„Byla jsem tenkrát taková tmavá holka s černými vlasy a pod nosem mi rašil jemný knírek. Snad právě proto mě na testy pohlaví vybrali,“ vzpomíná Beldová, provdaná jako Spálenská.

Urostlá ale velmi pohledná sáňkařka se v roce 1968 před komisaři nesvlékala, aby dokázala, že může závodit mezi ženami.

Rozbory jí dělali ze slin

 „Už tenkrát existovaly samozřejmě moderní metody. Rozbory mi udělali z odebraných slin,“ upozorňuje Beldová-Spálenská. „Testy pohlaví pro mě dopadly úspěšně.“

Aby také ne. Když se v Grenoblu dělala soutěž Miss, oblékla se Beldová se svou reprezentační kolegyní Olinou Tylovou-Hátlovou do společenských šatů, ušitých pro české olympioničky.

„Byly krásně tmavě modré a sametové. Miss nakonec vyhrála nějaká Kanaďanka, ale s Olinou jsme sklidily velký úspěch,“ vzpomíná Beldová-Spálenská. „Já jako černovláska a Olina jako blondýna jsme spolu pěkně ladily.“

Beldová odjížděla do Grenoblu jako juniorská mistryně Evropy. Na francouzské olympiádě skončila šestá, dodnes jde o nejlepší výsledek v historii českého sáňkování.

Největší zážitek: porážka Rusů v hokeji

Po padesáti letech od Grenoblu není velká šance, že by Beldovou -Spálenskou na současné olympiádě v Koreji nějaký český sáňkař překonal.

„Budu jim ale samozřejmě fandit, vždyť pět ze šesti sáňkářů na olympiádě v Pchjongčchangu pochází ze Smržovky,“ říká Beldová. V televizi se ale těší také na další sporty. Chodila se na ně dívat naživo i v Grenoblu 1968. Skokan Jiří Raška získal tehdy na olympiádě zlato a stříbro.

Malá hokejka, na kterou se podepsali všichni českoslovenští hokejisté.

„Viděla jsem závod, kdy skončil druhý,“ svěřuje se Beldová-Spálenská. „Ale největší zážitek mně přineslo vítězství hokejistů nad Rusy 5:4. Pamatuji si, jak jsme seděli v části hlediště vyhrazené pro olympioniky s Rusy. Fandili jsme tak vášnivě, že z haly raději odešli krasobruslaři Ludmila Bělousovová a Oleg Prototopov, ruští olympijští vítězové v soutěži sportovních dvojic.“

Čeští hokejisté získali v Grenoblu nakonec stříbro. Beldová si přivezla domů cenný suvenýr, připomínající velký úspěch národního týmu v čele s Dzurillou, Golonkou, Jiříkem, Nedomanským nebo Pospíšilem. „Z továrny Sport Horažďovice jsme dostali jako dárek malou hokejku a všichni naši hokejisté se mi na ni podepsali,“ uvádí Beldová-Spálenská. „Manžel mi ji dodnes doma schovává.“

Po hrách ji přijal Dubček

Začátek roku 1968, kdy se olympiáda v Grenoblu konala, se odehrával ve znamení pokusů o obrození totalitního komunistického režimu a o větší demokracii. Beldová patřila svým šestým místem mezi nejlepší reprezentanty a s dalšími úspěšnými olympioniky ji přijal Alexander Dubček, nesmírně populární generální tajemník ÚV KSČ, nejdůležitější politik v zemi.

„Na recepci u Dubčeka se o mě hezky staral hokejový brankář a velmi milý člověk Vlado Dzurilla,“ poznamenává Beldová.

Na špičkové úrovni jezdila ještě dalších osm let. Na olympiádu do Sappora 1972 však Československý olympijský výbor sáňkaře nevyslal, poněvadž socialistické Československo se zmítalo v hospodářské krizi a na dlouhou cestu a pobyt scházely peníze.

O tři roky později dosáhla Beldová-Spálenská na největší úspěch v historii československého sáňkování. Na mistrovství světa ve Švédsku skončila třetí. Na olympiádu v rakouském Innsbrucku 1976 se Beldová-Spálenská nominovala. Vybojovala tam desáté místo. Pak se s úspěšnou kariérou rozžehnala.

Rozbitý obličej a utržený kus nosu

Už několik let předtím se jí narodila dcera Lucka. V době závodů a soustředění připadla péče o dítě na manžela Františka. „Jako hodně mladá jsem se v dráze nebála, i když jsme se dozvěděli, že se někdo zabil nebo zmrzačil,“ tvrdí Spálenská. „Jak jsem stárla, tak jsem si všechno mnohem víc připouštěla.“

Nejhorší karambol potkal Beldovou-Spálenskou na závodech v Mariánských Lázních. „Strašně jsem se tam vybourala, měla jsem rozbitý obličej a utržený kus nosu,“ dodává.

„Odvezli mě do nemocnice na chirurgickou ambulanci, kde byla plná čekárna lidí. Jakmile mě ale uviděli, udělali mezi sebou uličku a pustili mě dopředu.“

Když dal doktor mladičkou sáňkařku jakžtakž dokupy, odvezli ji trenéři a funkcionáři znovu na dráhu a donutili ji, aby celá pomlácená sjela. „Na startu jsem skoro omdlívala, ale oni nechtěli, aby ve mně zůstal zafixovaný strach,“ vysvětluje.

„Nakonec jsem se dolů nějak dostala. Za dva dny jsme odcestovali na Světový pohár do západního Německa. Nos jsem měla sešitý, obličej sedřený a plný modřin. Na přechodu do západního Německa, kde se za komunistů dělaly hodně přísné kontroly, porovnávali pohraničníci fotku v mém pasu s mou podobou asi pět minut. Po havárii v Mariánkách jsem nebyla vůbec k poznání. Nakonec nade mnou mávli rukou a pustili mě.“

Spálenská přežila nakonec kariéru ve zdraví a sama ho pak začala vracet jiným lidem. Absolventka tanvaldského gymnázia si udělala odbornou nástavbu a dlouhá léta pracovala v nemocnici na rehabilitaci.

V důchodu má čas sledovat sportovní úspěchy svých vnoučat. Viktorka hraje volejbal v mládežnické akademii Dukly Liberec, Honza válí házenou za juniory Dukly Praha.