Jako malá holka musela kvůli připravované letní pohlednici svých rodičů vlézt jako model do ledové vody. Jindy zase šplhala po sloupu vysokého napětí, aby jim vyfotila Tábor z nejlepšího výhledu. I když Marie Michaela Šechtlová pochází ze slavné rodiny fotografů Šechtlových, celý život ji provází grafika a malba. Odkaz svého rodu ale předává se svými potomky dál. Převádí do digitální podoby dostupný archiv fotografií.
V táborské Galerii U Radnice nyní vystavujete cyklus akvarelů. Můžete ho přiblížit?
Akvarely jsem si dělala na cestách vždycky. Byly to ale soukromé skicy, které jsem nevystavovala. Poslední dva roky jsou to teprve definitivní práce, které se dají vystavit. Soubor Na cestách tvoří vzpomínky na různé výlety po jižních Čechách, po Španělsku nebo Itálii.
Marie Michaela Šechtlová(65 let) Pochází ze slavné rodiny táborských fotografů, kteří několik generací kromě ateliérové práce mapovali i dění ve městě a jeho okolí. Její rodiče se věnovali výtvarné fotografii. Marie Šechtlová vystudovala UMPRUM v Praze, celý život se věnuje grafice, kresbě a malbě. Její díla koupila Národní galerie v Praze i Alšova jihočeská galerie. Svoji tvorbu představila na více než devadesáti výstavách doma i v zahraničí. Od roku 2004 digitalizuje se svou rodinou dochované snímky svých předků od druhé poloviny 19. století do padesátých let 20. století a vydává publikace. Zájemci najdou archiv na webu www.sechtl-vosecek.ucw.cz. S manželem, architektem Janem Hubičkou, mají syna Jana a dceru Evu. Žijí v Táboře. |
Vzpomenete si na svůj první dětský obrázek?
Rodiče schovávali úplně všechno, co jsem od dvou let nakreslila. Ale vybavuju si historku z první třídy, kdy jsem namalovala kohouta pro patronátní závod. Jeho zástupci pak nařkli našeho pana ředitele, že to za mě nakreslil. On se rozčílil, pozval je do třídy a já musela malovat kohouta před nimi.
Proč jste se nestala profesionální fotografkou, abyste pokračovala v rodinné tradici?
Všechno jsem od dětství řešila přes malování. Když jsem třeba ve třídě neměla dobrý pocit, tak jsem dětem kreslila do přáníček holubičky. Na táborech jsem vyřezávala z brambor figurky, abych se ulila od loupání brambor. Všude jsem jezdila s rodiči, když fotografovali. Pořídit dobrý snímek trvá dlouho a já si při tom kreslila. Měla jsem to dřív než oni a oni mi pak záviděli, že tam nemám značky a dráty. Šechtlů fotí od roku 1865. Vždy měli prvotřídní fotoaparáty, materiál i znalosti technických postupů. Já měla pocit, že bych neměla šanci to posunout někam dál.
Rodiče vás často zapojovali do focení. Neštvalo vás to?
Připadalo mi to normální, protože jsem v tom žila odmala. Počítala jsem expozici, protože táta na matematiku moc nebyl. Často mě vyhnali někam daleko na kopec, abych dělala bod na obzoru. Nebo jsem musela v dubnu vlézt do ledové vody, když bylo potřeba nafotit léto.
Vzpomenete si na nejšílenější historku z focení?
V Táboře je vyhlídka za mostem směrem na Bechyni. Odtud fotil můj pradědeček. Dědeček už musel trochu do svahu, protože to zarostlo. Když tam fotili rodiče, tak se muselo lézt na sloup vysokého napětí. Maminka mě občas poprosila, abych tam vylezla já. Jednou mě tam takhle zase poslali a najednou se seshora ozvalo: Paní Šechtlová, podejte mi foťák, já vám to cvaknu. Už tam byl další fotograf.
Při studiích jste si vybrala náročnou techniku mezzotinty, což je škrábaná rytina. Proč?
Mezzotintu tehdy nikdo nedělal. Proslavil ji předtím Max Švabinský. V polovině 70. let se používala jen jako doplněk k suchým jehlám a leptům. Mezzotinta je krásná, má nádherné půltóny. Ze všech grafických technik je nejméně kresebná, není tam žádná linka. Má to blízko k fotografii. Obojí je o světle.
