Byla to nešťastná náhoda, která se na stovky let zapsala do historie města. 22. února roku 1718 šla sedmiletá Rozálie Hodánková jako obvykle po lávce vedoucí přes náhon k Pětikolskému mlýnu, který stával poblíž dnešního jezu přímo v centru Strakonic. Na lávce ale nešťastně uklouzla a spadla do náhonu.
Fotogalerie |
Prudký proud ji zanesl až k mlýnskému kolu, pod nímž zůstala zachycena. Záchrana dívky trvala nejméně půl hodiny. Když ji lidé vytáhli z vody, nebyla zjevně ani potlučená, kola Pětikolského mlýna už přitom o dva roky dříve rozdrtila dva mnohem urostlejší muže.
Z této události se postupem času zrodil příběh o strakonickém zázraku, který si lidé ve městě nad řekou Otavou připomínají už tři staletí. Navíc byl jedním ze čtyř svědectví, díky nimž se jeden z českých patronů dočkal 19. března roku 1729 svatořečení. Klára, zoufalá matka Rozálie, se totiž ve chvíli, kdy se o tragédii dozvěděla, začala modlit za záchranu dcery a o přímluvu prosila právě Jana Nepomuckého.
V bezvědomí viděla Jana Nepomuckého
„Asi po půlhodině hledání byl přizván stárek Antonín Mařena. S několika muži museli pohnout zaseklým mlýnským kolem. Racionální nemožnost záchrany ve svědectví potvrzoval i stárek znalý technických parametrů kol a hloubky náhonu. Hloubka zhruba 60 centimetrů, mezi lopatkami kola o průměru 3,5 metru a výdutí náhonu zůstávala úžina na dva až tři prsty, průtok byl velký,“ popisuje strakonický farář Roman Dvořák.
Pětikolský mlýn stával poblíž dnešního jezu přímo v centru Strakonic.
Zachránci dítě následně uložili do peřin. Tam se po několika okamžicích s výkřikem a vykuckáním velkého množství vody vrátilo k životu. Dívka se prvně bála, že ji matka za nešikovnost naplácá. Dále měla vypovědět i to, že se jí nemohlo nic stát, protože v době svého bezvědomí uviděla živého Jana Nepomuckého, který ji ubezpečil v tom, že se neutopí, a řekl jí, aby se nebála.
„Matka se jí pak zeptala, jak Jan Nepomucký vypadal, a dívka odpověděla, že stejně jako v kapličce na můstku za kostelem svaté Markéty. Tehdy tam vedl most přes náhon, na němž byla kaplička se sochou. Náhon ani kaplička nepřežily minulý režim, ale socha se zachovala a je dnes v kostele svaté Markéty,“ říká sběratel pověstí, spisovatel a básník Ondřej Fibich.
Za minulého režimu měl být příběh zapomenut
Ten ještě v roce 1988 vydal v samizdatu knihu básníka Ivana Stehlíka, který okolnosti zázraku blíže popisoval. Opakovaně vyšla i po revoluci a byla první knihou, která pojednávala o Janu Nepomuckém a čtyřech zázracích, na jejichž základě byl svatořečen. Příběh Rozálie Hodánkové byl jedním z nich.
„Vše se odehrálo před svědky. Celá událost byla vyšetřena a posuzována komisí římské Kongregace posvátných obřadů. Důvodem bylo prošetření, zda je možné událost uznat jako zázrak, který by byl podkladem pro svatořečení Jana Nepomuckého. Po vyslechnutí svědků a zaprotokolování výpovědí byla tato událost posouzena jako hodnověrná a uznána jako podklad ke kanonizaci,“ vysvětluje Dvořák.
Přesto někteří usilovali o to, aby byl za minulého režimu zapomenut nebo nejméně znedůvěryhodněn. „Pro Strakonice jako město ten příběh málem zanikl. Usiloval o to i Zdeněk Cvrček, který v roce 1967 sepsal dějiny města a zázrak se snažil všemožnými způsoby vyvracet. Nebyl ale zdaleka jediný, ale faktem zůstává, že mezi dnem náhonu a mlýnským kolem byla mezera ani ne deset centimetrů, kterou by nikdo živý neprošel. A také voda byla v té době jistě opravdu ledová,“ připomíná Fibich.
Zázrak připomíná i obraz
I on je rád, že se letos, 300 let poté, co se zázrak stal, událost znovu připomíná. Navazuje prý na tradici obliby Jana Nepomuckého napříč celou Evropou a u nás pak především mezi venkovským obyvatelstvem.
„Je to patron lidí žijících u vody, poutníků a plavců, proto stojí se svou palmou vítězství a hvězdami nad hlavou na tolika mostech. Lid si ho přivlastnil jako symbol baroka a obyčejní lidé ho postupem času přijali za svého a uctívali ho ještě dříve, než byl svatořečen, i proto, jaké legendy kolovaly o jeho mučení a smrti,“ vysvětluje Fibich.
V samotných Strakonicích byla situace trochu jiná a větší význam pro město mělo například poutní místo na Podsrpu spojené s Pannou Marií. To vzniklo z popudu místního rolníka, který po povodni shodou okolností také v roce 1718 nalezl za městem sochu Panny Marie. Ta předtím stála na strakonickém mostě. Sochu umístil v přístřešku u svého pole a na místo brzy začali putovat věřící z celého okolí. Přístřešek později nahradila kaple a kapli pak dnešní barokní kostel.
Až dodnes se ale zachovaly další artefakty, které přímo odkazují ke strakonickému zázraku spojovanému s Janem Nepomuckým. Mimo sochy, která stávala na lávce přes náhon, to je i obraz, který jako poděkování za pomoc nechala namalovat možná přímo rodina zachráněné Rozálky. I ten je umístěný v kostele svaté Markéty. Je tam i deska, na níž je průběh zázraku detailně popsán.
„Kvůli svému umučení je Jan Nepomucký patronem i dobré pověsti. Za to, že věděl, kdy má mluvit a kdy mlčet. Když Rozálka spadla do náhonu, říkala si její matka mimo jiné i něco v tom smyslu, aby ji světec zachránil a lidé si nevyprávěli, co je za špatnou matku, když nechala své dítě spadnout do náhonu. A tohle zase souvisí s tou dobrou pověstí,“ dodává farář.