krásně ukázalo v Mikulčicích, kde stavěli cestu skrze hradisko a nacházeli neuvěřitelné věci v místě, které už bylo prozkoumané.
Prý archeologové dřív využívali například i proutkaře. Na Pohansku také?
Naštěstí ne. Občas sem přišli proutkaři nebo senzibilové, kteří radili, kde co máme hledat. Ale jejich rady byly tak neuvěřitelné, že jsme jich příliš nedbali. (směje se)
Existuje rozdíl mezi historií a archeologií?
Obrovský. Stačí se podívat právě na Velkou Moravu. Vždyť pro historiky v roce 906 končí, pak následuje „temné“ desáté století a až téměř po století Přemyslovci. Ale pro nás archeology to tak není. Běžný život přece pokračoval dál. Lidé nezmizeli v roce 906. Ženy dál nosily stejné šperky, chodilo se ve stejném oblečení, pohřbívalo se stejným způsobem. A zatímco historici mluví o konkrétní události a konkrétním roce, archeologové jsou schopní se bez nějakých podrobných analýz pohybovat v intervalu plus minus sto let.
Dá se vyčíst z archeologických nálezů konkrétní životní příběh jednoho člověka?
V posledních letech se intenzivně rozvíjí spolupráce s antropology. Ti jsou schopní zodpovědět třeba otázku stravy. Z izotopových analýz se dá zjistit, jestli byla víc masitá, nebo naopak rostlinná. Jsou antropologové, kteří se věnují fyziologickým zátěžím – jestli dotyčný víc fyzicky pracoval, nebo žil pohodlně. Máme tady spoustu zajímavých nálezů, které se týkají konfliktů či válek – lebky proražené sekerami, useknuté nohy, stopy po hojení i stopy různých chorob. Řeší se i to, odkud lidé mohli pocházet. Jestli byli místní, nebo sem doputovali z větší vzdálenosti.
Otázek je tedy vážně spousta...
Ano, a většinou vyžadují analýzy hodně náročné na peníze. Nejbližším úkolem pro nás je odhalit záhadu kolem druhého kostela. Uvnitř jsme totiž našli pohřbených několik osob. A v té době nebylo zvykem pohřbívat v kostele. Takže řešíme, proč k tomu došlo. Hledáme sídliště toho, kdo kostel nechal postavit a kdo je v něm možná i pohřben. Snad se někam posuneme. A nezasekneme se tak, jako se zasekli naši předchůdci, na hledání Metoděje. Po tom se marně pátralo deset let. (směje se)