Na starou chatku 77letého Milana Soukupa jen tak někdo nenarazí. Skrývá se na samotě v lese nedaleko Střížova na Českobudějovicku a nevedou k ní žádné pěšiny.
Chictles, jak zní jeho dlouholetá přezdívka, si ji pořídil v roce 1966. Malé dřevěné stavení udělal základnou trampské osady Hvězda Šumavy. Dnes sem zajíždí z Nových Hodějovic, kde už léta bydlí.
Proč jste si tenkrát chatu pořizoval?
Koupil jsem ji s tím, že bude pro celou naši partu. To ze začátku byla, ale později se kluci začali ženit a kupovat vlastní chaty v okolí, až to zbylo jen mně. Pracoval jsem tehdy ještě s lopatou a dělali jsme na vodovodu ve Vyšším Brodě. Jedli jsme v hospodě, co se jmenovala Šumava, a tam jsem ji koupil od jednoho spolupracovníka. Proto jsem chatě dal stejný název - Šumava.
Máte sem zavedenou elektřinu?
Vůbec ne. Svítí mi tu lampy na petrolej a vařím na lihovém vařiči. Mam to tu ozdobené různými trampskými relikviemi. Vystavený mám i ústřižek ostnatého plotu, který zavíral hranici. Pohraniční stráž mi ho sama musela ustřihnout. Řekl jsem jim, že si na to nebudu ničit svoje kleště. Ostatní předměty spojené s trampingem mám schované jinde nebo jsem je věnoval muzeu. Třeba i svou první kytaru, kterou jsem dostal od strýčka, také trampa.
Na jedné stěně vám visí spousta vlaječek.
To jsou vlajky trampských osad. Mám tu i ty nejstarší, které byly zakládány před sto lety, například Ztracená naděje neboli Ztracenka. V dnešní době existují stovky takových osad.
A ta, ve které jste byl šerifem?
Ta se jmenuje Hvězda Šumavy. Založili jsme ji v roce 1956. Bývalo nás dohromady i devět. Dneska už pět členů osady nežije. Když jsem tu, za každého ze zemřelých kamarádů zapaluji svíčku. Mám spoustu společných fotografií. Každá osada vedla svoji kroniku, já jsem však chtěl založit spíše fotoalbum. Na snímek jsem vždy napsal datum a místo a člověk si pak při pohledu na něj vybavil i to, jaké bylo tehdy počasí.
Slovo osada značí obydlené místo. Ale co je trampská osada?
To je uskupení lidí. Ti chodí na různá místa v přírodě, některá si oblíbí a za čas na něm postaví chatrč. A pokud se domluví s majitelem pozemku nebo hajným, postupně tu staví chatky a vzniká osada v pravém slova smyslu. Nicméně trampská osada je především parta. Z mnoha osad se stávaly osady napůl sportovní. Někteří vrcholoví sportovci vzešli právě z trampského prostředí. Tramping byl ze začátku spojený hlavně s volejbalem, poté i s nohejbalem nebo boxem. Třeba můj dobrý kamarád, olympijský boxer Josef Němec, byl šerifem jedné osady. Říkal jsem mu vždycky, že je můj bodyguard. Nebo můj bratranec Zdeněk Váňa trénoval atlety Tomáše Dvořáka a Romana Šebrleho.
V definicích trampingu jsou slova jako hnutí, fenomén nebo životní styl. Co ho vystihuje nejvíce?
Tramping se nedá přesně definovat. Nejspíše to vždycky bylo hnutí, fenomén je to dnes. K životnímu stylu bych to nepřirovnával, protože většina trampů byli normálně pracující lidé. Tramping vznikl samovolně. Formoval se za první světové války a po ní zažil rozkvět. Začínalo to skupinkami kluků vandrujících přírodou. Lákalo je vzdalovat se organizované společnosti, zažívali romantiku a spojovala je láska k přírodě. U trampů jde také o muziku, z některých vyrostli skvělí muzikanti.
Čím se trampové inspirují?
Ze začátku je fascinoval americký Divoký západ, který znali z kovbojek. Chodili oblékaní jako kovbojové a někteří si kupovali i pravé kolty. Tramping si prošel různými módními vlnami, a tak bylo oblíbené i námořnické oblečení, oděv kanadských traperů a podobně.
Jak jste k životu trampa dospěl vy?
S rodiči jsem se jako malý kluk odstěhoval do Větřní. Otec tam dostal práci v papírnách a byt k tomu. Už tehdy měli strýčkové osady. Večerní táboráky a vůně petroleje měly své kouzlo. S chlapci z Větřní jsme četli foglarovky a podle vzoru jejich hrdinů jsme zakládali a zdobili vlastní klubovny. Časem jsme stavěli i chýše nebo jsme divokému potoku poblíž Větřní dali název Colorado kvůli jeho malým vodopádům. A v roce 1954 jsme vyrazili na první tramp.
A vy jste dostal přezdívku Chiclets.
Jmenovaly se tak americké žvýkačky. Tetičky dcera žila za oceánem a poslala mi je odtud. Já dal občas žvýknout kamarádům a přezdívka byla na světě.
Trampové pořádají takzvané potlachy. Stále se jich účastníte?
Pozvánky mi stále chodí. Za ta léta jsem poznal nespočet lidí. Potlachy se pořádají vždy na nějaké významné, většinou kulaté výročí, třeba od založení trampské osady. Je to v podstatě obřad. Čtyři vybraní zapalují oheň, v pozoru se zpívá trampská hymna Vlajka vzhůru letí a poté vybraný tramp hraje a ostatní sedí okolo ohně, baví se a zpívají. Na nějakých dodnes přetrvala tradice soutěžení například ve vrhu nožem, lasování a dalších disciplínách.
Třicet let jste byl také profesionálním strážcem Šumavy. Co to obnášelo?
V roce 1965 jsem se stal dobrovolným strážcem lipenské oblasti. A po šesti letech profesionálem. Obvod Volary jsem spravoval až do roku 2001. Strážce dbá na pořádek ve svém rajonu, radí lidem, kteří bloudí, a pomáhá jim, když se zraní. Dělal jsem i odborné doprovody, vedl přednášky a besedy. Udržoval jsem technický materiál nebo v zimě prošlapával běžkařské stopy. S kolegy jsme dělali i vědecké výzkumy.
A to bez problémů s pohraniční stráží?
Prošel jsem prověřením a dostal propustku. Ze začátku mě doprovázeli dva ozbrojenci se psem, později už jsem jen nahlásil jméno a šel. Když jsme ještě před mojí službou na Šumavě vandrovali, nosili jsme čepice, jako mají hajní, aby si stráž s dalekohledem myslela, že jsme myslivci, kteří jdou na hon. Nejednou jsme ukazovali občanky.
Nedávno uplynulo 50 let od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Co se vám při vzpomínce na 21. srpen 1968 vybaví?
Byl jsem zrovna tady na chatě a najednou jsem v noci uslyšel hlasité dunění a rachot. Běžel jsem na silnici a tam do mě hned voják strkal samopalem a křičel: Nazad! Nazad!