iDNES.cz

Jsme normální rodina, na geny nekoukáme, říká pěstounka se třemi dětmi

  16:58
Brzy to bude jedenáct let, co si manželé Sudovi z Dobré Vody u Českých Budějovic vzali do pěstounské péče dvojčata Denisu a Nikolu. O čtyři roky později přibyl do rodiny chlapec. „Všechny děti byly z ústavní výchovy, kde žily v podstatě od narození, říká Markéta Sudová.

Markéta a Stanislav Sudovi z Dobré Vody u Českých Budějovic vychovávají tři děti v pěstounské péči. Dvojčatům Denise a Nikole je čtrnáct let, Silvestrovi je deset. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Prožívají stejně hektická rána jako každá rodina se třemi školáky. Klasický blázinec při balení zimní výbavy pro pět lidí na hory i běžné každodenní radosti a starosti domácnosti, jejíž součástí jsou ještě čtyři psi.

„Jsme opravdová rodina. A že jsme vznikli trochu méně tradičněji, to neřešíme. Prostě jsme chtěli mít normální aktivní akční rodinu, a to máme,“ říká 43letá Markéta Sudová z Dobré Vody u Českých Budějovic, která společně s o sedm let starším manželem Stanislavem vychovává tři děti v pěstounské péči.

Když se před lety rozhodli vytvořit domov pro dítě vyrůstající bez rodinného zázemí, chtěli jednu hodnou holčičku. „A pak nám zavolali, že pro nás mají dvě zrzavá sluníčka. Takže 2. února to bude jedenáct roků, co máme dvojčata Denču a Nikču. A 10. února to bude sedm let, co máme Silvíka,“ připomíná usměvavá tmavovlasá žena s brýlemi.

Ačkoli dvojčata Denisa a Nikola oslaví v květnu už patnácté narozeniny a Silvestr v březnu jedenácté, Markéta Sudová si stále pamatuje, jak do rodiny přišla zakřiknutá děvčátka v necelých čtyřech letech a poté o rok mladší chlapeček.

Pěstounská péče v kraji

V jižních Čechách je v současnosti přes 600 pěstounů, kteří mají v pěstounské péči svěřeno 611 dětí. Na náhradní rodiče čeká 290 dětí, vloni se podařilo najít rodinu pro 26 dětí. „Hlavní problém je sehnat tolerantní pěstouny pro sourozence, děti školního věku, jiného etnika a děti se zdravotním nebo mentálním postižením,“ uvedla Eva Novotná, vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí Jihočeského kraje. Lidé, kteří se chtějí stát pěstouny, získají informace buď na oddělení sociálně-právní ochrany dětí na městském úřadě v místě bydliště, nebo na krajském úřadě. Jeho oddělení sociálně-právní ochrany dětí pořádá každé první pondělí v měsíci den otevřených dveří, kde zájemcům poradí, jak postupovat.

„Všechny děti byly z ústavní výchovy, kde žily v podstatě od narození. Nesou si s sebou neskutečně těžký baťůžek problémů vlivem citové deprivace. Holky byly na sebe hodně navázané, měly celou dobu jen jedna druhou, nikoho jiného. A my se je od začátku snažíme podpořit v tom, že nejsou ‚Denyniky‘, ale jedna a druhá, každá jako osobnost sama za sebe,“ vypráví pěstounka.

Na první pohled je to vidět už na vzhledu dívek. Přestože podobou a stejně zářivou barvou vlasů nezapřou, že jsou sestry, od účesu a náušnic přes brýle a oblečení až po hodinky a boty mají každá něco jiného. Nechodí ani do stejné třídy, jedna je v áčku, druhá v béčku osmé třídy dobrovodské základní školy.

Samotné dívky si na vlastní styl zvykají, jednoduché to však pro ně není. „Mamka nechtěla, abychom se oblékaly stejně, jinak bychom to dělaly. Nikča si dodnes vybavuje, že jsme chtěly být odmala siamská dvojčata. Já bych jí pomáhala v učení, a měly bychom lepší vysvědčení. Třeba to, co neumí ona, můžu udělat já, a naopak,“ líčí Denisa, jejíž velkou zálibou jsou koně. Její sestra Nikola zase propadla tenisu a taky ráda pomáhá doma s vařením.

Rychle se shodnou v názoru, čím je dokážou rodiče naštvat: „Když si musíme psát úkoly nebo uklízet pokojíček.“ I to je standardní odpověď spousty školáků z běžných rodin, prostě povinnosti dětem nevoní.

Páťák Silvestr je náruživý sportovec, tenis a fotbal hraje s takovým zápalem, že by nemusel celé dny opustit tenisový kurt nebo fotbalové hřiště. „Je to obrovský sportovec, nechápeme, kde se to v něm vzalo. Společně pak celá rodina rádi lyžujeme. S manželem jsme na hory jezdili vždycky, proto jsme děti automaticky začali brát taky,“ vypráví Markéta Sudová.

Život své rodiny popisuje jako neskutečné dobrodružství, v němž není nouze o hodně náročné dny. Třeba když se dozví o čerstvé trojce z chování nebo podobné „jobovce“. Ale protože manželé pracovali dřív jako terapeuti v dětské Psychiatrické léčebně Opařany, nešli do pěstounství s růžovými brýlemi.

„V léčebně člověk poznává ty děti z úplně jiné strany a zjišťuje, jak těžké je pro ně, když vyrůstají v ústavní péči. Co všechno si s sebou nesou a co by si nemusely nést, kdyby vyrůstaly ve fungující rodině,“ připomíná pěstounka.

Tři děti v rodině jsou podle ní tak akorát, protože se vejdou do osobního auta. S manželem Stanislavem, který je vysokoškolským učitelem, jsou oba praktici a řekli si, že tři děti jsou naprosto v pohodě. O žádné z nich původní rodiče nejeví zájem, po letech se už Sudovi stali poručníky dětí, tedy jejich zákonnými zástupci.

„My jsme opravdu normální rodina. Naše děti jsou náročnější třeba v projevech chování, ale jinak jsou to úplně normální děti. Prostě my jsme jejich máma a táta, a jestli jsou tam geny, nebo ne, to jde úplně stranou,“ dodává Markéta Sudová.

zpět na článek