Antonín Nymburský byl totiž píseckým katem. Ale aby přitom město, byť s hrdelním právem, mělo v té době vlastního mistra popravčího, nebývalo zvykem. Písek však udělal výjimku.
„K provádění poprav a dalších výkonů si města obvykle kata půjčovala. Jenže to byla drahá záležitost, zřejmě proto si město roku 1751 kata pořídilo nastálo,“ uvádí ve své knize Písecké 2. tisíciletí ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek.
Antonín Nymburský přišel do Písku z Tábora. Převzal své řemeslo po otci Janovi, který popravoval v Praze.
Viníka zašili do kravské kůže a táhli na popraviště za koněm
„Od doby, kdy asistoval při rozličných exekucích se svým otcem, vedl si Antonín deník, kam si všechny své popravní činnosti zapisoval. Tyto paměti jej pak provázely všemi jeho popravami a že jich nebylo málo. Podle svého deníku jich vykonal nad sto, čímž se zákonitě řadil mezi velice zkušené mistry ostrého meče pod Korunou českou,“ podotýká ředitel Milevského muzea Vladimír Šindelář, autor knihy Cesta na popraviště.
„Jednou z nejmladších popravených osob byl sedmnáctiletý pacholek od volů z jedné šumavské huti, který okradl a zabil Žida. V listopadu v roce 1769 byl v Písku lámán kolem. To byla dost ošklivá smrt a jedna z nejtěžších pro vrahy. Aby ho co nejvíce ponížili, zašili ho navíc do kravské kůže a na popraviště ho táhli za koněm,“ vypráví Vladimír Šindelář.
V Písku bylo několik míst, kde se popravy vykonávaly. I dnes na ně upomínají názvy ulic – například Na Spravedlnosti nebo Na Stínadlech. „Kolnu se svými proprietami měl v dnešním parku naproti poště, odkud šla cesta přímo na popravčí místo,“ říká Jiří Prášek.
Písečtí svého kata půjčovali za nemalé peníze jiným městům. Dosvědčuje to i zápisek Antonína Nymburského. „Roku 1771 dne 25. Septembris byl Petir Pločir, pan solní Královského města Českých Budějovic, oběšený v Budějovicích. Já k tej exekuci povolán jsem byl a taky jsem ji dělal,“ poznamenal si Nymburský do deníku.
Zabíjel i toulavé psy a zpracovával mršiny v rasovně
Antonín Nymburský žil na samotě u lesa za obcí Nový Dvůr. V té době totiž nebylo možné, aby kat bydlel přímo ve městě. „Lidé se k němu chovali odtažitě. Pořád to byl člověk, který zabíjí lidi, byť na základě soudního rozsudku. Otázka je, jestli by se tehdy neměla veřejnost stejně dívat tedy i na soudce, kteří je k smrti odsoudili, kat vykonal jen nařízení. Navíc zbavoval společnost vyvrhelů. Sám z vlastního popudu nikoho neusmrtil,“ zamýšlí se Šindelář.
K malé oblibě veřejnosti přispěly další povinnosti patřící k práci kata. Plnil funkci pohodného neboli rasa. Chytal a následně zabíjel třeba toulavé psy nebo zpracovával nalezené mršiny v rasovně, malém sklípku vedle katovny. Současně měl za úkol i čistit záchody.
„Byť to asi sám kat nedělal a měl na to pacholky, byla to práce špinavá. I to kata a jeho pacholky řadilo ve své době mezi lidi nečisté. K těm ale tehdy patřili například i mlynáři, o kterých se automaticky předpokládalo, že když si k nim dá někdo mlít mouku, bude okraden, protože jí dostane zpátky méně, než kolik přinesl původně zrní. Stejně tak pastýři, kteří byli celý den mimo dosah lidských očí na pastvě. Vznikaly fámy, že tam čarují. Nebo myslivci, do kterých se snad ve všech pohádkách převtěluje čert. Kat na tom byl ale nejhůř, všichni ho viděli při práci na popravišti,“ popisuje Vladimír Šindelář.
Za Marie Terezie v roce 1772 vyšel dekret, že jakmile katové přestanou vykonávat svoje řemeslo, má na ně být hleděno jako na lidi nezávadné. Jenže dekret a skutečnost se lišily.
V muzeu je dodnes k vidění meč, kterým stínal hlavy
I přes všechno nebyl Nymburský žádný chudák. „Kat byl bohatý člověk, za výkon dostával hodně peněz. Navíc byl výborným léčitelem a chirurgem. Lidé za ním chodili se zlomeninami i dalšími nemocemi. Znal díky své práci skvěle anatomii těla,“ upozorňuje Jiří Prášek.
Za Josefa II. v roce 1787 byl zrušen trest smrti a nahradil ho trest vězení na 30 let nebo až doživotí. „Tím pádem kati neměli co dělat, jejich místa se rušila. Písek si Nymburského nechal proto, že když někdo dostával výprask u pranýře na náměstí, měl trest nadále vykonávat kat, aby byla ostuda dotyčného větší,“ vypráví Šindelář.
Nymburský zemřel v roce 1795. Za jeho života už trest smrti obnoven nebyl. Až v roce 1804 se znovu zavedl rakouským zákoníkem trest smrti za kriminální činy a mimo jiné, což byla novinka, i za falšování bankovek. Celkově ale trestných činů se smrtí tolik nebylo a středověké způsoby nahradil trest smrti provazem.
Mistr ostrého meče byl ženatý a měl několik dětí, některé ale zemřely v dětství. I o těchto událostech se zmiňoval ve svém deníku. „Také celé generace potomků Nymburského potom sloužily ve službách písecké obce jako lesní zaměstnanci, hajní, myslivci, ale i jako rasové,“ dodává Jiří Prášek.
Funkci mistra popravčího si vyzkoušel o něco později přece jen i syn Antonína Nymburského Matěj. „Víme, že v roce 1806 byl v Písku věšen nějaký darebák. Povolali si syna Nymburského Matěje. Konšelé měli pocit, že je to skoro stejné a že je to rozhodně levnější, než si zvát kata z Budějovic, platit mu cestovní náklady a podobně,“ dodává Šindelář.
Po Antonínu Nymburském se dochovalo několik věcí. V Prácheňském muzeu je dodnes k vidění meč, jímž stínal hlavy, ale i mučicí nástroje, jako jsou palečnice, španělská bota nebo cejchy. Jeho deník si uchovává rodina Nymburských jako rodinnou památku.