Jako primátor Brna vystřídal Pavel Podsedník svého komunistického předchůdce Josefa Pernicu a „jednodenního“ primátora Jiřího Trmače, který musel odstoupit, když bylo jeho jméno nalezeno na seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti.
Podsedník město vedl od 25. dubna do 7. prosince 1990, kdy tohoto člena České strany národně sociální vystřídal Václav Mencl z Občanské demokratické strany.
Účastníci listopadového převratu v roce 1989 si Pavla Podsedníka pamatují velmi dobře. Do dění směřujícího k ukončení čtyřicetileté komunistické totality se zapojil velmi účinně prakticky od začátku.
A není divu. Jeho otec Josef Podsedník se totiž v nelehkých poválečných letech 1946 až 1948 stal nejvyšším brněnským představitelem, jímž byl tehdy předseda Ústředního národního výboru města Brna. A už za druhé světové války pomáhal coby člen ilegálního Národního výboru organizovat sociální pomoc.
Takové hrdiny komunisté po převratu ovšem velmi rádi zavírali a neušel tomu ani Podsedník starší, odsouzený z politických důvodů na osmnáct let. Z vězení vyšel v roce 1963 a celý život mohl pracovat jen jako údržbář.
Nenechal si nic namluvit, vzpomíná Podsedníkova známá
Jeho syn to měl „za komunistů“ samozřejmě též kádrově „polepené“, takže zaměstnání, která mohl vzdor vystudované Vysoké škole ekonomické v Praze před listopadem 1989 vykonávat, byla většinou dělnická.
Teprve na konci 70. let se stal energetikem v Pozemních stavbách Brno a do Listopadu pracoval i jako referent Jihomoravských vodovodů a kanalizací Brno-venkov.
Jistě i proto se jeho primátorským tématem stala výstavba brněnského oblastního vodovodu. Za jeho éry byla rovněž budova „Bílého domu“ přeměněna ze sídla městského výboru komunistické strany v dětskou polikliniku a zdravotní školu.
Bývalý primátor vždycky rád vzpomínal na nadějné listopadové dny roku 1989, takže se pravidelně účastnil i výročních setkání členů Občanského fóra (OF) v Brně, která organizovala signatářka Charty 77 Hana Holcnerová.
„Pavel Podsedník byl vždycky ‚svůj‘,“ vzpomíná na zesnulého. „Nenechal si nic namluvit, rozhodoval se podle svého vědomí a svědomí. Poslední dva roky na setkání OF už přijít nedokázal. Přesto poslal pozdravení ostatním. Myslím na něho jako na přímého a rovného chlapa.“