Měl to být rozhodující útok. Fronta se zastavila na řece Visle u města Skočov a československé jednotky se chystaly na ofenzivu.

Velitel vojsk Josef Šnejdárek byl přesvědčený, že se obrana polské armády zhroutí a on nejpozději za dva dny stane v Bílsku, dnešním městě Bielsko-Biała, a splní tak cíl obsadit celé někdejší Těšínské knížectví.

Jenže všechno bylo jinak. „Když jsem Poláky zatlačil za Vislu a sám tuto řeku na několika místech překročil, dostal jsem od své vlády telegram, abych zastavil nepřátelství, jelikož účelu boje bylo dosaženo,“ vzpomínal Šnejdárek později.

Volby do Sejmu? Tak to ne

Byl roztrpčený, vždyť konečné vítězství bylo tak blízko. Rozkaz, byť v podobě vládního telegramu, však musel uposlechnout.

Tak v lednu 1919, tedy přesně před sto lety, skončila Sedmidenní válka, jak byl podle krátkého trvání pojmenován boj mezi novými státy - Československem a Polskem - o podobu hranic na Těšínsku.

Předehrou ozbrojeného střetu byly nároky obou zemí na tuto oblast. Češi poukazovali na historické hranice Koruny české, Poláci argumentovali většinou polského obyvatelstva. 

I přes české protesty Polsko svou moc v oblasti upevňovalo, což vyvrcholilo zahrnutím sporného území do voleb do polského Sejmu na 26. ledna 1919 a odvody obyvatel Těšínska do polské armády.

Československá vláda po neúspěšné protestní nótě rozhodla o vojenském zásahu.

O Těšín se nebojovalo

Třiadvacátého ledna Šnejdárek přijel do Těšína k veliteli polských vojsk Latinikovi, kde mu přednesl ultimátum s dvouhodinovou lhůtou na vyklizení oblasti. Na to Latinik podle Šnejdárka odpověděl: „Těšínsko nevyklidíme a budeme se bránit do poslední kapky krve.“

Slova utichla, rozezněly se zbraně. České vojsko tvořili převážně legionáři, kteří za 1. světové války bojovali na francouzské a italské frontě. Doplnili je dobrovolníci z Orlové a z Bohumína.

Na československé straně byla zhruba dvojnásobná převaha v počtu vojáků i lepší výzbroj. Poláci zase mohli počítat s milicí a poměrně početnou civilní domobranou.

Postup Šnejdárkových jednotek však byl rychlý. Poláci ustupovali a o centrum regionu Těšín se vůbec nebojovalo, protože polští vojáci město vyklidili.

Legionáři se prý dopouštěli krutostí

Fronta se zastavila až na Visle u Skočova. Vzápětí dorazil už zmiňovaný vládní telegram, který však nebyl vynucený splněním vojenských cílů, ale vítěznými mocnostmi, zejména Francií. Válka mezi jejími spojenci tam totiž vzbudila pohoršení. 

7 fotografií

Polské a české prameny se v popisu Sedmidenní války v mnoha okolnostech dodnes rozcházejí.

„Volby do Sejmu jako důvod české agrese byl dodán dodatečně, tehdy tato argumentace zaznívala jen výjimečně. Československo jednoznačně chtělo území obsadit ještě před zahájením pařížské mírové konference,“ říkají někteří polští historici.

Názory se liší i v popisu boje u dnes polského Skočova. Zatímco Polsko zastavení fronty přisuzuje hrdinnému boji obránců, Češi ho vysvětlují nutností přeskupení sil před závěrečným útokem.

Polská strana také hojně vyčítá Čechům, že zaútočili v době, kdy Polsko válčilo s Ruskem, bránilo tedy proniknutí bolševismu do Evropy, což vedlo k soustředění hlavní vojenské síly na východě. 

Naopak Češi oponují, že v době Sedmidenní války se Poláci bolševikům nebránili, ale snažili se o územní zisky v oblasti Lvova a Kyjeva, přičemž je iluzorní se domnívat, že by československá strana čekala, až si Polsko vyřeší východní problémy. Navíc si svou vojenskou roztříštěnost měli severní sousedé uvědomit předtím, než vyhlásili volby i na Těšínsku.

Poláci také poukazují na údajné krutosti českých legionářů, popravy vojenských a civilních zajatců i zohavování jejich těl.

Na hřbitově ve Stonavě je pochováno dvacet polských obětí. Legionáři je prý zraněné shromáždili a pak ubili.

Československá diplomacie úspěšnější

Ředitel Muzea Těšínska Zbyšek Ondřeka nevylučuje, že k násilnostem i na civilním obyvatelstvu mohlo dojít. „Legionáři ovšem zase tvrdili, že civilisté po nich často stříleli zezadu, ze zálohy. Znám je také případ polského důstojníka Cezary Hallera, který v bojích padl a Češi mu prý vypíchali oči. Když se o tom dozvěděl Šnejdárek, dal otevřít rakev a nezohavené tělo ukázal polským důstojníkům,“ zmínil Ondřeka.

Sedmidenní válka si vyžádala 53 československých a 92 polských vojenských obětí, zraněných bylo 124 Čechů a 855 Poláků. Ti navíc měli i více než osm stovek nezvěstných, což bývá ve velké míře přičítáno i dezercím. 

Spor o hranice se z bojiště přenesl na jednání válečných vítězných mocností. „Češi věděli, že důležitější než vojenský pluk v Těšínském Slezsku je jeden diplomatický rozhovor,“ konstatoval už dříve historik Daniel Korbel ze Slezské univerzity v Katovicích. A v čele s ministrem zahraničí Edvardem Benešem byli i úspěšnější.

Arbitráž ukončená v červenci 1920 stanovila hranice, které většinou kopírují řeku Olši. V potaz se braly i zájmy průmyslníků, například uhlobaronů. Rozděleno bylo i město Těšín. České straně připadla západní průmyslová část s nádražím, Polsku historické centrum a východní část.

Na československém území zůstala železniční dráha a velká část uhelné pánve. Ačkoliv spokojena nebyla ani jedna strana, tak Poláci cítili větší křivdu. Podle nich ztratili vlastní území s většinově polským obyvatelstvem.

Na oběti se nesmí zapomenout

To se projevilo o necelých dvacet let později. Poláci v roce 1938 využili krize po Mnichovském diktátu a podobně jako wehrmacht v Sudetech i oni obsadili Těšínsko (podrobněji jsme o tom psali zde). Po 2. světové válce se hranice vrátily do předmnichovské podoby, ale až československo-polská smlouva z roku 1957 neshody ukončila.

Podle lidí žijících na Těšínsku tehdejší události česko-polské vztahy v současnosti už nijak nezatěžují. Jen občas, třeba právě v době výročí, se odlišný náhled na krvavé boje před sto lety opět objevuje.

Odborníci připomínají, že by se nemělo zapomenout ani na oběti. „Legionáři bojovali a padli, aby český národ žil,“ poznamenal ředitel muzea Ondřeka.

Podobně, ale z polské strany, hovořil historik Korbel: „Vojáci i lidé riskovali všechno včetně svého života pro udržení polského cítění na Těšínském Slezsku.“