Marie Šechtlová vystavuje své akvarely v táborské galerii U Radnice.
Prý vás hodně ovlivnil i známý jihočeský malíř Karel Valter?
On vedl v Táboře Lidovou školu umění, kam jsem chodila. Pan profesor Valter si s námi povídal jak s dospělými umělci. Vyprávěl o různých stylech, technikách, impresionistech. Všichni nám třeba ve škole říkali, že kmeny stromů jsou hnědé. On nás vzal do sadů a ukazoval, že takhle hnědé vůbec nejsou. Učil nás, že máme spíš malovat myšlenku než konkrétní věc. Říkal, že lépe se maluje konvice, když patří hodné babičce než protivné telefonistce.
Školu jste ukončila v polovině 70. let. To pro umělce nebylo úplně přívětivé období.
Já měla štěstí, že jsem na střední školu šla v roce 1967, kdy do toho strana a vláda nezasahovaly. Stihla jsem poslední zkoušky na vysokou školu, kdy výsledky nešly přes komunistickou stranu. Možnost pracovat na volné noze měli potom jen vysokoškoláci. Ostatní to měli komplikované. Bez problémů to ale nebylo. Všechny galerie byly centralizované, práce mohlo prodávat jen Dílo. Vždy v úterý jsem to tam odnesla a ve čtvrtek čekala, jestli tam bude štempl.
Co to znamená?
Když jste dostal razítko, tak mohlo jít vaše dílo do prodeje. Byla tam komise výtvarníků, která zasedala ve středu a rozhodovala. Dodnes nevím, jestli mi komise chtěla pomoct a vybírala dobré věci, nebo spíš uškodit. Každopádně mi vždycky narušili celé cykly, protože si vybrali jen pár věcí. Když člověk moc dobře prodával a nebyl ve straně, tak mu to přiškrtili. Pak se mi stalo, že mi půl roku nepustili nic.
Jaký byl zlom po roce 1989?
Konkurence byla před revolucí potlačená, jezdili sem hodně lidé z ciziny a kupovali obrazy a grafiky. Bylo pro ně výhodné nakoupit tu dolary a za babku pak pořídit spoustu děl. To po roce 1989 skončilo. Krachlo Dílo, skončila distribuce. Nejdřív to pět let fungovalo. Jezdili sběratelé a kupovali. To by člověk prodal všechno, co měl. Jednoho dne se přesunuli na Východ kvůli nižším cenám. Najednou měli všichni grafici problém se uživit. Někteří šli učit, já začala dělat ex libris a novoročenky pro firmy.
V posledních letech věnujete spoustu času skenování fotografií do digitálního archivu Šechtl a Voseček. Kolik už jich máte?
Na archiv mám vyčleněný čas od osmi hodin večer do půlnoci. V archivu je určitě přes třicet tisíc fotek.
Často vám lidé nosí své staré fotky. Jaké snímky vás překvapily?
Většinou nosí rodinné portréty. Například některou rodinu fotili Šechtlů od roku 1880 do 1950. Moc hezké bylo, když mi 80letá paní Slabá přinesla svoje fotky, kde jsou jí tři roky. Je na nich přikrytá jen nadýchaným závojem.
Na začátku 50. let zničili komunisté negativy z let 1930 až 1950. Podle pamětníků je v noci v pytlích naházeli do Jordánu. Nenašla se při nedávném vypouštění nádrže nějaká skla?
Nic se nenašlo. Leží to v bahně a na to detektor kovu nefunguje. V těch vrstvách bahna by to buldozer nenašel. Už je to někde na skládce. Tehdy naštěstí zapomněli na kinofilmy. Ale i ve filmech jsou mezery, někdo je vydřel nebo nevrátil.
Proč se komunisti těch fotek tolik báli?
Byly na nich zachycené všechny dobové události, různé spolky, osobnosti spolu v situacích, které už se pak nehodily.
Co vy a fotoaparát?
Já fotím ráda, beru to jako samozřejmost. Ale nikdy jsem nic nevystavila, i když se mi něco povedlo. Třeba si ještě k devadesátinám nadělím výstavu fotografii.