Co Jožka Černý, rodák z Čejče žijící v Břeclavi, říká o televizních soutěžích zpěváků, dnešním folkloru i cestování po koncertech?
1 O lidové písničce
Začal jsem si jí opravdu vážit, až když jsem byl starší. Teprve až jsem zjistil, o čem vlastně zpívám. Že lidová písnička je vlastně o celém životě - od narození až po smrt. To všechno v ní je. Je to takový náš poklad, kterého si ale člověk váží, až sjede kus světa a obdivuje jiný folklor. Krásná muzika ovšem nikdy není špatná, ať je jakéhokoliv žánru. Lidé budou mít rádi vždycky takovou hudbu, která jim něco říká. Poznají, když někdo zpívá nebo hraje od srdce, nebo to flinká. Já se snažím písničkou hlavně rozdávat radost. A ještě mě s tím nevyhnali.
2 O svém hlase
O svůj hlas se nijak zvlášť nestarám. Kdosi se mě ptal, jak si můžu dávat studené pivo, když jdu zpívat. Mně ale stačí se před koncertem dobře vyspat. On ten hlas není moje zásluha. Je to dar od boha a od rodičů. A já jsem se s ním jen naučil velice dobře žít.
3 O dojíždění na koncerty
Máme jich teď hodně. Nějak se to roztočilo, až mám obavy. Jezdím sám autem a v mém věku a při našich dálničních sítích někdy trnu, jestli stihnu přijet třeba do Prahy za šest hodin. Jezdí se mnou moje žena, jezdíme opatrně, nehoníme se, bereme to tak, že jedeme na výlet. A chceme se hlavně vždycky vrátit domů.
4 O oslavách
Jsem člověk, který nerad slaví. I ty narozeniny jsem oslavil jenom s rodinou. A na pódiu mě to čeká v pondělí, kdy budeme pětasedmdesátku slavit zároveň s Karlem Vágnerem koncertem v pražské Lucerně. Na to se těším. Karel si přeje, abych přišel v kroji, a zazpíváme spolu jednu či dvě písničky. Koncert je dávno vyprodaný a vystoupí na něm řada osobností hudebního světa.
5 O zpívání árií
S Karlem Vágnerem nás pojí celoživotní přátelství. Objevil ve mně to, co jsem netušil, že bych někdy mohl dělat. Od swingu přes koncerty s velkým orchestrem až po operu. Byl to on, kdo mě přivedl k natočení alba operetních melodií S árií mládnout smíš, které jsem nazpíval s pěvkyní Ivetou Dufkovou. Bránil jsem se, že jsem árie nikdy nezpíval, ale Karel řekl: Tak se to nauč!
6 O jazzu a trumpetě
Byl jsem odchovaný tím, co bylo zakázané. Před vojnou jsem miloval jazz, dixielandy. Tehdy jsem si koupil trumpetu, na kterou jsem dokonce na vojně hrával večerky. Jazz a swing jsou mojí láskou dodneška. Jazz je vlastně hodně podobný folkloru, je to melodie na zadané téma, ale bez not. A můj tajný sen je, že by ještě stařeček mohl natočit swingové melodie.
7 O nejmilejší písničce
Měl bych volit z těch tisíců? Osobně bych vybíral těžko. Ale z pohledu lidí, pro které zpívám, je to jasné. Jako měl Frank Sinatra píseň New York, tak já mám Když jsem šel z Hradišťa. Ta prostě musí zaznít a přes to nejede vlak. Když ji nezazpívám, nesmím jít domů. Ono totiž není tak důležité, co se líbí mně, ale co si přejí lidé, kteří na nás přijdou.
8 O pěveckých soutěžích
To víte, že je sleduji. Každý nový pořad může být dobrý a pomoci nadějným zpěvákům. Ať mladí ukážou, co umí, postavte je před kameru a dejte jim možnost se předvést. Třeba jednou v pořadu Tvoje tvář má známý hlas (soutěží v něm osobnosti převlečené za známé interprety – pozn. red.) budou zpívat i moji písničku. Byla by to krásná pozornost a přál bych si, aby to udělal někdo mladý.
9 O mladých lidech
Je hezké, že mladým lidem nevadí se obléct do kroje. Když to přirovnám, je to jako obléct se do národního dresu. Pro mě to je odznak, za kterým si stojím. Není pravda, že folklor je spíš pro starší lidi. Zvlášť teď folklor zažívá velkou obrodu, mladí lidé si kupují kroje, respektují místní tradice.
10 O televizním GEN
Jsem moc rád, že jsem se mohl přidat mezi všechny ty vzácné lidi, kteří v GEN (pořad České televize Galerie elity národa) už byli a na které se téměř zapomnělo. Vážím si toho. To, co natočili o mně, se bude vysílat už tuto neděli. Takže všichni povinně dívat, budete z toho psát písemku. (směje se)